Průzkumy v Rusku narážejí na fenomén strachu. Lidé doufají, že letos válka skončí

Tato nejednoznačnost poskytuje Vladimiru Putinovi politické krytí pro pokračování v jeho cílech, ale hlubší analýza naznačuje, že podpora veřejnosti je křehčí, než se Kreml snaží prezentovat. Západní strategie od počátku sázela na to, že sankce naruší „společenskou smlouvu“: loajalitu výměnou za stabilitu a soukromí. Po čtyřech letech války, kdy se vojenské výdaje ztrojnásobily a ekonomika stagnuje, je tato smlouva pod enormním tlakem.

Jedním z úskalí hodnocení ruského veřejného mínění je podceňování ideologie. Putinova propaganda o „znovunastolení velikosti Ruska“ u značné části populace rezonuje. Průzkumy dlouhodobě uvádějí Putinovu popularitu nad 80 %. I když v autoritářském režimu nelze těmto číslům plně důvěřovat, nelze ani vyloučit, že část podpory je upřímná a vychází z touhy po obnovení vlivu Ruska na světové scéně.

Kreml se snaží skutečné náklady války před veřejností maskovat. Skrývá počty padlých a vyhýbá se plošné mobilizaci tím, že rekrutuje štědře placené dobrovolníky. Tato strategie „udržování klidu“ však naráží na limity v momentě, kdy dopady války začnou pociťovat širší vrstvy obyvatelstva. Otázkou zůstává, kdy přesně dojde k bodu zlomu, kdy pasivní souhlas většiny vystřídá odpor.

Průzkumy v Rusku narážejí na fenomén strachu. Lidé se obávají postihů za „šíření falešných zpráv“ nebo „diskreditaci armády“, což vede k tomu, že odmítají odpovídat nebo volí společensky přijatelné odpovědi. Etnografický výzkum v provinciích navíc ukazuje, že efekt „semknutí se kolem vlajky“ je v ruském vnitrozemí mnohem slabší, než naznačují oficiální data. Podpora je často jen performativní, nikoliv hluboce procítěná.

Většina Rusů volí cestu „vnitřní emigrace“ – stahují se do soukromí, vyhýbají se politickým debatám a omezují interakci se státem na minimum. Tato praxe, známá již ze sovětských dob, je dnes opět masově rozšířená. Pokud by byla podpora války skutečně nadšená, náborová střediska by byla plná dobrovolníků. Místo toho se stát musí spoléhat na finanční pobídky, agresivní reklamu a nábory ve věznicích.

Symbolická účast na podpoře války také upadá. Zatímco veřejný prostor stále ovládají státem sponzorované symboly „Z“, soukromé projevy podpory téměř vymizely. Humanitární sbírky pro vojáky, organizované skrze školy či církve, jsou často výsledkem administrativního tlaku. Účastníci svou pomoc navíc často rámují jako pomoc konkrétním lidem v nouzi, nikoliv jako podporu samotného válečného úsilí.

Zajímavý vhled nabízí i kulturní preference Rusů. V hudebních žebříčcích a na streamovacích platformách nedominuje vlastenecká hudba, nýbrž písně o osobních vztazích. V knihkupectvích lidé masově kupují Orwellovo „1984“ nebo Franklovu knihu o holocaustu „A přesto říci životu ano“. Hledají v nich návod, jak pochopit autoritářství, trauma a morální zodpovědnost, spíše než oslavu militarismu.

S nástupem pátého roku války je patrná propast mezi kremelskou verzí reality a žitou zkušeností běžných Rusů. Tato situace připomíná poslední dekádu Sovětského svazu, kdy se vedení země zcela odcizilo názorům vlastních lidí. Historie se nemusí nutně opakovat, ale vládci Kremlu by si měli být těchto paralel vědomi. Odtržení od reality se v minulosti ruským režimům vždy vymstilo.