Budoucnost lidstva stojí na křehkém základě: Strachu z jaderné války

Jaderná zbraň se zrodila ze strachu. Fyzikové Rudolf Peierls a Otto Frisch ve svém memorandu z března 1940 vyjádřili obavu, že by nacistické Německo mohlo bombu vyvinout jako první. Ve svém textu uvedli, že „pokud se vychází z předpokladu, že Německo vlastní, nebo bude vlastnit, tuto zbraň... nejúčinnější reakcí by byla protihrozba podobnou bombou.“

Jejich varování přimělo britského premiéra Winstona Churchilla k založení komise, která měla prozkoumat vojenský potenciál atomové energie. Komise ve zprávě z roku 1941 mimo jiné uvedla, že „žádný národ by nechtěl riskovat, že bude chycen bez takto rozhodující zbraně“.

Tato logika se po Hirošimě a Nagasaki rozšířila po celém světě. Sovětský svaz, který se obával amerického monopolu, otestoval svou první bombu v roce 1949. Británie se k jadernému klubu připojila v roce 1952 a následně Francie v roce 1960 a Čína v roce 1964.

Také Izrael vyvinul jaderné schopnosti již na počátku 70. let. Indie, Pákistán a Severní Korea se k jaderným mocnostem otevřeně přihlásily později. Ačkoliv zde hrály roli i ambice a postavení, hlavním hnacím motorem byl strach z nepřátel a z toho, že by mohli získat strategickou výhodu.

Strach z jaderné katastrofy paradoxně sloužil i jako zdroj zdrženlivosti. Během kubánské raketové krize v roce 1962 vedl sdílený strach amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a sovětského vůdce Nikity Chruščova k empatii a důvěře. To byl klíčový faktor v mírovém vyřešení krize.

Přesto je strach a odstrašení, které s sebou přináší, křehkým základem pro ochranu budoucnosti lidstva, míní experti. Po roce 1945 se světu podařilo vyhnout použití jaderných zbraní, což je kombinace obezřetné státní politiky a štěstí. Nikdo však neví, jak dlouho to vydrží. Jaderné chřestění Ruskem ohledně Ukrajiny, nebo konflikt mezi Indií a Pákistánem v květnu 2025, jsou varováním, že nebezpečí je stále přítomné.

V době studené války sice panovala hluboká nedůvěra, ale USA a Sovětský svaz si alespoň udržovaly komunikační kanály a dohody o kontrole zbraní. Dnes se však tyto dohody rozpadají a důvěryhodné komunikační kanály mezi hlavními jadernými mocnostmi v podstatě neexistují.

U příležitosti 80. výročí jaderné éry varoval Nobelův výbor, že bezpečnost nelze stavět na strachu. Pokud se jaderná bomba zrodila ze strachu, pak k tomu, abychom zajistili, že už nikdy nebude použita, musíme strach nahradit důvěrou. Jen deset let po Hirošimě se Albert Einstein a filozof Bertrand Russell obrátili na svět s manifestem, který podepsalo jedenáct osobností. Vyzvali lidstvo, aby si vzpomnělo na svou lidskost a zapomnělo na vše ostatní.

Dnes stojíme před stejnou volbou. Jedna cesta vede ke zničení, druhá k přežití, prostřednictvím uznání naší společné lidskosti. Japonsko nám to každý rok připomíná, když v Hirošimě a Nagasaki pořádá pietní vzpomínkové akce. Tyto obřady si připomínají oběti a ty, kteří stále trpí následky atomových bomb. Zároveň se ohlížejí do budoucnosti, ve které již nebudou jaderné zbraně existovat. Jaderná bomba se sice zrodila ze strachu, ale jen budování důvěry, která může z tohoto strachu vzejít, zajistí, že se už nikdy nepoužije.