Českou politiku čekají velké změny. Budou zanikat politické strany i celé ideové bloky

Politická situace je z povahy věci proměnlivá – vlády přicházejí a odcházejí, parlamentní většiny se přeskupují, prezidenti střídají rétoriku i priority. V demokracii to není slabost, ale podstata systému. Skutečná kvalita demokracie se však neměří rytmem střídání moci, nýbrž stabilitou institucí, mírou veřejné kontroly a úrovní politické kultury.

Česko bývá v tomto ohledu hodnoceno příznivě. Má svobodné volby, nezávislá média a právní rámec, který – alespoň formálně – funguje. Na poměry střední Evropy jde o úspěch. Jenže tato stabilita je z velké části dědictvím devadesátých let, ne výsledkem živé občanské společnosti. Česká demokracie se udržuje spíše setrvačností než energií.

Zatímco v USA politiku korumpují peníze, u nás ji dusí těsné propojení politiky, byznysu a médií. Rozhoduje ne ideologie, ale osobní vztahy a zákulisní rovnováha sil. Tento uzavřený systém má jednu výhodu – změny přicházejí pomalu a předvídatelně. Jenže i ta setrvačnost má své hranice.

Konec jedné éry

Českou politiku čeká zásadní přeskupení sil. Éra Andreje Babiše, muže, který po více než deset let dominoval domácí scéně, se pomalu blíží ke konci. Ať už odejde dobrovolně, nebo pod tlakem okolností, jeho ústup z čela hnutí ANO spustí přerod nejmocnější politické značky poslední dekády.

Babišovo hnutí nikdy nebylo klasickou stranou. Bylo a je produktem jednoho člověka – jeho osobního příběhu, stylu komunikace a schopnosti vystupovat jako „podnikatel proti systému“. Kombinace byznysové energie a politického cynismu, podpořená promyšleným marketingem, vytvořila fenomén, který dokázal spojit levicové i pravicové voliče, městské pragmatiky i venkovské protestní hlasy. ANO bylo projekt, který nahradil ideologii emocí a program příběhem.

Tento model má však jasné limity. Bez Babišovy osobní přítomnosti se hnutí ocitne ve vakuu, které žádný marketing nedokáže plně zaplnit. Možní nástupci – Karel Havlíček a Alena Schillerová – patří mezi nejdisciplinovanější postavy v Babišově okolí. Oba umějí mluvit v číslech, držet stranickou linii a působit kompetentně. Jenže to nestačí. Postrádají Babišovu výbušnost, instinkt pro konflikt i schopnost zjednodušit realitu do srozumitelných hesel. V politice, která je stále víc o emocích než o faktech, je to fatální slabina.

Hnutí ANO proto nečeká náhlý kolaps, ale pozvolná eroze. Bez dominantního lídra může ztratit část voličů, kteří k němu nepatřili z přesvědčení, ale z fascinace. Reálný scénář počítá s poklesem podpory ze současných 35 procent na úroveň kolem 15–20. ANO by tak přestalo být hegemonem a proměnilo se v běžnou velkou stranu – podobně jako kdysi ODS po odchodu Václava Klause.

Šanci na přežití má jen v případě, že se dokáže předefinovat. Pokud z protestního populismu přejde k umírněné levicově-centristické politice, může si udržet jádro voličů, kteří v Babišovi viděli spíše ochránce než vůdce – sociálně znejistěné, zklamané, často nedůvěřující institucím. Jenže takový posun vyžaduje nejen nové tváře, ale i nový jazyk a vizi.

Pokud ANO tento přerod nezvládne, jeho místo nezůstane dlouho prázdné. Česká politika je mimořádně efektivní v produkci nových hnutí, která se rodí na troskách těch starých. A stejně jako kdysi Babiš přebral agendu ČSSD, může se brzy objevit další hráč, který převezme jeho voliče s jednodušším jazykem a ostřejším marketingem.

Smrt české levice

Letošní volby potvrdily to, co bylo zřejmé už delší dobu – část české politické scény dosáhla svého dna. Koalice Stačilo!, vedená KSČM a Sociální demokracií, nedokázala překročit ani pětiprocentní hranici a zůstala podruhé za sebou mimo Sněmovnu. Pro dvojici stran, které ještě před dekádou formovaly základ české levice, je to víc než jen volební neúspěch. Je to definitivní důkaz, že jejich éra skončila.

Spojení komunistů a sociálních demokratů mělo být posledním pokusem o záchranu. Místo nového začátku ale přišel symbolický konec. Volební kampaň byla unavená, bez jazyka, který by dokázal oslovit dnešního voliče. Strany, které kdysi dokázaly mluvit o solidaritě, férovosti a práci s přesvědčením, dnes působí spíš jako aparát, který už dávno zapomněl, proč vůbec vznikl.

Politický prostor, který po nich zůstal, mezitím obsadilo hnutí ANO. Převzalo jejich sociální rétoriku, téma nerovnosti i ochrany „obyčejných lidí“ – jen bez ideového ukotvení a bez dlouhodobé strategie. ANO nabízí okamžitou úlevu, nikoli systémové řešení. Tím se sice stalo přirozeným útočištěm levicových voličů, ale ne jejich skutečnou reprezentací.

