Jak dlouho vydrží? Experti zhodnotili budoucnost příměří mezi Spojenými státy a Íránem

Analytici oslovení prestižním časopisem TIME upozorňují, že Írán získal v konfliktu nečekanou výhodu. Vyhrožováním obchodním lodím v Perském zálivu efektivně zablokoval pětinu světových dodávek ropy, což vedlo k prudkému nárůstu cen. Nyní Teherán požaduje, aby mu plavidla před vplutím do Hormuzského průlivu hlásila svou přítomnost. Daniel Fried, bývalý americký diplomat, varuje, že jde o privilegium, které Írán před válkou neměl, a znovunastolení statu quo je tak v nedohlednu.

Trvanlivost příměří je podle expertů velmi nejistá. Daniel Fried připomíná, že se válka nevyvíjela podle Trumpových představ. Írán sice mohl souhlasit s klidem zbraní kvůli utrženým ranám, ale vyjednává z velmi silné pozice založené na svých deseti bodech. Současný stav se navíc dramaticky liší od slibů, které Trump americkému národu dával ještě minulý týden.

Kontradmirál ve výslužbě Mark Montgomery poukazuje na technické aspekty deeskalace. Podle něj trvá několik dní, než se rozkazy k zastavení palby přefiltrují přes poškozené komunikační systémy až k nejnižším jednotkám. Ojedinělé incidenty v prvních 48 hodinách jsou tak sice omluvitelné, ale skutečná koordinace napříč regionem se teprve ukáže.

Dalším rizikovým faktorem je Izrael. Brandan Buck, bývalý důstojník rozvědky, pochybuje o tom, zda bude Trump schopen udržet Izrael na uzdě, zejména co se týče operací v Libanonu. Izraelské národní zájmy se nemusí shodovat s americkými a politické riziko spojené s krocením spojence může být pro prezidenta větší než samotné vyjednávání s Teheránem.

Zásadním kamenem úrazu je budoucí režim v Hormuzském průlivu. Mark Montgomery varuje před možností, že by Írán vybíral za průjezd lodí poplatky. Mezinárodní právo takový postup sice zakazuje, ale existují obavy, že prezident Trump, kterého Montgomery označuje za „stavitele, co chce poplatek za všechno“, by na takový kompromis mohl přistoupit v zájmu udržení míru.

Fried i Buck se shodují, že pokud USA přistoupí na jakoukoli formu íránské kontroly nad průlivem, bude to pro Washington strategická porážka. Od konce druhé světové války se Spojené státy prezentovaly jako garant námořní bezpečnosti a volného obchodu. Pokud nyní ustoupí, podkopají tím jeden z hlavních pilířů své globální hegemonie.

Otazníky visí také nad odstraněním sankcí. Odborníci se ptají, zda Írán skutečně zastaví podporu terorismu a zda dojde k reálné kontrole jeho jaderných a raketových ambicí. Írán se podle Bucka nevzdá své schopnosti odstrašení, zvláště když mu tato strategie umožnila dostat Spojené státy k jednacímu stolu a donutit je k zastavení útoků.

Ekonomický aspekt věci však může převážit nad geopolitickou prestiží. Pokud se díky příměří podaří obnovit tok ropy a ceny na světových trzích klesnou, Trumpova administrativa to pravděpodobně dokáže veřejnosti prodat jako úspěch. Buck nicméně uzavírá, že z dlouhodobého hlediska bude takový výsledek pro západní spojence hořkou pilulkou.

Další diplomatická jednání mají začít koncem týdne v pákistánském Islámábádu. Mezitím americká armáda zůstává v regionu v pohotovosti. Podle Trumpa se armáda v mezidobí „nabíjí a odpočívá“ a připravuje se na své další úkoly, zatímco Bílý dům nadále označuje uzavření Hormuzského průlivu za zcela nepřijatelné.