Svět na hranici nukleární katastrofy? Pravděpodobnost použití jaderných zbraní je vyšší než během studené války

Admirál J. C. Wylie kdysi rozlišoval dva základní typy vojenských operací – sekvenční a kumulativní. Zatímco sekvenční znamenají postupný vojenský postup krok za krokem, kumulativní operace mají spíše roztříštěný charakter a skládají se z jednotlivých, nesouvisejících úderů, které se v součtu mohou stát strategicky významnými. Wylie tvrdil, že pouze sekvenční operace mohou vést k rozhodujícím vítězstvím. Nová generace konfliktů však ukazuje, že za určitých podmínek může i kumulativní přístup přinést kýžený výsledek.

Příklady z války na Ukrajině, konfliktu v Rudém moři i leteckých přestřelek mezi Indií a Pákistánem ukazují, že technologie – od bezpilotních letounů přes kybernetiku až po přesně naváděnou munici – staví obránce do výhodnější pozice. Jak tvrdí americký profesor Paul Bracken, dnešní „druhý jaderný věk“ je charakterizován menším množstvím jaderných zbraní, zato však větším počtem států, které je vlastní. To vytváří asymetrické prostředí, kde jsou tradiční pravidla války narušena.

Bracken varuje, že právě v tomto nevyrovnaném prostředí je pravděpodobnost použití jaderných zbraní vyšší než během studené války. Vedle existenciálního ohrožení států totiž přibyly nové motivace a lákadla – třeba touha dokázat svou sílu nebo potřeba politické demonstrace. V takových podmínkách i skromnější vojenské úspěchy dosažené pomocí kumulativních úderů mohou mít značný dopad.

Válka mezi Ruskem a Ukrajinou, trvající už více než tři roky, představuje ukázkový příklad konfliktu, kde obě strany chybně sázely na rozptýlené, neefektivní strategie. Moskva sice plánovala bleskovou invazi, ale roztříštila své síly do paralelních směrů útoku a ztratila tak možnost rozhodného sekvenčního průlomu. Ukrajina pak opakovala tutéž chybu, když v roce 2023 oznámila ambiciózní plán vyhnat ruskou armádu z celého území, ale nezískala dostatečnou sílu k jeho realizaci.

Obě strany tedy místo rozhodujícího vítězství sklouzly ke kumulativním operacím – útokům bez hlubší návaznosti, vedeným zejména prostřednictvím dronů, raket a kyberútoků. Zvláště výrazné výsledky se dostavily na moři. Ukrajina, která prakticky nemá námořnictvo, přesto dokázala pomocí bezpilotních člunů a raket vytlačit ruskou Černomořskou flotilu ze Sevastopolu.

Přestože Ukrajina zřejmě nikdy nedosáhne plného vítězství, jak si jej původně představovala, udržení 80 % svého území proti jaderné velmoci je jasným důkazem úspěchu kumulativní obrany.

Dalším příkladem je konflikt mezi Húsíji a americkým námořnictvem v Rudém moři. Spojené státy zde vedou odvetné námořní útoky proti militantům, kteří ohrožují civilní lodní dopravu. Cílem USA není porazit Húsíje vojensky, ale pouze omezit jejich schopnost útočit na lodě – tedy strategicky defenzivní cíl, který je dosažitelný pomocí kumulativní strategie.

Výsledky jsou však nejednoznačné. Zatímco útoky na lodě ustaly, Húsíjové se nevzdali a nadále ohrožují region. Zároveň se jim podařilo dosáhnout významného efektu – mnohé obchodní lodě přesměrovaly své trasy, aby se vyhnuly Rudému moři, což lze považovat za úspěch jejich rušivé strategie, jakkoli omezený.

Překvapivý příklad zvládnuté kumulativní strategie představuje i nedávný konflikt mezi Indií a Pákistánem. Po teroristickém útoku v Kašmíru se obě jaderné mocnosti zapojily do krátkého, ale intenzivního střetu, v němž se však vyhnuly přímému vstupu na území protivníka. Veškeré operace probíhaly buď ve vlastním vzdušném prostoru, nebo na dálku pomocí přesně naváděné munice.

Indie nasadila i své letadlové lodě, avšak letouny zůstaly mimo pákistánský vzdušný prostor. Nešlo o pokus o dobytí území, ale o cílené zásahy proti teroristickým infrastrukturám, přičemž hlavním cílem bylo vyslat politický signál: Indie už nebude tolerovat terorismus ani jaderné vydírání. I když zabitých teroristů nebylo mnoho, úspěšné provedení omezené operace umožnilo indické vládě prohlásit misi za úspěch.

Co z těchto případů vyplývá pro možné budoucí konflikty – zejména pro ten, který se vznáší jako hrozba nad Tchaj-wanským průlivem? Čína může ze všech zmíněných konfliktů vyvodit poučení, nejvíce však z Ukrajiny. Na rozdíl od Ruska nemá žádný pozemní přístup na Tchaj-wan. Jakmile se ostrovní obrana zkombinuje s americkou a japonskou podporou, novými technologiemi a promyšlenou kumulativní strategií, čínská invaze může rychle skončit katastrofou.

Zkušení vojenští stratégové jako James Holmes se domnívají, že právě současný vývoj nahrává obráncům. Pokud si političtí vůdci stanoví realistické cíle, nové vojenské technologie umožní tyto cíle naplnit i bez tradičního dobytí nepřátelského území. Rozhodnutí neútočit, ale bránit – a v tom být důslední a kreativní – může být novou definicí vítězství ve druhém jaderném věku.