Vzestup Vladimira Putina k moci na přelomu tisíciletí byl zpočátku doprovázen snahou o navazování přátelství na světové scéně. Tehdy nově zvolený ruský prezident se usmíval na fotografiích ze summitů G8 a byl vůbec prvním zahraničním lídrem, který po útocích z 11. září 2001 volal Georgi W. Bushovi, aby mu nabídl podporu v boji proti terorismu. James Rodgers, odborník na mezinárodní žurnalistiku z londýnské City St George's, se ve své nové knize The Return of Russia zamýšlí nad tím, co přesně způsobilo tak radikální obrat k agresi.
Klíčem k pochopení současného ruského pohledu na svět a jeho neutuchající útočnosti vůči Ukrajině je podle Rodgerse psychika národa a jeho vůdce. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 sice Západ věřil ve vítězství liberální demokracie a volného trhu, Rusové však namísto prosperity zažili ekonomický volný pád a rozsáhlou chudobu. Pro mnohé občany toto období znamenalo nejen ztrátu zaměstnání, ale především hluboký pocit „národního ponížení“ a ztrátu statusu velmoci.
James Rodgers zdůrazňuje, že Putin na ekonomickou bolest a ponížení 90. let nikdy nezapomněl. Na rozdíl od západních politiků velmi dobře pochopil politický potenciál těchto emocí u svých voličů. Uvědomil si, že pocit ublíženosti a touha po návratu ztracené prestiže mohou být silným tmelem pro jeho režim „tvrdé ruky“. Tato frustrace se postupně proměnila v rozhodnutí Ruska otočit se k Západu zády.
Zásadní zlom v mezinárodních vztazích přinesla válka v Iráku. Ačkoliv Putin po 11. září sliboval Západu podporu, invaze do Iráku v roce 2003 začala tyto vazby drolit. Rodgers na základě rozhovorů s bývalými vysokými představiteli Západu uvádí, že ruská rozvědka věděla, že Saddám Husajn nevlastní zbraně hromadného ničení. Moskva byla přesvědčena, že CIA a další západní agentury disponovaly stejnými informacemi.
Rusko z této situace vyvodilo závěr, že Západ jednal v nekalé víře a skutečným důvodem války v Iráku nebyla bezpečnost, ale svržení režimu. Tato zkušenost u Putina vyvolala hluboké podezření vůči motivům západní zahraniční politiky. Začal uvažovat o tom, že pokud mohl Západ takto naložit se Saddámem Husajnem, může se jednoho dne pokusit o podobnou změnu režimu i v jeho případě.
Právě tento pocit ohrožení a nedůvěry v kombinaci s živeným pocitem historické křivdy dovedl Rusko až k současné vojenské agresi. Snaha napravit „národní ponížení“ z postsovětské éry se tak stala hnacím motorem politiky, která vnímá jakékoli sblížení sousedních zemí se Západem jako přímý útok na ruské zájmy.
Americký prezident Donald Trump opět ostře kritizoval Severoatlantickou alianci, a to jen den poté, co se sešel s jejím generálním tajemníkem Markem Ruttem. Svou frustraci vyjádřil v příspěvku na sociální síti Truth Social, který však působil poměrně zmatečně. Trump bez bližších podrobností uvedl, že nikdo z těchto lidí, včetně „velmi zklamávajícího“ NATO, ničemu nerozumí, dokud na ně není vyvinut náležitý tlak.
Oznámení o čtrnáctidenním příměří mezi Spojenými státy a Íránem, které zprostředkoval Pákistán, vyvolává ve Washingtonu i ve světě řadu otázek. Přestože prezident Donald Trump a ministr obrany Pete Hegseth oslavují osmadvacetidenní bombardování Íránu jako úspěch, který ochromil íránské námořnictvo a jaderný program, situace v terénu zůstává kritická. Útoky íránských jednotek i izraelské údery v Libanonu pokračují a klíčový strategický bod – Hormuzský průliv – zůstává předmětem sporů.
