Na východním křídle Evropy vyrůstají dvě nové vojenské mocnosti – Polsko a Ukrajina. Spolu s odhodlaně se probouzejícím Německem mohou vytvořit bezpečnostní štít, který přinutí Moskvu, aby si každou agresivní akci rozmyslela ne dvakrát, ale stokrát. Z Evropy se může do pár let stát nedobytná pevnost, pokud bude existovat politická vůle. A ta se postupně probouzí.
Ať už si Poláci zvolí liberála Rafała Trzaskowského, nebo konzervativce Karola Nawrockého, nelze čekat, že by se vývoj země jakkoli zpomalil, natož zastavil. Polsko se geopoliticky nachází v prostoru, který ho objektivně tlačí k přerodu ve vojenskou mocnost, a oba kandidáti si to zjevně uvědomují. O nutnosti tohoto kurzu ostatně panuje tichý, ale překvapivě široký konsenzus mezi vládnoucí Občanskou platformou (KO) Donalda Tuska a opoziční Právem a Spravedlností (PiS).
Jak současná Tuskova vláda, tak předchozí kabinet Mateusze Morawieckého usilují o masivní rozšíření polských obranných kapacit. V plánu je navýšení počtu aktivních vojáků až na 300 tisíc, rozsáhlé akvizice tankové techniky ze Spojených států, Německa a Jižní Koreje, posílení protivzdušné obrany i zásadní modernizace pohraniční stráže.
Za tímto vývojem stojí jediný, ale naprosto určující důvod, kterým je agresivní a expanzivní politika imperiálního Ruska. To před více než třemi lety rozpoutalo brutální válku na Ukrajině a Varšava, stejně jako pobaltské a severské státy, si oprávněně začala připadat jako další na řadě. Polsko se od té doby stalo terčem pravidelných ruských hybridních útoků, sabotáží i špionážních operací. Armáda na to reaguje jasně. Přestává být silou pro doby míru a mění se v armádu připravenou na rozsáhlý, vyčerpávající a tvrdý konflikt.
Po staletích okupací, rozdělování a krvavých ztrát se Polsko proměňuje v reálnou vojenskou velmoc. A není v tom samo. Jak v rozhovoru pro EuroZprávy.cz podotkl ukrajinský expert Dmytro Zolotukhin, mimořádně akceschopná je dnes právě armáda ukrajinská, a to z pochopitelných důvodů. Ruská agrese tak paradoxně nevyústila ve strategické oslabení sousedů, ale v opačný výsledek. Na východní hranici NATO vyrůstají dvě nové vojenské mocnosti, Polsko a Ukrajina. Přesný opak toho, co měl Vladimir Putin v úmyslu, když rozpoutal válku, která byla – a je – naprosto zbytečná.
Možná to nakonec není paradox, ale přesně to, co východní Evropa potřebuje. Tradiční evropský bezpečnostní tandem Francie a Velké Británie sice disponuje značnou mocí a v době studené války tvořil klíčovou oporu Spojených států, jenže současné hrozby vyžadují jiné, tvrdší řešení. A to musí přijít z Východu. Válka na ukrajinské frontě totiž nehoří pod okny Buckinghamského ani Elysejského paláce, ale zasahuje státy, které poznaly komunismus zblízka, a které si proto nemohou dovolit luxus geopolitické naivity.
Pokud se evropským spojencům skutečně podaří vytvořit dva pevné bezpečnostní tandemy – západní (Francie a Británie) a východní (Polsko a Ukrajina) – půjde o zásadní strategickou výhodu vůči Rusku. Až válka na Ukrajině jednoho dne skončí (a ona skončí) nastane chvíle pro tvrdou, systematickou revizi evropské bezpečnostní architektury. Přítomnost silných, odhodlaných armád na východě kontinentu by zároveň výrazně odlehčila západním spojencům. Britové a Francouzi by si mohli dovolit jistý odstup s vědomím, že obrana Evropy už neleží na jejich bedrech, a že v případě amerického výpadku nezůstane východní křídlo bezbranné.
Velkým trumfem pro budoucí strategické uspořádání Evropy může být i nové, rozhodné Německo vedené kancléřem Friedrichem Merzem. Jeho kabinet oznámil ambiciózní plán modernizace a posílení Bundeswehru a Německo se tak vrací na mapu evropských vojenských mocností. Berlín může konečně plně využít svou klíčovou geografickou polohu přesně mezi západem a východem. A právě to mu dává váhu, jakou neměl od druhé světové války. Tentokrát ovšem nikoli v roli hrozby, nýbrž v roli odpovědného a silného pilíře evropské obrany.
Pokud se tyto vize skutečně naplní, Evropa se může proměnit v nedobytnou pevnost a kontinent, na který si Rusko už netroufne. Klíčové ovšem bude, zda se najde dostatek politické vůle. A ta zatím existuje. Evropa však zároveň vstupuje do éry, kdy se bude muset prosazovat bez automatické opory Spojených států, zvláště s Donaldem Trumpem v čele. Idea silných armád rozprostřených od Madridu po Kyjev zní možná jako strategická pohádka, ale rozhodně není mimo realitu. Překážek na cestě k ní je ovšem mnoho – od mírového řešení války na Ukrajině až po vnitřní soudržnost evropské demokracie. Přesto má tato „fikce“ šanci stát se faktem.
