Bezradnost, bezzubost... EU zaostala a totálně selhala, kritizují ji i vlastní zaměstnanci

Zaměstnanci evropských institucí otevřeně a ostře kritizují selhání Evropské unie při využívání jejích rozsáhlých politických a ekonomických nástrojů ve prospěch civilního obyvatelstva v Pásmu Gazy. Podle iniciativy, která sdružuje více než 2 000 pracovníků Evropské komise, Evropského parlamentu a různých unijních agentur, sehrála Unie nepříznivou roli při vytváření mezinárodního prostředí, které fakticky podporuje beztrestnost a absenci odpovědnosti.

Právě tato atmosféra, jak uvádějí autoři otevřeného dopisu navazujícího na obdobnou výzvu z května 2024, přispěla k nebezpečné eskalaci násilí. Evropská reakce, jak dále konstatují, je žalostně nedostatečná, neboť evropský blok neprojevuje schopnost přetavit své deklarace do konkrétních, viditelných a účinných opatření.

Znepokojení nad pasivitou Unie dále umocňuje skutečnost, že řada západních spojenců, konkrétně Francie, Velká Británie, Německo a Kanada, přistoupila alespoň k otevřené a důrazné kritice vlády izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Ta je obviňována z vedení vojenské operace, jejímž skutečným cílem je podle řady mezinárodních pozorovatelů faktická anexe Pásma Gazy. Přesto však tato kritika zůstává v rovině verbální a nenásledují ji opatření, která by měla reálný dopad na dění v terénu. O to palčivěji pak působí ticho, které přichází z Bruselu.

Evropská unie, navzdory své strukturální mohutnosti a institucionální složitosti, nadále působí jako odstrašující příklad potenciálu, který zůstává chronicky nevyužit. Sedmadvacet členských států s rozsáhlým diplomatickým sborem, druhá největší ekonomika planety, a přesto není schopna prosadit vliv v krizové oblasti, která je v přímém geopolitickém sousedství Unie. Zatímco v ekonomické sféře EU dlouhodobě deklaruje ambice světového hráče, v oblasti bezpečnostní politiky a strategické diplomacie se omezuje na mlčení, možná odsuzování.

Přímá blízkost konfliktu, který se odehrává na prahu evropského prostoru, tedy v oblasti s přímým dopadem na bezpečnostní situaci ve Středozemním moři, ještě více zdůrazňuje paradox evropské nečinnosti. Namísto aktivního přístupu zůstává situace v Gaze předmětem pasivního pozorování a příležitostných diplomatických výroků, které postrádají následné kroky.

Zatímco Spojené státy, Írán, Saúdská Arábie a dokonce i Katar, stát s omezeným územím, avšak výraznými finančními možnostmi, aktivně usilují o vliv v regionu, žádný z evropských států se nedokázal profilovat jako skutečný aktér se zájmem a odhodláním o vyřešení tíživé situace.

Humanitární rozměr celé krize dále podtrhuje strukturální slabinu evropského přístupu. Není pochyb o tom, že Evropská unie se snaží poskytovat pomoc obyvatelstvu Gazy a že její finanční příspěvky jsou zcela zásadní. Nicméně realita na místě je neúprosná – po dobu jedenácti týdnů nebyla pomoc fyzicky doručena. Teprve v uplynulém týdnu Izrael umožnil vstup zhruba stovky kamionů, což ovšem, jak upozorňují zdravotnické a humanitární organizace, představuje pouze zlomek toho, co je nutné k pokrytí základních potřeb civilního obyvatelstva.

Evropská unie v tomto případě zcela rezignovala na aktivní roli. Měla k dispozici jak diplomatické nástroje, tak legitimitu k vyjednávání. Místo toho však chyběla jakákoli snaha vyslat do Izraele politické vyslance s cílem vyvinout nátlak na vládu premiéra Netanjahua. Tím, že Unie nebyla schopna zajistit průchod evropsky financované pomoci, vyslala do světa zprávu o vlastní bezmocnosti.

Rovněž při snahách o diplomatické řešení konfliktu mezi Hamásem a Izraelem je absence evropské přítomnosti nepřehlédnutelná. Veškerá jednání probíhají pod patronací Egypta a Kataru, za asistence diplomatických misí Spojených států. Role evropské diplomacie je v tomto procesu naprosto marginální, pokud tedy vůbec existuje. Vzhledem k historickému i ekonomickému kontextu je tato pasivita o to víc zarážející.

Unie tak opakovaně zůstává stranou ve chvílích, kdy by měla stát uprostřed dění. Ztráta vlivu v takto strategicky významném regionu není důsledkem vnějších okolností ani rivality jiných aktérů. Jde o výhradně vlastní selhání – selhání vůle, schopnosti, odvahy a strategického myšlení.