Nastolí změna režimu v Íránu demokracii. Naivní představa, tvrdí experti, prázdné místo by zaplnil hrozivější aktér

I prezident USA Donald Trump naznačil možnost změny režimu v Íránu, jen několik dní po největším vojenském útoku USA na tuto zemi od počátku diplomatického napětí v roce 1979. Ačkoliv sám označil americké údery na tři íránské jaderné lokality za „monumentální“, jejich skutečný dopad zůstává zatím nejasný.

Izrael i někteří představitelé Spojených států se dlouhodobě netají přáním, aby současná íránská vláda padla. Otázkou však zůstává, co by se stalo poté. Představa, že by pád režimu automaticky vedl k nastolení demokracie přátelské Západu, je ale podle expertů webu The Conversation naivní a nerealistická.

Írán je komplikovaným politickým systémem, který kombinuje teokratické, autoritářské a demokratické prvky. Od islámské revoluce v roce 1979 je země řízena podle vize ajatolláha Rúholláha Chomejního, který zavedl systém vlády duchovních nad rámec existujících republikánských institucí. Írán má parlament (Majles) i prezidenta – tím současným je Masúd Pezeškján –, ale všechny volby a kandidáti jsou přísně kontrolováni Radou dohledu, jejíž členy jmenuje nejvyšší vůdce nebo schvaluje parlament.

Tento systém v praxi zajišťuje, že skutečná moc zůstává v rukou úzkého kruhu duchovních, především pak samotného Chameneího, který je v čele státu již od roku 1989. Kritici tvrdí, že íránský režim se stal uzavřeným systémem, který veřejnost stále méně akceptuje. Důkazem je rekordně nízká volební účast, která v loňských prezidentských volbách nepřesáhla 40 %, i přesto, že mezi kandidáty byl i reformista Pezeškján.

Dalším klíčovým hráčem je Islámské revoluční gardy (IRGC), elitní vojenská složka vytvořená pro ochranu režimu. Gardy dnes rivalizují se samotnou armádou a disponují obrovskou politickou, ekonomickou i vojenskou mocí. Jsou známé svou loajalitou k tvrdému jádru režimu a často zasahují i do civilní politiky. IRGC jsou také hluboce zakořeněny v íránské ekonomice, kde se podílejí na rozsáhlých státních zakázkách i na ilegálním obcházení sankcí. Mnozí je označují za kleptokratickou instituci.

Pokud by režim padl, je velmi pravděpodobné, že právě IRGC by se chopily moci. V mírových časech se sice soudí, že by gardy neměly dostatek prostředků k převratu, ale v případě války nebo chaosu po atentátu na Chameneího by situace mohla být jiná. Mohlo by dojít ke vzniku vojenské diktatury pod vedením IRGC, případně by gardy mohly dosadit vlastního kandidáta na post nového nejvyššího vůdce – podle některých spekulací například Chameneího syna.

V obou případech by však šlo o vývoj, který by vedl k ještě tvrdšímu a militantnějšímu režimu, nikoliv k demokracii otevřené Západu. Izraelská vláda možná doufá ve spontánní povstání íránského lidu, jak nedávno naznačil Netanjahu, ale realita je složitější. Přestože v Íránu opakovaně dochází k masovým protestům – například během vlny nepokojů v roce 2022 – vládní bezpečnostní složky vždy reagují s brutální tvrdostí.

Navíc nelze automaticky předpokládat, že by nový režim, ať už vzešlý z revoluce nebo puče, byl vstřícnější vůči Izraeli či Spojeným státům. Íránská společnost je dlouhodobě rozčarovaná nejen ze své vlády, ale i ze zahraničních zásahů, které často vnímají jako imperialistické. Mnozí Íránci se tak mohou stavět proti svým vládnoucím elitám, aniž by zároveň vítali vměšování Západu.

Změna režimu v Íránu by tak s velkou pravděpodobností neznamenala přechod k demokracii, ale spíše posílení militaristických složek, které by dále eskalovaly napětí v regionu. Konečným výsledkem by mohl být ještě represivnější a ideologičtější režim než ten současný.