Po více než třech letech války se naděje na mír na Ukrajině jeví jako stále vzdálenější. Příměří se nejeví jako reálné, zejména po odmítnutí Moskvy prodloužit krátkou velikonoční přestávku v bojích, přestože Spojené státy, Velká Británie i Ukrajina projevily o takové opatření zájem.
Ani v případě, že by se podařilo překonat současné překážky, které stojí v cestě příměří, zůstává zásadní problém: žádný z hlavních aktérů konfliktu nemá jasnou představu o dohodě, která by byla přijatelná jak pro Kyjev, tak pro Moskvu.
Dřívější plány, například společná iniciativa Číny a Brazílie v květnu loňského roku, měly za cíl především dosažení příměří jako prvního kroku k jednáním o míru. I tyto návrhy však byly Ukrajinou a jejími západními spojenci odmítnuty jako příliš výhodné pro Rusko.
Odmítnutí bylo podle expertů z webu The Conversation z ukrajinské strany pochopitelné. Příměří by totiž pouze zakonzervovalo současné linie fronty, což by mohlo vést k jejich trvalému uznání, ať už by následovala mírová dohoda, či nikoliv.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj proto v prosinci 2022 předložil vlastní mírový plán, který ale již v době prvního „Summitu o míru na Ukrajině“ ve Švýcarsku v červnu 2024 byl prakticky mrtvý. Podporu vyjádřilo jen 84 ze 100 přítomných delegací a summit skončil bez dohody o dalším setkání.
Následně Ukrajina přešla k takzvanému „internímu plánu odolnosti“, který se zaměřuje na schopnost přežít dlouhodobou válku s Ruskem. Nejde tedy o mírovou iniciativu, ale o strategii zabránění bezpodmínečné kapitulaci před Moskvou.
Podobnou strategii nyní razí i evropská koalice ochotných států, která usiluje o udržení Ukrajiny v boji, zatímco sama posiluje své obranné kapacity v očekávání možného nového globálního rozdělení sfér vlivu mezi USA, Rusko a Čínu.
Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa mezitím prosazují příměří, které by umožnilo USA získat privilegovaný přístup k ukrajinským zdrojům. I když jednání o této dohodě zpočátku zkrachovala na dramatické tiskové konferenci ve Washingtonu, v současnosti se zdá, že se k určitému závěru opět přibližují.
Plán, který navrhl Trumpův zvláštní vyslanec Keith Kellogg, předpokládá rozdělení Ukrajiny na sféry vlivu, přičemž Rusku by připadlo přibližně 20 % území. Přesto i takto proruské návrhy zatím nedokázaly uspokojit nároky Kremlu.
Ruský prezident Vladimir Putin totiž nadále věří, že může na bojišti dosáhnout úplného vítězství. Trump zároveň odmítá na Moskvu vyvíjet jakýkoli skutečný tlak, což ruské straně jen nahrává v pokračování vojenské kampaně.
V Kremlu nyní pravděpodobně panuje přesvědčení, že i v případě, že by Trumpova moc po volbách v roce 2026 zeslábla, bude mít Moskva ještě dva roky na získání dalších ukrajinských území, než by se Washington mohl pokusit o nové vyjednávání příměří.
Ani pokud Trump neukončí současné rozhovory, ani pokud jeho zmocněnec Steve Witkoff dokáže dohodu dotáhnout, nebude výsledkem pravděpodobně mírová smlouva, ale pouze dočasné příměří.
Důvod je jednoduchý: stanoviska Ukrajiny a Ruska k tomu, co je přijatelný výsledek, se od počátku konfliktu zásadně nezměnila. Putin požaduje anexi celých čtyř ukrajinských regionů a trvání ruské kontroly nad Krymem, zatímco Zelenskyj jakékoli územní ústupky kategoricky odmítá.
Západ si mezitím bolestně uvědomuje, že dosažení mírové dohody za podmínek akceptovatelných pro všechny strany je prakticky nemožné. Společné úsilí Ukrajiny, USA a evropské koalice se tak soustřeďuje především na dosažení udržitelného příměří.
Na jednání ministrů zahraničí v Paříži dne 17. dubna se diskutovalo o tom, jak příměří učinit stabilním a dlouhodobým. Přestože konkrétní detaily zůstávají nejasné, vznik inkluzivnějšího vyjednávacího procesu je vnímán jako určitý pokrok.
Trvalé příměří by však vyžadovalo dohodu o klíčových bodech, jako je stažení vojsk, monitorovací mechanismy a záruky vynutitelnosti. To představuje nesmírně vysokou laťku – a dosažení skutečné mírové smlouvy je ještě náročnější úkol.
Navíc zkušenosti z minulosti, zejména z neúspěšného naplňování dohod z Minsku v letech 2014 a 2015, ukazují, že Rusko je ochotné příměří porušit, kdykoli se mu to bude hodit.
