O začátku světových válek rozhodují historici. Ta třetí už možná dávno probíhá

Když se jednou budoucí historici ohlédnou za začátkem třetí dekády 21. století, patrně dospějí k závěru, že svět tehdy čelil válce globálního charakteru, byť nevyhlášené, fragmentované a rozptýlené do desítek ohnisek. Zeměkoule je dnes protkána násilím a ozbrojenými střety, které přesahují hranice států, ideologií i kontinentů.

Kromě Antarktidy, která zůstává výsadní doménou vědy a mezinárodní spolupráce, a snad ještě části Oceánie, se nenajde světadíl, kde by neprobíhal alespoň jeden aktivní konflikt. Od války na Ukrajině, přes krize v oblasti Sahelu a válčící frakce v Súdánu, až po opakovaná napětí v Jihočínském moři, svět je zmítán násilím, které má různé podoby – od otevřených frontových linií po asymetrické guerillové střety či kybernetické útoky.

Přestože tyto konflikty nejsou součástí jedné oficiálně deklarované světové války, jejich kumulativní dopad – na civilní obyvatelstvo, ekonomiku i globální bezpečnost – připomíná globální konfrontaci. Historické pojmy se často přizpůsobují době, a tak i tento roztroušený, mozaikovitý stav může jednou nést označení, které dnes ještě zní přehnaně – třetí světová válka.

Jak charakterizovat světovou válku?

Když se v létě roku 1914 rozhořel konflikt mezi evropskými mocnostmi, jen málokdo si dokázal představit, že svět právě vstupuje do jedné z nejničivějších epoch své historie. Ozbrojené střety mezi státy nebyly ničím novým – dějiny byly poseté válkami, v nichž umíraly desítky či stovky tisíc lidí. A přesto nikdo tehdy nehovořil o „první světové válce“. Tento pojem měl vzniknout až zpětně, když se ukázalo, že šlo pouze o předzvěst ještě děsivějšího pokračování.

V roce 1914 šlo zpočátku jen o další střet mezi aliancemi, které dlouhodobě soupeřily o vliv, kolonie a postavení ve světovém řádu. Přesto se z této „Velké války“, jak jí tehdy říkali, zrodilo něco zcela bezprecedentního. Masové armády, vyzbrojené podle principů národního státu a všeobecné mobilizace – ideového dědictví Francouzské revoluce a Napoleona – nastoupily do zákopů s dosud nevídanou silou a ve slepé víře v krátké, rozhodující vítězství. Místo toho následovala čtyřletá agónie, která změnila samotný charakter války.

Poprvé ve velkém vstoupily do hry moderní technologie – kulomety, tanky, letadla, a především chemické zbraně, jež s děsivou účinností zabíjely i civilisty a způsobovaly trvalé psychické i fyzické následky přeživším. Výsledkem byly miliony mrtvých a generace zničené válkou. Nejen těla, ale i samotné představy o civilizaci, pokroku a humanismu byly rozmetány na kousky.

Není divu, že se pro tuto válku časem vžil poeticky zoufalý název „válka, která ukončí všechny války“. Vyslovovala ho generace poznamenaná hrůzami fronty i rozvratem starého světa. S nadějí, že nic podobného se už nikdy nebude opakovat. Dějiny však ukázaly, jak klamavé mohou být i ty nejlépe myšlené iluze.

Děsivé dozvuky Velké války, jak se původně nazývala první světová, se neomezily jen na hřbitovy a památníky. Otevřely prostor pro radikální změny politických režimů, které následně přetvořily svět k nepoznání. Ekonomické otřesy, frustrace z porážky i nenaplněné naděje vítězů vytvořily úrodnou půdu pro vzestup diktátorů, jejichž brutalita dodnes zůstává bezmála synonymem pro zlo.

V Německu, Itálii i Japonsku se chopily moci režimy, které přetavily hněv, ponížení a touhu po revizi poválečného uspořádání v expanzivní a militantní programy. Tyto státy se postupně proměnily v predátory světového řádu – ziskuchtivé a bezohledné velmoci, které neváhaly rozšiřovat svůj vliv pomocí síly a teroru. Jejich agrese proměnila téměř všechny kontinenty v brutální bojiště – od Evropy přes severní Afriku až po Asii a Tichomoří.

