S blížícím se pátým výročím ruské invaze na Ukrajinu se pozornost analytiků upírá na stabilitu takzvaného „Putinova konsenzu“. Přestože obecná moudrost praví, že s délkou konfliktu nadšení veřejnosti opadá – zejména kvůli ekonomickým a lidským nákladům –, ruská realita zůstává nejednoznačná. Nedávné průzkumy ukazují, že zatímco polovina Rusů očekává konec války v roce 2026, většina zároveň volá po eskalaci, pokud by diplomatická jednání selhala.
Tato nejednoznačnost poskytuje Vladimiru Putinovi politické krytí pro pokračování v jeho cílech, ale hlubší analýza naznačuje, že podpora veřejnosti je křehčí, než se Kreml snaží prezentovat. Západní strategie od počátku sázela na to, že sankce naruší „společenskou smlouvu“: loajalitu výměnou za stabilitu a soukromí. Po čtyřech letech války, kdy se vojenské výdaje ztrojnásobily a ekonomika stagnuje, je tato smlouva pod enormním tlakem.
Jedním z úskalí hodnocení ruského veřejného mínění je podceňování ideologie. Putinova propaganda o „znovunastolení velikosti Ruska“ u značné části populace rezonuje. Průzkumy dlouhodobě uvádějí Putinovu popularitu nad 80 %. I když v autoritářském režimu nelze těmto číslům plně důvěřovat, nelze ani vyloučit, že část podpory je upřímná a vychází z touhy po obnovení vlivu Ruska na světové scéně.
Kreml se snaží skutečné náklady války před veřejností maskovat. Skrývá počty padlých a vyhýbá se plošné mobilizaci tím, že rekrutuje štědře placené dobrovolníky. Tato strategie „udržování klidu“ však naráží na limity v momentě, kdy dopady války začnou pociťovat širší vrstvy obyvatelstva. Otázkou zůstává, kdy přesně dojde k bodu zlomu, kdy pasivní souhlas většiny vystřídá odpor.
Průzkumy v Rusku narážejí na fenomén strachu. Lidé se obávají postihů za „šíření falešných zpráv“ nebo „diskreditaci armády“, což vede k tomu, že odmítají odpovídat nebo volí společensky přijatelné odpovědi. Etnografický výzkum v provinciích navíc ukazuje, že efekt „semknutí se kolem vlajky“ je v ruském vnitrozemí mnohem slabší, než naznačují oficiální data. Podpora je často jen performativní, nikoliv hluboce procítěná.
Většina Rusů volí cestu „vnitřní emigrace“ – stahují se do soukromí, vyhýbají se politickým debatám a omezují interakci se státem na minimum. Tato praxe, známá již ze sovětských dob, je dnes opět masově rozšířená. Pokud by byla podpora války skutečně nadšená, náborová střediska by byla plná dobrovolníků. Místo toho se stát musí spoléhat na finanční pobídky, agresivní reklamu a nábory ve věznicích.
Symbolická účast na podpoře války také upadá. Zatímco veřejný prostor stále ovládají státem sponzorované symboly „Z“, soukromé projevy podpory téměř vymizely. Humanitární sbírky pro vojáky, organizované skrze školy či církve, jsou často výsledkem administrativního tlaku. Účastníci svou pomoc navíc často rámují jako pomoc konkrétním lidem v nouzi, nikoliv jako podporu samotného válečného úsilí.
Zajímavý vhled nabízí i kulturní preference Rusů. V hudebních žebříčcích a na streamovacích platformách nedominuje vlastenecká hudba, nýbrž písně o osobních vztazích. V knihkupectvích lidé masově kupují Orwellovo „1984“ nebo Franklovu knihu o holocaustu „A přesto říci životu ano“. Hledají v nich návod, jak pochopit autoritářství, trauma a morální zodpovědnost, spíše než oslavu militarismu.
S nástupem pátého roku války je patrná propast mezi kremelskou verzí reality a žitou zkušeností běžných Rusů. Tato situace připomíná poslední dekádu Sovětského svazu, kdy se vedení země zcela odcizilo názorům vlastních lidí. Historie se nemusí nutně opakovat, ale vládci Kremlu by si měli být těchto paralel vědomi. Odtržení od reality se v minulosti ruským režimům vždy vymstilo.
Vládě vskutku nevídaně přálo štěstí s načasováním zahájení stanovování maximálních cen pohonných hmot. Totiž přesně v den, kdy s ním začala, 8. dubna, spadla cena nafty na burze v Rotterdamu v přepočtu do korun v historicky rekordním jednodenním rozsahu, o 19,19 procenta.
