Kam míří dotace na boj s extrémním počasím? Peníze směřují do Číny, kam přesně nikdo neví

Zjištění ale zároveň naznačují, že většina těchto peněz nemá centrální dohled a o jejich distribuci rozhodují jednotlivé státy. To vede k tomu, že finanční toky podléhají politickým zájmům a ne vždy směřují tam, kde je pomoc nejvíce potřebná. Přestože oficiální data nejsou natolik podrobná, aby bylo možné sledovat všechny příjemce klimatických financí, analýza The Guardian zjistila, že pouze přibližně pětina peněz v letech 2021 a 2022 putovala do 44 nejchudších zemí světa, označovaných jako nejméně rozvinuté země (LDC). Většina těchto financí byla poskytnuta ve formě úvěrů, nikoli grantů.

Některé z nejméně rozvinutých zemí obdržely více než dvě třetiny klimatických financí jako půjčky, jejichž splátkové podmínky mohou vlády zatlačit hlouběji do dluhové pasti. V případě Bangladéše a Angoly dosáhl podíl úvěrů dokonce 95 % a více. Většina rozvinutých zemí poskytuje finanční podporu klimatickým opatřením v rozvojových zemích, a to jak bilaterálně, tak prostřednictvím multilaterálních organizací, jako jsou rozvojové banky. Na summitu OSN v Kodani v roce 2009 se bohaté státy zavázaly mobilizovat 100 miliard dolarů ročně do roku 2020. Uznaly tak svou větší odpovědnost za klimatickou krizi a schopnost financovat řešení.

Analýza nejnovějších dat, pokrývajících více než 20 000 globálních projektů v letech 2021 a 2022, kdy byl kodaňský cíl konečně splněn, ukázala, že obrovské částky putovaly do ropných států a také do Číny, která je druhou největší světovou ekonomikou. Spojené arabské emiráty, které jsou vývozcem fosilních paliv s HDP na hlavu srovnatelným s Francií a Kanadou, obdržely více než 1 miliardu dolarů ve formě úvěrů z Japonska, které byly zaúčtovány jako klimatické finance. Mezi projekty patří například 625 milionů dolarů na projekt přenosu elektřiny na moři v Abú Zabí a 452 milionů dolarů na spalovnu odpadu v Dubaji.

Saúdská Arábie, která patří mezi deset největších emitentů uhlíku kvůli svým obřím ropným polím a většinovému vlastnictví společnosti Aramco, obdržela zhruba 328 milionů dolarů v japonských půjčkách. Z toho 250 milionů dolarů připadlo její elektrárenské společnosti a 78 milionů dolarů na solární farmu. Více než 3,5 miliardy dolarů v klimatických financích obdrželo šest balkánských zemí, které doufají ve vstup do EU. Většina peněz putovala do Srbska, které na obyvatele obdrželo desetkrát více peněz než nejméně rozvinuté země. Mezi evropskými příjemci byla i členská země EU, Rumunsko, které získalo grant ve výši 8 milionů dolarů od USA na inženýrskou studii pro výstavbu malého modulárního jaderného reaktoru.

Joe Thwaites, zastánce klimatického financování z Natural Resources Defense Council, uvedl, že celkové toky klimatických financí sice rostou, ale „nedostatek“ peněz se dostává k nejchudším a nejzranitelnějším komunitám. Zadlužené země potřebují více grantů a zvýhodněných půjček. Podle něj se nejedná o charitu, nýbrž o strategickou investici, která řeší základní příčiny mnoha krizí, jako jsou životní náklady, narušení dodavatelského řetězce, přírodní katastrofy, nucená migrace a konflikty. Během dvou sledovaných let bylo nejméně rozvinutým zemím, mezi něž patří Haiti, Mali, Niger, Sierra Leone, Jižní Súdán a Jemen, přislíbeno přibližně 33 miliard dolarů.