Když se proti této tzv. ose zla spojily i ideologicky nesmiřitelné mocnosti – Spojené státy americké a Sovětský svaz – bylo jasné, že svět čelí existenční hrozbě. Druhá světová válka se stala skutečným masovým mlýnkem, ve kterém ztrácely životy nejen miliony vojáků, ale i civilisté, celé komunity a kultury. Totalitní ideologie ukázaly, že moderní stát může zabíjet s dosud nevídanou systematičností a technologickou účinností.

Po skončení tohoto globálního konfliktu svět dospěl k zásadnímu poznání: dějiny nemohou dál pokračovat ve stejném duchu. Nastal čas hledat jinou cestu – cestu spolupráce, prevence a mezinárodních záruk. Právě z této potřeby se zrodily organizace, které měly za cíl zamezit opakování podobného masakru. Společnost národů sice selhala, ale na jejích troskách vznikly nové struktury – zejména OSN – s ambicí vytvořit rámec pro mírové soužití v éře jaderných zbraní a globální provázanosti.

Zase to nikam nevedlo

Tak jako dnes kriticky hodnotíme světové války první poloviny 20. století a následnou studenou válku mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, jednou se i na nás budou budoucí historici dívat s odstupem – a nemilosrdnou střízlivostí, jaká přichází až s časem. Zatímco my dnes analyzujeme omyl appeasementu, eskalaci závodů ve zbrojení nebo neúspěchy při budování mírového řádu, generace po nás se bude ptát, jak jsme mohli dopustit nový rozklad stability, která se po roce 1945 zdála být sice napjatá, ale přece jen uchopitelná.

Rozpad bipolárního světa po pádu železné opony, který byl vnímaný jako triumf svobody, demokracie a otevřených trhů, měl také svou méně nápadnou, ale hlubokou daň. Zmizel jasně definovaný řád, kde dvě supervelmoci sice soupeřily, ale zároveň udržovaly globální rovnováhu. Bilaterální model byl nahrazen multipolárním chaosem, v němž se začaly probouzet nové a často asertivní mocnosti. Čína, Rusko, Indie, ale i regionální hráči jako Írán, Izrael nebo Turecko začali prosazovat své zájmy s rostoucí razancí a minimálním ohledem na dosavadní pravidla hry.

Každá z těchto mocností si nárokuje své sféry vlivu – historické, ekonomické, náboženské či strategické. Čím více slábne role tradičních západních institucí a mezinárodního práva, tím otevřenější prostor dostávají ti, kteří upřednostňují sílu před diplomacií. Agrese, hybridní války, destabilizace sousedních států či budování závislostních vztahů skrze ekonomickou dominanci – to vše jsou projevy nového globálního přetváření světa.

Dějiny se tak neuzavřely s koncem studené války, jak doufali někteří teoretici v čele s Francisem Fukuyamou a jeho legendární vizí liberální demokracie jako „konce historie“. Naopak, vstoupili jsme do období, které jednou možná někdo nazve „chaotickým přechodem“. A budoucí generace si budou klást otázku, zda jsme včas rozpoznali, co se kolem nás děje a jestli jsme měli odvahu tomu čelit.

Počet ozbrojených konfliktů ve světě přesahuje stovku

Ve světě aktuálně probíhá více než 100 ozbrojených konfliktů. Podle údajů Mezinárodního výboru Červeného kříže jich ke konci roku 2024 bylo evidováno 120, zatímco Ženevská akademie pro humanitární a lidská práva (GAHR) odhadla jejich počet na přibližně 110.

Z geografického pohledu se největší koncentrace konfliktů nachází v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. V tomto regionu se podle dostupných dat odehrává až 45 různých ozbrojených střetů. Ty se týkají širokého spektra zemí, včetně Kypru, Egypta, Iráku, Izraele, Libye, Maroka, Palestiny, Sýrie, Turecka, Jemenu a Západní Sahary – území, o něž se přou především Maroko a Alžírsko. Region tak zůstává dlouhodobě destabilizovaný, přičemž konflikty zde často přecházejí z latentní fáze do otevřených bojů.

