Válka Íránu s USA vítěze nemá. Jeden lídr ale podle expertů na celé čáře prohrál

Po celá léta Netanjahu budoval svou kariéru na hrozbách vůči Teheránu, dramatických vystoupeních v OSN a soustavném tlaku na americké prezidenty, aby zahájili válku proti íránskému režimu. Když však ke střetu konečně došlo, výsledky jsou pro Izrael žalostné. Odhady izraelských tajných služeb o brzkém pádu režimu či lidové revoluci se ukázaly jako zcela nepodložené a předpovědi, že válka potrvá nanejvýš pár týdnů, byly tragicky mimo realitu.

Lídr izraelské opozice Jair Lapid nešetřil kritikou a na sociální síti X uvedl, že Izrael nikdy v historii nezažil podobnou politickou pohromu. Podle něj nebyl Izrael dokonce ani přizván k jednacímu stolu ve chvíli, kdy se rozhodovalo o klíčových otázkách jeho národní bezpečnosti. Lapid zdůraznil, že zatímco armáda splnila své úkoly a veřejnost prokázala odolnost, Netanjahu selhal strategicky i politicky a nedosáhl žádného z jím stanovených cílů.

Podobně se vyjádřil i předseda levicových Demokratů Jair Golan. Ten označil příměří za jeden z nejtěžších strategických neúspěchů, jaké kdy Izrael poznal. Netanjahu podle něj sliboval historické vítězství a bezpečnost pro celé generace, ale v praxi dosáhl opaku – ohrozil bezpečnost země na mnoho let dopředu.

Realita je taková, že Netanjahu vsadil vše na jednu kartu. Nepodařilo se mu svrhnout teokratický režim, zabavit zásoby vysoce obohaceného uranu ani zásadně ochromit íránský stát. Navíc mezinárodní postavení Izraele, již tak poškozené operacemi v Gaze, utrpělo další vážné trhliny. Naopak pozice íránských Revolučních gard může být paradoxně posílena tím, že režim přežil měsíční nápor dvou největších vojenských mocností světa.

Íránský režim sice zůstal zraněný, ale funkční a disponuje značným vojenským arzenálem. Je pravděpodobné, že Teherán nyní zahájí rychlé přezbrojování a bude hledat příležitosti k odvetě. Netanjahuovo trvání na pokračování útoků v jižním Libanonu v tomto kontextu působí jako projev pýchy. Pokus o vytvoření nové bezpečnostní zóny staví izraelské vojáky do přímého střetu s bojovníky Hizballáhu na jejich vlastním, náročném terénu.

Právě masivní a neohlášené nálety na Libanon v posledních hodinách vnímají někteří pozorovatelé jako akt frustrace poté, co se nepodařilo dosáhnout cílů v Íránu. Diplomatické následky budou pro Izrael zdrcující, zejména v USA, kde se hroutí dřívější politický konsenzus ohledně podpory židovského státu. Podpora Izraele je na historických minimech i mezi americkými židovskými voliči.

Pro Netanjahua, kterého čeká volební rok, je domácí situace stejně neradostná. Izraelcům bude brzy zřejmé, že hrozba, kterou premiér dlouho označoval za „existenciální“, nebyla odstraněna a podmínky v regionu zůstávají v podstatě nezměněny. Sliby o úplném vítězství se ukázaly jako prázdné.

Podle vojenského analytika listu Haaretz Amose Harela byla porážka zakódována již v samotných válečných plánech, které se opíraly o nepodložená přání, ignorování expertů a agresivní politický tlak na ohýbání faktů. Izraelci si navíc uvědomují, že tato kampaň s plnou podporou USA byla neopakovatelnou příležitostí, která se hned tak nevrátí.

Donald Trump nakonec v bodě největší eskalace couvl a odmítl nasadit pozemní vojska, což by bylo v USA extrémně nepopulární a zničující pro světovou ekonomiku. Netanjahu tak dostal svou vytouženou válku, v níž však neuspěl, a je nepravděpodobné, že by od Washingtonu dostal druhou šanci. Harel uzavírá, že po selháních v Gaze, Libanonu a nyní dvakrát v Íránu se ukazuje, že premiérova hesla o totálním vítězství jsou jen nenaplněnými sliby.