Mnohem vyšší částka, asi 98 miliard dolarů, šla do rozvojových zemí, což je širší skupina zahrnující země s nižšími středními příjmy, jako je Indie, a země s vyššími středními příjmy, jako je Čína. Dalších 32 miliard dolarů nebylo možné klasifikovat. Indie byla během sledovaného období největším jednotlivým příjemcem finančních prostředků a obdržela asi 14 miliard dolarů. Čína získala 3 miliardy dolarů, většinou od multilaterálních bank. Analýza naznačuje, že nedostatečné zastoupení nejméně rozvinutých zemí odráží jejich menší populaci. Nicméně složení skupiny rozvojových zemí je stále větším zdrojem napětí během klimatických jednání.

Čínská ekonomika například od doby, kdy ji OSN v 90. letech klasifikovala jako rozvojovou, zaznamenala obrovský rozmach. Její emise navíc na obyvatele překonaly evropskou úroveň. Předpokládá se, že Čína je významným poskytovatelem financí pro zahraniční klimatické projekty, ale brání se snahám o formální započítání svých příspěvků. Rozvojové kategorie OSN se nezměnily od doby, kdy byly vypracovány v roce 1992. Sarah Colenbrander, klimatická ředitelka Overseas Development Institute, uvedla, že to umožňuje zemím jako Izrael, Korea, Katar, Singapur a Spojené arabské emiráty, které se za posledních 30 let staly bohatými národy s velkou uhlíkovou stopou, vyhýbat se svým mezinárodním závazkům. Je absurdní, že takové národy zůstávají ve stejné kategorii jako země jako Togo, Tonga a Tanzanie.

Některé z nejchudších zemí světa dostávají více než dvě třetiny svých klimatických financí ve formě úvěrů. To se děje i přes varování, že mnohé z nich si nemohou dovolit splátkové podmínky a úroky. Ritu Bharadwaj, ředitelka pro klimatické finance z Mezinárodního institutu pro životní prostředí a rozvoj, řekla, že skrytý příběh klimatických financí není v objemu závazků, ale v jejich formě. Dodala, že klimatické financování zvyšuje finanční zátěž chudších národů, protože i zvýhodněné půjčky jsou zatíženy podmínkami, které mohou být výhodnější spíše pro věřitele než pro příjemce.

Data Světové banky ukazují, že za stejné období splatily nejméně rozvinuté země dohromady téměř 91,3 miliardy dolarů v externích dluzích, což je trojnásobek jejich rozpočtů na klimatické finance. Během posledního desetiletí se splátky externích dluhů nejchudších zemí ztrojnásobily, a to z 14,3 miliardy dolarů v roce 2012 na 46,5 miliardy dolarů v roce 2022. Shakira Mustapha, finanční expertka z Centra pro ochranu před katastrofami, vyjádřila obavy, zda si země neberou nové dluhy jen proto, aby splatily ty staré, a zda se tak problém jen neodkládá. Ministerstva zahraničí Číny, Japonska, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů nereagovala na žádost o komentář.

Mluvčí UN Climate Change uvedl, že nerovnosti odhalené v tocích klimatických financí zdůrazňují naléhavou potřebu posunu v globálním finančním systému. Dodal, že to, že se s klimatickým financováním zachází jako s charitou, brzdí pokrok, který svět potřebuje. Cíl 100 miliard dolarů bude letos nahrazen novým cílem, podle něhož by rozvinuté země měly do roku 2035 poskytovat 300 miliard dolarů ročně, s širším cílem mobilizovat 1,3 bilionu dolarů ročně.

Zpráva zveřejněná minulý týden vedoucími představiteli dvou posledních klimatických summitů OSN zkoumala způsoby, jak udržitelně získat finanční prostředky, včetně daní z fosilních paliv a doložek o dluhu odolném vůči klimatu. Rovněž vyzvala k rozšíření zvýhodněného a grantového klimatického financování. Mluvčí UN Climate Change na závěr dodal, že klimatické finance musí být dostupné, cenově přijatelné a spravedlivé. Skutečnost, že mnohé z nejméně příjmových zemí světa čelí překážkám a stále spoléhají na vysoce úročené půjčky na klimatické finance, podtrhuje naléhavost reformy.