Většina současných ozbrojených konfliktů nemá podobu klasických mezistátních válek. Naopak převažují střety, v nichž se státní složky potýkají s nestátními ozbrojenými skupinami – často s různými povstaleckými, separatistickými nebo extremistickými organizacemi. Zásadním faktorem je rovněž přítomnost zahraničních intervencí, které situaci v mnoha regionech ještě více komplikují.

Mezi nejaktivnější vnější aktéry patří především velmoci, jako jsou Spojené státy, Velká Británie a Francie, které v různých oblastech podporují spojenecké režimy nebo podnikají vlastní vojenské operace. Významnou roli však sehrává také Rusko a řada regionálních mocností, jejichž zapojení odráží nejen bezpečnostní zájmy, ale často i geopolitickou rivalitu.

Ani Evropa není konflikty ušetřena. Nejzávažnějším případem zůstává pokračující válka na Ukrajině, kde se ruská invaze přetavila ve vleklý a destruktivní konflikt s rozsáhlými dopady na civilní obyvatelstvo i mezinárodní bezpečnost. Kromě tohoto zjevně mezistátního konfliktu existují na evropském kontinentu i další ohniska napětí.

K nim patří například zmražený konflikt v moldavském Podněstří, kde proruské síly udržují kontrolu nad částí území, aniž by docházelo k otevřenému boji. Podobná situace panuje v separatistických oblastech Jižní Osetie a Abcházie v Gruzii, kde se po rusko-gruzínské válce z roku 2008 ustavila de facto nezávislá území s podporou Moskvy.

Napjaté vztahy přetrvávají také mezi Arménií a Ázerbájdžánem, zejména kvůli oblasti Náhorního Karabachu. I přes opakované snahy o příměří se zde objevují nové střety, které dokládají, že řešení zůstává křehké. V rámci ukrajinského konfliktu se navíc za samostatné střety považují i boje mezi kyjevskou vládou a separatistickými entitami na východě země – konkrétně Luhanskou a Doněckou lidovou republikou, jež se dlouho před plnohodnotnou invazí těšily vojenské a logistické podpoře ze strany Ruska.

Konflikty mění svůj charakter

Podoba ozbrojených konfliktů se v posledních letech výrazně proměnila. Zatímco dříve byly dominantní klasické mezistátní války, dnešní konflikty se stále častěji odehrávají uvnitř států nebo v rámci jejich bezprostředního regionu. Většina z nich tak má povahu vnitrostátních nebo asymetrických střetů, přičemž mezinárodní války se stávají spíše výjimečnými událostmi.

Příkladem této proměny je rostoucí počet takzvaných „zamrzlých konfliktů“, tedy situací, kdy mezi dvěma státy existuje napětí a spor, který sice oficiálně neskončil, ale ani nevede k aktivním bojům. Mezi tyto konflikty patří například dlouhodobé územní spory mezi Čínou a Indií, stejně jako rivalita mezi Indií a Pákistánem. Ta se v letošním roce sice krátce rozhořela, ale díky diplomatickým kanálům a mezinárodnímu tlaku byla situace rychle uklidněna a nedošlo k širší eskalaci.

Podobná dynamika je patrná i v oblasti jižního Kavkazu, kde přetrvává latentní konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Ačkoliv oblast Náhorního Karabachu byla v minulosti místem rozsáhlých bojů, v současnosti zde panuje relativní klid, přestože napětí mezi oběma státy přetrvává a může kdykoli eskalovat.

Z mezistátních konfliktů s aktivními bojišti vyniká především ruská agrese proti Ukrajině, která pokračuje už více než tři roky a zásadně ovlivňuje bezpečnostní situaci nejen ve východní Evropě, ale i v širším mezinárodním kontextu. K dalším aktuálním ozbrojeným střetům mezi státy patří nově se rozhořelý konflikt mezi Íránem a Izraelem. Ten přerostl z letité nepřímé konfrontace a zastoupených bojů do přímých útoků, které ohrožují stabilitu celého Blízkého východu.

