Rozpočet EU za 1,2 bilionu eur: Záchranný plán pro Evropu, nebo kapka v moři krizí?

Nyní, v červenci 2025, se jeho návrhy vrací do centra evropské pozornosti. Von der Leyenová právě představuje návrh rozpočtu EU na období 2028–2034 – a ve světě, kde dominuje geopolitická síla Donalda Trumpa, Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga, jde o zásadní moment jejího mandátu.

Rozpočet EU, známý jako Multiannual Financial Framework (MFF), čelí nebývalému tlaku. Má být zbraní proti obchodní válce s USA, skutečné válce s Ruskem, konkurenci z Číny, krizi na Blízkém východě, klimatickým změnám, migraci i sílícímu vlivu krajní pravice v Evropě.

„Pokud nezasáhneme, budeme nuceni obětovat buď naši prosperitu, životní prostředí, nebo svobodu,“ varoval Draghi.

Současný rozpočet EU se pohybuje kolem 1,2 bilionu eur, což je asi 1 % HDP celé unie – v kontrastu s 48 % HDP u německého rozpočtu a 57 % u francouzského. Draghi i mnozí analytici tvrdí, že veřejné investice na evropské úrovni zdaleka neodpovídají výzvám, kterým kontinent čelí.

Jak moc by tedy měl být rozpočet navýšen?

Ekonom Jan Stráský z OECD odhaduje, že i navýšení o 20–30 % (tedy zhruba na 1,3 % HDP) by mělo významný dopad. Jiní, například Zsolt Darvas z bruselského think-tanku Bruegel, jdou dál a volají po zdvojnásobení rozpočtu, což by ho dostalo na přibližně 2 % HDP. Jen tak lze podle něj financovat klimatickou transformaci i splácení covidových dluhů.

OECD ve svém červencovém reportu doporučuje nejen zvýšení rozpočtu, ale i jeho restrukturalizaci – přesměrování výdajů na obranu, integraci energetického trhu a přeshraniční infrastrukturu. Podobně Draghi doporučuje zjednodušení rozpočtu: sloučení Společné zemědělské politiky a Fondu soudržnosti do jednoho megafondu.

Plán von der Leyenové má tři hlavní pilíře. 1) Zjednodušený fond pro vnitřní politiku – sloučení hlavních výdajových položek, 2) Evropský fond konkurenceschopnosti – podpora klíčových odvětví a výzkumu a 3) Fond pro vnější akce – kombinace rozvojové pomoci a diplomatických nástrojů.

Očekává se, že tyto návrhy vyvolají silný odpor, zejména ze strany zemědělců a regionů závislých na strukturálních fondech.

Nejtěžší otázkou není, kolik utratit, ale kde vzít peníze. Diskuse o tzv. vlastních zdrojích EU – tedy nových formách příjmů – je politicky výbušná. Zatímco Komisař pro rozpočet Piotr Serafin připravuje „ambiciózní balíček“, některé státy, například Švédsko, se staví ostře proti jakýmkoli novým daním na úrovni EU.

„Nepotřebujeme nové vlastní zdroje, rozhodně ne evropské daně,“ řekla švédská ministryně Jessica Rosencrantzová. Podle ní je nutné spíš přehodnotit priority v rámci stávajícího rozpočtu.

Jednou z cest k úsporám by podle ní bylo odepřít prostředky státům, které porušují zásady právního státu – narážka především na Maďarsko. Jenže vzhledem k nutnosti jednomyslného schválení rozpočtu se i tento bod může stát předmětem politického vydírání.

V konečném důsledku je rozpočtová debata víc než jen hra s čísly. Jde o otázku identity: Co vlastně EU znamená? Kolik toho mají členské státy dělat společně – a kolik si mají nechat na národní úrovni?

Historie ukazuje, že změny v MFF bývají spíše kosmetické než systémové. A pokud bude muset být výsledek opět jednomyslně přijat všemi 27 členskými státy, šance na skutečnou transformaci nejsou velké.

„Vidíme obrovskou rigiditu,“ varuje Darvas z Bruegelu. „Obávám se, že ani tentokrát nedojde k žádným zásadním změnám.“