Babyboom v českém šoubyznyse bude pokračovat i letos. Radostnou novinkou se v polovině ledna pochlubila herečka a zpěvačka Barbora Poláková. Její dvě děti se totiž dočkají nevlastního mladšího sourozence.
Karlos Vémola zřejmě má alespoň nějakou šanci se dostat z vazby. V posledních dnech se mluví o tom, že by se mohl dostat ven na kauci. Nyní se objevily další podrobnosti k tomuto scénáři. Peníze by podle nich dalo na stůl hned několik lidí.
Nevyzpytatelné je počasí v Česku během posledních dní. Po sněhové nadílce následovala epizoda, kdy opakovaně hrozil výskyt nebezpečné ledovky. Další změnu přinese druhá polovina tohoto týdne. Meteorologové očekávají inverzi.
Nejtěžší moderátorskou disciplínou jsou samozřejmě přímé televizní přenosy. Vyzkoušel si je i Karel Šíp, jenž v živém vysílání zažil asi nejtěžší okamžiky ve své desítky let trvající kariéře. Jak na to dnes vzpomíná?
Íránská justice oficiálně popřela zprávy o tom, že by plánovala popravu šestadvacetiletého Erfana Soltáního, který byl zadržen během nedávných masových nepokojů. Organizace pro lidská práva Hengaw přitom začátkem týdne varovala, že rodina mladého muže byla informována o jeho popravě naplánované na tuto středu. Soltání, majitel obchodu s oblečením, se stal symbolem pro tisíce zadržených Íránců, u nichž panují obavy z nespravedlivých a bleskových procesů.
Dánský ministr zahraničí a jeho grónská kolegyně odletěli do Washingtonu s nadějí, že najdou pochopení u ministra zahraničí Marca Rubia. Místo klidného dialogu je však v Bílém domě čekal tvrdý střet s JD Vancem. Viceprezident USA si za poslední rok vybudoval pověst politika s otevřeně nepřátelským postojem k evropským vládám, což v Bruselu i Kodani vyvolává čiré zděšení.
Spojené státy se ocitají na hraně dalšího zásadního vojenského rozhodnutí. Zatímco se svět ještě nestihl vzpamatovat ze svržení režimu Nicoláse Madura ve Venezuele, pozornost administrativy Donalda Trumpa se nyní naplno přesunula k Íránu. Situace v Teheránu je nejnapjatější za poslední roky a tamní režim čelí nebývalému tlaku z ulice i ze zahraničí. Pro globální trhy však Írán nepředstavuje jen další „padající domino“, ale strategický nervový uzel, jehož destabilizace může mít drtivé dopady na světovou ekonomiku.
Situace v Minneapolisu se v noci na čtvrtek dramaticky vyhrotila poté, co federální agent postřelil a zranil muže, který na něj měl podle oficiálních zpráv zaútočit. Incident okamžitě zažehl nové kolo násilných nepokojů v ulicích, kde se policie a federální složky střetly se stovkami demonstrantů.
Administrativa Donalda Trumpa se loni v létě prezentovala nálety na íránská jaderná zařízení jako jeden ze svých největších vojenských triumfů. Tehdy americké stealth bombardéry B-2 shodily čtrnáct obřích bomb na dva klíčové objekty bez jediné vlastní ztráty. Nyní však prezident Trump hrozí Teheránu novou odvetou v reakci na brutální potlačování protivládních protestů, které si podle aktivistů vyžádalo tisíce životů. Analytici se však shodují, že případný nový útok by vypadal zcela jinak než loňská operace, protože podpora demonstrantů vyžaduje jiný přístup.
Americký prezident Donald Trump opět potvrdil svou pověst nepředvídatelného lídra, který si užívá roli dirigenta globálního chaosu. Zatímco celý svět se zatajeným dechem čekal, zda Spojené státy zahájí ničivý úder na Írán, Trump o této otázce války a míru hovořil v Oválné pracovně během akce na podporu plnotučného mléka ve školách. Mezi vzpomínkami na dětství a nabízením pět dní staré lahve mléka novinářům jen tak mimochodem prohodil, že útok na Teherán možná odloží, protože mu jakési zdroje slíbily zastavení poprav demonstrantů.
Americká veřejnost se staví velmi odmítavě k plánům prezidenta Donalda Trumpa na ovládnutí Grónska. Podle čerstvého průzkumu stanice CNN, který realizovala agentura SSRS, se proti snaze získat toto dánské autonomní území vyjádřilo hned 75 % Američanů. Pro Trumpův záměr rozšířit území Spojených států hlasovala pouhá čtvrtina dotázaných, což naznačuje, že prezidentovy ambice narážejí na domácí scéně na silný odpor.
Oznámení amerického vyslance Steva Witkoffa o zahájení druhé fáze mírového plánu pro Gazu může na první pohled působit jako pevně daný harmonogram, ve skutečnosti jde však spíše o směs ambiciózních vizí, vyjednávacích pozic a nápadů, jejichž prosazení bude nesmírně komplikované. Washington se snaží udržet diplomatickou dynamiku i přesto, že první fáze technicky vzato ještě neskončila. Stále totiž nebyli vráceni všichni rukojmí, respektive jejich ostatky, což byla původně nepřekročitelná podmínka pro jakýkoli další pokrok.