Rostoucí význam mají také konflikty, v nichž stát bojuje proti nestátním ozbrojeným aktérům – a právě takových je dnes většina. Výrazný příklad nabízí situace v Latinské Americe, kde ozbrojené násilí často nepředstavuje válku mezi státy, ale spíše boj vládních sil proti mocným zločineckým strukturám.

V Kolumbii, která čelí jednomu z nejdéle trvajících vnitrostátních konfliktů na světě, operují vedle povstaleckých skupin také různé frakce zapojené do obchodování s drogami. Podobně i Mexiko je dějištěm hned několika paralelních ozbrojených konfliktů, v nichž dominují brutální střety s drogovými kartely. Tyto skupiny se v mnoha oblastech fakticky staly konkurenčními mocenskými centry vůči státním autoritám.

Závažnost situace potvrzuje i GAHR, která v nedávné zprávě uvedla, že „poprvé klasifikujeme ozbrojené násilí se zapojením zločineckých organizací jako ozbrojený konflikt“. Tento posun jen dokazuje, jak těžké je dnes konflikt definovat jen podle klasických kategorií mezistátní války.

Významný posun ve vnímání charakteru válek dokládá také izraelská vojenská strategie. V posledních letech židovský stát vedl ozbrojené střety nejen s oficiálními státy, ale především s nestátními militantními organizacemi, jako je Hamás, Hizballáh a další palestinské skupiny. Konflikt s Hamásem v Pásmu Gazy pokračuje i v letošním roce a představuje jeden z nejdelších nepřerušených střetů této dekády.

Tyto organizace sice nejsou státy, ale díky silnému napojení na Írán, který je dlouhodobě podporuje finančně i vojensky, se jim daří vzdorovat izraelské armádě déle, než by odpovídalo běžné představě o asymetrickém konfliktu. Z regionálního pohledu jde o zásadní destabilizační prvek, který komplikuje nejen izraelskou bezpečnost, ale i širší diplomatické snahy o uklidnění situace v regionu.

Budeme se stydět

Jednoho dne, až se historici budoucnosti ohlédnou za naším jednáním a rozhodnutími, možná se budeme muset vyrovnat s podobnou hanbou, jakou si nesli britští a francouzští představitelé po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938. Tak jako oni tehdy věřili, že ustupováním agresorovi zachrání mír, tak i my dnes často volíme cestu vyčkávání, relativizace nebo diplomatického alibismu – v naději, že se svět sám uklidní. Ale historie nás znovu a znovu učí, že nečinnost vůči zlu mívá tragické následky.

Zatímco někteří analytici a politici varují, že svět se řítí ke třetí světové válce, možná jsme si neuvědomili jednu prostou skutečnost: možná už v jejím středu žijeme. Tentokrát však nejde o válku, která by byla formálně vyhlášena a vedena podle starých pravidel. Jde o konflikt roztříštěný, mnohovrstevnatý, hybridní, ale neméně ničivý. Svět se rozdělil do mocenských bloků, z nichž každý sleduje své zájmy, uzavírá aliance a bojuje, často nepřímo, skrze zástupné konflikty, kybernetické útoky nebo ekonomický nátlak.

Z Ukrajiny přes Blízký východ až po jihovýchodní Asii se odehrávají střety, které nejsou jen lokálními krizemi, ale součástí širšího geopolitického zápasu. Zemřelí vojáci, zničené domy a zoufalí civilisté v utečeneckých táborech jsou jeho každodenním, hmatatelným důsledkem.

A přesto se velká část světa chová, jako by šlo stále o „normální“ dobu. Obchod běží dál, diplomacie hledá jemné formulace a veřejnost často utíká k banalizaci reality. Budoucí historici si možná budou klást otázku, jak jsme mohli přehlédnout varovné signály. A zda jsme včas rozpoznali, že světová válka 21. století nemusí vypadat jako ty předchozí. Ale přesto je to válka, s veškerou svou krutostí a rozsahem.