České levici tak chybí to, co v jiných zemích zůstává jejím pilířem – moderní sociálnědemokratická vize po vzoru Skandinávie. Model, který spojuje ekonomickou odpovědnost s vysokou mírou sociální solidarity. Levice, která nehledá třídního nepřítele, ale usiluje o spravedlivé přerozdělení příležitostí, kvalitní veřejné služby a důstojný stát.

Taková politika v Česku dlouhodobě chybí. Namísto moderní sociální demokracie tu máme buď populistické sliby bez obsahu, nebo intelektuální levici uzavřenou do akademického diskurzu. Výsledkem je prázdné pole – prostor, který čeká na novou generaci politiků schopných artikulovat sociální otázku v jazyce 21. století.

Smrt české tradiční levice tedy nemusí být tragédií. Může být příležitostí. Pokud se podaří obnovit důvěru v myšlenku solidarity a vytvořit hnutí, které se inspiruje skandinávskou rovnováhou mezi trhem a státem, může z trosek minulosti vyrůst něco skutečně nové. Taková levice by nemluvila o návratu, ale o budoucnosti, která má smysl.

Pravice na rozcestí

Ani druhý pól české politiky není v o mnoho lepší kondici. Koalice Spolu, která měla po volbách symbolizovat obrodu pravice a návrat k racionální politice, se mezitím stala vlastním karikaturou. Projekt, jenž původně vznikl jako taktická aliance proti Babišovu ANO, postupně rozmazal hranice mezi svými členy a ztratil jasný ideový tah.

ODS si sice udržela pozici dominantní síly, ale činí tak spíše z nutnosti než z přesvědčení voličů. Její politika se proměnila v technokratickou správu moci, bez jasné ideové ambice. Zatímco kdysi určovala tón pravicové debaty, dnes působí spíše jako strana, která se snaží udržet stabilitu za každou cenu.

Její menší partneři – KDU-ČSL a TOP 09 – mezitím ztratili tvář. Lidovci, kdysi spolehlivý pilíř konzervativní tradice, se zmenšili na regionální klub bez silného tématu. TOP 09 se zase proměnila ve stranu několika mediálně viditelných osobností, ale bez skutečné programové hloubky. Obě formace jsou pro běžného voliče prakticky nerozeznatelné – jejich ideové rozdíly se rozplynuly ve společném logu.

Budoucnost Spolu proto stojí na rozcestí. Buď koalice setrvá a bude se snažit fungovat jako umělá „velká pravice“ s rozmlženou identitou, nebo se rozpadne a menší strany zmizí z parlamentní mapy. Ani jeden scénář ale není vítězný. Pokus o sjednocení do jedné pravicové strany by znamenal likvidaci dvou historických značek, které kdysi měly pevné ideové zázemí. Rozpad by zase odkryl realitu – že bez ODS zůstává česká pravice bez struktury a také bez voličů.

Koalice Spolu tak vstupuje do období, kdy už pragmatická jednota nestačí. Pravice bude muset najít nový obsah – ideovou odpověď na současné sociální napětí, technologické proměny i generační únavu z tradiční politiky. Česká politika dnes nepotřebuje pravici, která brání minulost, ale takovou, která dokáže pojmenovat budoucnost – nikoli jen v ekonomických, ale i společenských termínech. Jinak i ona skončí jako její levicoví protivníci, kompletně zapomenutá a bez smyslu existence.

Konec tradic

Na první pohled může ústup tradičních politických stran působit jako ztráta pro demokracii. Jenže ve skutečnosti jde o přirozenou fázi politického cyklu. Strany, které neumějí reagovat na společenské změny, zanikají stejně nevyhnutelně jako podniky, které zaspí technologický vývoj. Demokracie se tím neoslabuje, jen si hledá nové formy.

Politické značky se nemohou donekonečna opírat o minulost. Historie je cenná, ale není to program. Dnešní volič se nerozhoduje podle paměti, ale podle relevance. Strany, které nedokázaly přepsat vlastní příběh, se zhroutily pod tíhou vlastních tradic. Sociální demokracie nezanikla kvůli jediné chybě – spolupráce s komunisty byla jen posledním projevem neschopnosti pochopit novou dobu, nová témata a nový jazyk politiky.

Stejná diagnóza hrozí i lidovcům, jejichž demograficky stárnoucí elektorát se zmenšuje, a TOP 09, která se už dávno stala stranou jednotlivců místo idejí. Tradiční struktury přežívají, ale bez života – jako skořápky, které kdysi měly obsah, dnes však drží pohromadě jen z historické setrvačnosti.

Ztráta identity se stala běžnější než ztráta voličů. Politika se přesunula z prostoru idejí do prostoru emocí, značek a symbolů. Nestačí mít historii, pokud chybí příběh, který rezonuje s dnešním člověkem. Voliči nehledají památníky minulosti, ale někoho, kdo rozumí přítomnosti.

Česká demokracie tím sice prochází bolestivou proměnou, ale zároveň i očistou. Každý konec staré struktury vytváří prostor pro nové hnutí, nové osobnosti a snad i novou politickou kulturu – méně závislou na symbolech minulosti a více orientovanou na realitu současnosti.