Ovlivňuje počasí i lidské zdraví. Nad našimi hlavami se nachází bohatý svět, o kterém jsme stovky let netušili

První, kdo se začal zabývat existencí aerobiomu, byl francouzský chemik Louis Pasteur. Již v 60. letech 19. století provedl experimenty, které prokázaly, že ve vzduchu jsou přítomny mikroorganismy. Ačkoliv se mu jeho současníci vysmáli, pozdější výzkumy a moderní technologie, jako jsou drony vybavené speciálními vzduchovými senzory a DNA sekvencování, potvrdily jeho teorii.

Zdrojem mikroskopických organismů je celá planeta. Z oceánů jsou vyvrženy do vzduchu s kapkami mořské vody, zatímco z pevniny se do atmosféry dostávají s prachem, pylem, při vypařování vody po ránu nebo při lesních požárech. Některé druhy, jako například houby a mechy, dokonce vyvinuly vlastní biologické mechanismy, jak se dostat do vzduchu, jako jsou například biologické „děla“ nebo pouzdra se spory.

Podle odhadů se každý rok dostane do atmosféry bilion bilionů bakteriálních buněk z pevniny a moří a asi 50 milionů tun houbových spor. Tyto mikroorganismy mohou cestovat ve vzduchu celé dny a překonávat vzdálenosti stovek až tisíců kilometrů, než se usadí zpět na Zemi. Během svého putování mohou být vtaženy do mraků.

Většina toho, co dnes víme o životě v oblacích, pochází z výzkumů francouzského vědce Pierra Amata, který zkoumal mraky z vrcholu hory Puy de Dôme ve Francii. Vědec zjistil, že každý mililitr mračné vody obsahuje až sto tisíc buněk. Jejich DNA potvrdila, že některé z nich patří mezi známé druhy, zatímco jiné jsou pro vědu zcela nové. Během svého výzkumu Amato identifikoval více než 28 tisíc druhů bakterií a přes 2 600 druhů hub.

Oblaka jsou pro mikroorganismy velmi drsným prostředím, ale zdá se, že se jim v něm daří. Na rozdíl od běžných stanovišť na pevnině, kde žijí v hustých společenstvích, se v oblacích nachází každá buňka sama ve své vlastní kapce vody. Přesto se vědcům podařilo prokázat, že mikroby se dokáží v oblacích množit. Některé druhy bakterií dokonce využívají organický uhlík uvnitř kapiček jako zdroj potravy.

Mikroskopické organismy, které žijí v oblacích, však neovlivňují jen atmosféru, ale také počasí. Zajišťují totiž kondenzaci vody na led, čímž vytváří semínka pro vznik dešťových kapek. Bez těchto mikroorganismů by pršelo mnohem méně. Zvláště účinné jsou v tomto ohledu bakterie rodu Pseudomonas, které se běžně vyskytují na rostlinách a v půdě. Tyto bakterie mohou pomoci vodě přeměnit se na led i při vyšších teplotách, než je obvyklé.

Někteří vědci se domnívají, že rostliny bakterie vítají, přestože mohou poškodit jejich listy. Vítr je pak unese do oblak, kde pomohou vytvořit déšť, který rostliny potřebují k růstu. Tímto způsobem by mohl existovat majestátní symbiotický cyklus, který propojuje lesy a oblohu.

Výzkumy v oblasti aerobiomu také naznačují, že by se podobné organismy mohly vyskytovat i na jiných planetách, například na Venuši, kde je povrchová teplota příliš vysoká, ale oblaka by mohla život udržet. Podle astrobioložky Sary Seagerové se život na Venuši mohl vyvinout v době, kdy byla planeta chladnější, a po jejím oteplení se mikroby mohly přesunout do oblak, kde přežívají miliony let.

Přemýšlení o mimozemských mikrobech je fascinující, avšak výzkumy Karla Amata odhalily, že se v oblacích nachází i to, co lidstvo samo vytvořilo. Amato se svými kolegy objevil v bakteriích, které zachytili v oblacích, 29 různých druhů genů rezistentních na antibiotika.

Tyto geny se vyvinuly díky nadměrnému užívání antibiotik lidmi a jejich využívání v zemědělství. Bakterie, které nesou tyto geny, se pak dostávají do vzduchu, kde se šíří na dlouhé vzdálenosti. Podle odhadů vědců padají z oblak každý rok na Zemi 2,2 biliony bilionů genů odolných vůči antibiotikům.