Závislost světa na fosilních palivech: Jak přesvědčit autoritářské režimy, že extrémní počasí není výmysl?

Z celosvětových emisí, které v roce 2023 pocházely z dvaceti největších fosilních firem, měly 52 % na svědomí státní podniky, z nichž drtivá většina sídlí v autokratických zemích. Podle odborníků jde o obrovský problém, protože tyto společnosti jsou odpovědné pouze svým vládám – a ty často nečelí žádnému veřejnému tlaku.

Zatímco v minulosti se při klimatických jednáních moc nehledělo na to, jaký politický systém má daná země, dnes se to začíná měnit. Například bývalá šéfka OSN pro klima Christiana Figueres upozorňuje, že státní energetické firmy ignorují potřeby obyvatel a odmítají omezit těžbu ropy a plynu. Přestože mají státy závazky z pařížské dohody, většina z nich je neplní.

Podle ředitelky letošní klimatické konference v Brazílii Anny Toni je ale právě různorodost politických systémů realitou, se kterou je třeba pracovat. Všechny země – demokratické i autokratické – musí být zapojeny, protože klimatická změna nezná hranice.

Některé autokracie už však přestaly předstírat, že jim na klimatu záleží. Rusko například šíří klimatickou dezinformaci a Saúdská Arábie aktivně oslabuje závazky přijaté na klimatických summitech. Jejich závislost na fosilních surovinách je natolik silná, že nejsou ochotny ustoupit.

Zároveň však někteří experti, jako například Francis Fukuyama, tvrdí, že právě autoritářské režimy by teoreticky mohly prosazovat klimatická opatření rychleji – pokud se pro ně rozhodnou. Příkladem je Čína, která je dnes největším producentem obnovitelné energie na světě a masivně vyváží elektromobily a solární panely.

To ale neznamená, že autokracie jsou efektivnější. Podle odborníků často selhávají při realizaci opatření kvůli chybné zpětné vazbě, korupci nebo tomu, že vláda nemá dostatek informací z terénu. Navíc chybí veřejná kontrola a protesty, které jsou v demokraciích zásadní hybnou silou změny – jak ukázaly například první protesty na Den Země v USA v roce 1970.

Ekonom Thomas Piketty proto zdůrazňuje, že jen formální demokracie nestačí – je třeba rovné zastoupení, masová mobilizace a silné občanské organizace, které dokážou oponovat silným ekonomickým zájmům.

V mnoha autoritářských zemích však právě tyto zájmy dominují – ropný a plynový sektor je základním pilířem ekonomiky, a bez možnosti protestu zde neexistuje žádná protiváha. Rusko má jedny z nejhorších emisí metanu na světě, přesto proti nim nic nepodniká, ačkoliv by se mu to ekonomicky vyplatilo.

Důležitou roli hraje také neprůhlednost rozhodování. V Číně například i přes sliby omezení uhlí stále roste výstavba uhelných elektráren. Ačkoliv země slibuje nový plán na omezení emisí před klimatickým summitem Cop30, zatím se o jeho podobě mlčí. Mnozí experti se obávají, že se Peking může rozhodnout pod tlakem uhlobaronských zájmů zcela opačně.

Externí tlak je proto obtížný – kvůli absenci transparentnosti není často jasné, co země skutečně plánují. EU se snaží zavádět uhlíková cla, která by penalizovala dovoz zboží vyráběného se silnými emisemi, ale rozvojové státy se proti tomu staví a obávají se, že na to doplatí.

Přesto existují příklady diplomatického úspěchu – například úzké vztahy mezi bývalým americkým zmocněncem pro klima Johnem Kerrym a jeho čínským protějškem pomohly navázat spolupráci navzdory rozdílným režimům. S odchodem Bidena a návratem Donalda Trumpa do Bílého domu ale podobné vztahy mizí.

A i v samotných demokraciích není situace růžová. Spojené státy odstoupily od pařížské dohody a ruší klimatické zákony. Kanada, Austrálie nebo Velká Británie i přes volební sliby pokračují v rozšiřování těžby fosilních paliv.

Jak shrnuje indická ekonomka Jayati Ghoshová: „Demokracie jsou často pokrytecké. Moc peněz v nich často přebíjí jakýkoliv jiný hlas.“ A kamerunská ekonomka Vera Songweová dodává, že klíčem je přesvědčit všechny státy, že zelený růst je možný – a že to není jen ekologická nutnost, ale i ekonomická příležitost.