Proto se stále více zdá, že západní strategie vsadila vše na dosažení příměří – a riskuje tím, že tato snaha nakonec nejen nenaplní mírové ambice, ale ještě více zkomplikuje vyhlídky Ukrajiny na budoucí svobodu a nezávislost.
První měsíc meteorologického jara je v polovině. Odborníci už tuší, jak v Česku bude až téměř do poloviny dubna. Teploty mají růst nahoru a dostanou se až nad 15 °C. Vyplývá to z měsíčního výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Předseda slovenské vlády Robert Fico (Smer-SD) pokračuje v boji za obnovení dodávek ruské ropy na Slovensko. V dnešním rozhovoru s předsedou Evropské rady Antóniem Costou řekl, že Evropská unie nesmí upřednostňovat zájmy Ukrajiny před zájmy členských zemí.
Dara Rolins pořádně překvapila české i slovenské příznivce, protože zničehonic oznámila uměleckou pauzu. Důvodem je především stavba pražské rezidence, ale není to jediný důvod. Popová hvězda prozradila,
Česká kinematografie má na kontě další oscarový počin. Tuzemští producenti se totiž podíleli na vzniku dokumentárního filmu Pan Nikdo proti Putinovi, který obdržel Oscara. Na snímek se mohou těšit televizní diváci, v květnu jej odvysílá Česká televize.
Americký prezident Donald Trump vyvolal vlnu kritiky a rozpaků poté, co během nedělního letu prezidentským speciálem Air Force One zpochybnil smysl americké vojenské přítomnosti v Hormuzském průlivu. Přestože v posledních dnech stupňuje tlak na spojence, aby USA pomohli tuto klíčovou cestu zabezpečit, novinářům sdělil, že Spojené státy by v oblasti „možná vůbec neměly být“.
Německá vláda v pondělí odmítla požadavky amerického prezidenta Donalda Trumpa a vzkázala do Washingtonu, že konflikt na Blízkém východě nepovažuje za záležitost Severoatlantické aliance. Berlín oficiálně nevyhoví žádosti o poskytnutí vojenské podpory pro zajištění bezpečnosti v Hormuzském průlivu. Podle německého stanoviska nemá NATO v této válce své místo.
Irák se v posledních týdnech stal novou a velmi nebezpečnou frontou probíhající války s Íránem. Teherán se cíleně snaží do konfliktu zatáhnout i svého souseda a využít k tomu síť jím podporovaných milic. Od americko-izraelských náletů na Írán z konce února se Irák potýká s lavinou útoků, které mají za cíl vyčerpat americké síly v regionu a destabilizovat iráckou vládu.
Prezident Donald Trump v nedávném rozhovoru pro stanici Fox News rezolutně odmítl spekulace o tom, že by Spojené státy využívaly ukrajinskou pomoc při obraně proti dronům na Blízkém východě. Podle šéfa Bílého domu disponuje Amerika nejvyspělejšími technologiemi na světě a v otázkách bezpilotních letounů má větší přehled než kdokoli jiný. Trump tak přímo popřel tvrzení Kyjeva, že by o takovou podporu Washington sám žádal.
Současné válečné tažení na Blízkém východě, do kterého Spojené státy investují závratných 890 milionů dolarů každý den, tvrdě dopadá na nejzranitelnější regiony Asie. Zatímco mocnosti financují nákladné vojenské operace, miliony obyvatel v tisíce kilometrů vzdálených zemích bojují s kritickým nedostatkem základních životních potřeb.
Sliby administrativy Donalda Trumpa o bleskovém ukončení konfliktu s Íránem narážejí na tvrdou realitu energetického trhu. Zatímco Bílý dům se snaží mírnit paniku tvrzením, že drastické zdražování pohonných hmot je pouze krátkodobým výkyvem v řádu týdnů, experti citovaní serverem Politico vykreslují mnohem temnější scénář. Podle nich existuje pět zásadních bariér, které udrží ceny benzínu na rekordních úrovních po velmi dlouhou dobu.
Podle informací stanice CNN čelí administrativa Donalda Trumpa ostré kritice za to, že při plánování úderů na Írán hrubě podcenila riziko uzavření Hormuzského průlivu. Ukazuje se, že Pentagon i Rada pro národní bezpečnost odsunuly varovné analýzy ekonomických expertů na druhou kolej. Rozhodování v úzkém kruhu prezidentových poradců vedlo k tomu, že Washington nebyl připraven na scénář, který nyní diplomaté i námořní dopravci označují za katastrofální.
Válka v Íránu a s ní spojený drastický nárůst cen ropy a plynu rozpoutaly v Bruselu ostrou debatu o budoucnosti klimatické politiky. Energetický šok, který následoval po útocích USA a Izraele na Teherán z konce února, rozdělil Evropskou unii na dva nesmiřitelné tábory. Zatímco jedna strana volá po oslabení zelených ambicí v zájmu přežití ekonomiky, druhá v krizi vidí pádný důvod pro urychlení odklodu od fosilních paliv.