Lídr maďarské opozice Péter Magyar stojí před historickou šancí ukončit šestnáctileté panování Viktora Orbána. Přestože průzkumy favorizují jeho stranu Tisza, čeká ho v případě vítězství v nedělních volbách mimořádně náročný úkol. Magyar slíbil voličům, že v rekordním čase zajistí uvolnění 17 miliard eur z unijních fondů, které Brusel zmrazil kvůli úpadku demokracie v zemi.
Britský ministr obrany John Healey oznámil úspěšné završení rozsáhlé vojenské operace, při níž královské námořnictvo a letectvo zmařily pokus ruských ponorek o průzkum kritické podmořské infrastruktury v Severním Atlantiku. Podle Healeyho byla plavidla nepřítele pod neustálým dohledem, což je nakonec donutilo jejich misi předčasně ukončit a oblast opustit.
Ruská státní média v posledních dnech intenzivně těží z prohlubujících se trhlin v transatlantickém spojenectví. Podle analytiků Andyho Kuchinse a Chrise Mondaye z podcastu Russia Decoded využívá Kreml oslabení vztahů mezi USA a Evropou k posílení svého vlivu nejen v postsovětském prostoru, ale i přímo uvnitř Evropské unie.
Nový průzkum veřejného mínění Politico Pulse odhalil dramatický posun v tom, jak obyvatelé velkých evropských zemí vnímají Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Výsledky ukazují, že Washington je nyní v očích mnoha Evropanů vnímán spíše jako hrozba než jako spojenec. Tento trend je patrný zejména ve Španělsku, Itálii, Belgii a Německu, kde USA jako hrozba dokonce předstihly Čínu.
Ceny ropy a zemního plynu ve čtvrtek opět zamířily vzhůru a asijské akciové trhy oslabily v reakci na rostoucí pochybnosti o trvanlivosti dvoutýdenního příměří s Íránem. Přestože Spojené státy a Írán ohlásily dohodu na poslední chvíli, situace zůstává napjatá kvůli pokračujícím izraelským útokům na Libanon a vzájemným výhrůžkám obou znepřátelených stran o návratu k vojenským akcím.
Dohoda o čtrnáctidenním příměří se Spojenými státy vyvolala v Teheránu značné napětí, zejména v řadách íránských tvrdých zastánců režimu. Ještě před několika dny zdobil jednu z nejrušnějších křižovatek v metropoli obří transparent s nekompromisním heslem, že Hormuzský průliv zůstane uzavřen. Tento vzkaz měl symbolizovat rozhodnost nového nejvyššího vůdce Modžtaby Chámenéího, který se od svého jmenování minulý měsíc neobjevil na veřejnosti.
V úterý proběhla v budapešťském sportovním areálu MTK Sportpark akce s názvem Den maďarsko-amerického přátelství, která se však stala především oslavou blízkého vztahu mezi Donaldem Trumpem a Viktorem Orbánem. Americký viceprezident JD Vance se zde pokusil v přímém přenosu spojit se svým šéfem. Přestože Trump právě řešil vážnou krizi s Íránem, při druhém pokusu telefon zvedl a vzkázal davu, že Spojené státy stojí plně za Orbánem.
Křehké čtrnáctidenní příměří na Blízkém východě, sjednané v hodině dvanácté, čelí hned v první den vážnému ohrožení. Hlavním jablkem sváru se stala interpretace toho, na koho se klid zbraní vlastně vztahuje. Zatímco Írán a zprostředkovatelský Pákistán tvrdí, že dohoda zahrnuje i Libanon, Izrael to rezolutně odmítá.
Stále naléhavější otázka, zda konflikt mezi Izraelem a Libanonem definitivně zhatí čerstvě uzavřené příměří, hýbe celým Blízkým východem. Situace v terénu je totiž v ostrém kontrastu s diplomatickými proklamacemi.
Válka, ve které není vítězů, má podle mnoha analytiků jednoho jasného poraženého. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vstupuje do křehkého a nejasného příměří s Íránem v situaci, kterou jeho političtí odpůrci i zahraniční korespondenti označují za totální strategické selhání a politickou katastrofu.