Za zastavení extrémního počasí bojoval do posledního dechu. Peter Betts popsal zákulisí Pařížské klimatické dohody

Jeho první myšlenka směřovala k napsání autobiografie, která měla sloužit především pro něj a jeho nejbližší. Brzy však pochopil, že jeho životní poslání, boj proti klimatickým změnám, je důležitější než osobní příběh. Strávil léta v klíčových rolích ve Spojeném království a v Evropské unii, kde radil ministrům a vedl náročná vyjednávání. Proto se rozhodl předat své zkušenosti a znalosti, které nasbíral během svého působení, aby pomohl pochopit budoucí výzvy v této oblasti.

S postupujícím časem a blížící se vlastní smrtí si uvědomoval, jak je jeho život bezvýznamný v porovnání s dopady klimatických změn, které postihnou miliony, ne-li miliardy lidí, z nichž mnozí se ještě ani nenarodili. Tento širší pohled mu pomohl přijmout jeho osud a dodal mu odhodlání co nejlépe využít zbývající čas. Betts věřil, že pro úspěšného vyjednavače je klíčové umění naslouchat a chápat motivace protistrany, což je mnohem důležitější než technická a právní přesnost.

Důležitost osobních vztahů a vzájemného pochopení v mezinárodní diplomacii byla pro Petera Bettse vždy na prvním místě. Tvrdil, že vliv jednotlivých zemí v Evropské unii často závisí na tom, jaké osobní vztahy se jim podaří navázat. Jako příklad uváděl, že se ve světě EU politiky mnoho lidí zná po celá desetiletí. Z této perspektivy kritizoval britskou státní službu za to, že často střídala lidi na vysokých pozicích, což narušovalo kontinuitu a účinnost při prosazování zájmů země. On sám byl výjimkou, protože na pozici vyjednavače zůstal po mnoho let.

Pařížská dohoda, která byla uzavřena na klimatickém summitu v roce 2015, neměla podle Bettse jediného „architekta“. Vyrostla z dlouhých let vyjednávání, do kterých se zapojily tisíce lidí, kteří hájili své národní zájmy. Betts se tehdy jako hlavní vyjednavač pro EU cítil sebejistě, že se dohodu podaří uzavřít. Na druhou stranu si byl vědom, že i s novou britskou vládou, která měla absolutní většinu, existují jistá rizika, obzvláště pokud jde o domácí politické zájmy.

Jedním z takových rizik byl incident, který se stal při jednáních o slibu financování ochrany lesů. Ačkoli byl slib, který by Spojené království dalo společně s Německem a Norskem, v hodnotě 5 miliard dolarů, pečlivě připraven a schválen na nižších úrovních, vyvolal v úřadu premiéra výbuch hněvu. Někteří vládní poradci měli obavy, že by takový krok neoslovil určité voliče. Událost se stala známou jako „forestgate“. Ačkoli nakonec vláda od závazku neustoupila, ukázala se tu nervozita, která provázela politické rozhodování v souvislosti s klimatickou agendou. Vláda se obávala negativních reakcí od části své voličské základny a tiskových agentur.

Během pařížského summitu se také začala prosazovat myšlenka zakotvit v dohodě časový rámec pro dosažení nulových čistých emisí (net-zero). I když tato myšlenka byla v souladu s původním cílem klimatické konvence, vyvolávala kontroverze. Někteří aktivisté se obávali, že se pozornost odvrátí od naléhavých krátkodobých cílů. Podobné obavy měl i Bettsův německý kolega Karsten Sach.

Zároveň se objevila i silná opozice od rozvíjejících se zemí. Generální ředitel čínského ministerstva životního prostředí Li Kao tehdy Bettsovi důrazně sdělil, že Čína s takovým závazkem nikdy nebude souhlasit. Myšlenka nulových emisí se přesto stala prioritou pro Evropskou unii a některé další spojence. Navzdory tomu, že se jednalo o velmi náročný cíl, se nakonec podařilo dohodnout kompromis, který hovořil o „omezení nárůstu teploty výrazně pod 2 °C, při pokračování úsilí o 1,5 °C“.

Během závěrečných jednání na summitu došlo k dramatickým chvílím. Když byl předložen finální návrh, mnoho delegátů, včetně některých z EU, ho okamžitě schválilo bez důkladného prostudování. Betts musel intervenovat a upozornit na to, že dokument obsahuje prvky, které jsou pro EU nepřijatelné, například závazek ve výši 100 miliard dolarů ročně. Jeho včasný zásah, podpořený ministryní Amber Ruddovou, zabránil přijetí nevýhodného textu. Až následně se ukázalo, že dohoda byla úspěšná a podpořila kolektivní důvěru ve vztahu k řešení klimatických změn.

I když se Pařížská dohoda stala historickým úspěchem, z pohledu Petera Bettse měla i svá zklamání. Celkový dopad národních závazků nepostačoval k tomu, aby svět směřoval k cíli 2 °C. Nicméně samotný text dohody byl silnější, než se původně očekávalo. Dohoda obsahovala robustní rámec, který nutil země k ambiciózním závazkům, transparentní pravidla a účetní režim pro jejich plnění. Betts byl přesvědčen, že i přes nedostatky byla dohoda důležitým krokem vpřed. Závěrem poznamenal, že je třeba, aby se mnohem více zapojil i soukromý sektor.