Americký prezident Donald Trump opět ostře kritizoval Severoatlantickou alianci, a to jen den poté, co se sešel s jejím generálním tajemníkem Markem Ruttem. Svou frustraci vyjádřil v příspěvku na sociální síti Truth Social, který však působil poměrně zmatečně. Trump bez bližších podrobností uvedl, že nikdo z těchto lidí, včetně „velmi zklamávajícího“ NATO, ničemu nerozumí, dokud na ně není vyvinut náležitý tlak.
Oznámení o čtrnáctidenním příměří mezi Spojenými státy a Íránem, které zprostředkoval Pákistán, vyvolává ve Washingtonu i ve světě řadu otázek. Přestože prezident Donald Trump a ministr obrany Pete Hegseth oslavují osmadvacetidenní bombardování Íránu jako úspěch, který ochromil íránské námořnictvo a jaderný program, situace v terénu zůstává kritická. Útoky íránských jednotek i izraelské údery v Libanonu pokračují a klíčový strategický bod – Hormuzský průliv – zůstává předmětem sporů.
Lídr maďarské opozice Péter Magyar stojí před historickou šancí ukončit šestnáctileté panování Viktora Orbána. Přestože průzkumy favorizují jeho stranu Tisza, čeká ho v případě vítězství v nedělních volbách mimořádně náročný úkol. Magyar slíbil voličům, že v rekordním čase zajistí uvolnění 17 miliard eur z unijních fondů, které Brusel zmrazil kvůli úpadku demokracie v zemi.
Britský ministr obrany John Healey oznámil úspěšné završení rozsáhlé vojenské operace, při níž královské námořnictvo a letectvo zmařily pokus ruských ponorek o průzkum kritické podmořské infrastruktury v Severním Atlantiku. Podle Healeyho byla plavidla nepřítele pod neustálým dohledem, což je nakonec donutilo jejich misi předčasně ukončit a oblast opustit.
Ruská státní média v posledních dnech intenzivně těží z prohlubujících se trhlin v transatlantickém spojenectví. Podle analytiků Andyho Kuchinse a Chrise Mondaye z podcastu Russia Decoded využívá Kreml oslabení vztahů mezi USA a Evropou k posílení svého vlivu nejen v postsovětském prostoru, ale i přímo uvnitř Evropské unie.
Nový průzkum veřejného mínění Politico Pulse odhalil dramatický posun v tom, jak obyvatelé velkých evropských zemí vnímají Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Výsledky ukazují, že Washington je nyní v očích mnoha Evropanů vnímán spíše jako hrozba než jako spojenec. Tento trend je patrný zejména ve Španělsku, Itálii, Belgii a Německu, kde USA jako hrozba dokonce předstihly Čínu.
Ceny ropy a zemního plynu ve čtvrtek opět zamířily vzhůru a asijské akciové trhy oslabily v reakci na rostoucí pochybnosti o trvanlivosti dvoutýdenního příměří s Íránem. Přestože Spojené státy a Írán ohlásily dohodu na poslední chvíli, situace zůstává napjatá kvůli pokračujícím izraelským útokům na Libanon a vzájemným výhrůžkám obou znepřátelených stran o návratu k vojenským akcím.
Dohoda o čtrnáctidenním příměří se Spojenými státy vyvolala v Teheránu značné napětí, zejména v řadách íránských tvrdých zastánců režimu. Ještě před několika dny zdobil jednu z nejrušnějších křižovatek v metropoli obří transparent s nekompromisním heslem, že Hormuzský průliv zůstane uzavřen. Tento vzkaz měl symbolizovat rozhodnost nového nejvyššího vůdce Modžtaby Chámenéího, který se od svého jmenování minulý měsíc neobjevil na veřejnosti.
V úterý proběhla v budapešťském sportovním areálu MTK Sportpark akce s názvem Den maďarsko-amerického přátelství, která se však stala především oslavou blízkého vztahu mezi Donaldem Trumpem a Viktorem Orbánem. Americký viceprezident JD Vance se zde pokusil v přímém přenosu spojit se svým šéfem. Přestože Trump právě řešil vážnou krizi s Íránem, při druhém pokusu telefon zvedl a vzkázal davu, že Spojené státy stojí plně za Orbánem.
Křehké čtrnáctidenní příměří na Blízkém východě, sjednané v hodině dvanácté, čelí hned v první den vážnému ohrožení. Hlavním jablkem sváru se stala interpretace toho, na koho se klid zbraní vlastně vztahuje. Zatímco Írán a zprostředkovatelský Pákistán tvrdí, že dohoda zahrnuje i Libanon, Izrael to rezolutně odmítá.
Stále naléhavější otázka, zda konflikt mezi Izraelem a Libanonem definitivně zhatí čerstvě uzavřené příměří, hýbe celým Blízkým východem. Situace v terénu je totiž v ostrém kontrastu s diplomatickými proklamacemi.