Extrémní počasí: Proč boj s oteplováním selhal? Pařížská klimatická se stala zneužitým nástrojem

Podle článku nebyla Pařížská dohoda (PD) výsledkem důsledného diplomatického úsilí o omezení emisí skleníkových plynů, ale spíše způsobem, jak obejít domácí politická omezení a prosadit klimatická opatření bez souhlasu Kongresu. Administrativa Baracka Obamy údajně vnímala dohodu ne jako cestu k mezinárodnímu konsenzu, ale jako prostředek k rozšíření domácí regulace prostřednictvím exekutivních nařízení.

Historie mezinárodních klimatických jednání ukazuje, jak složité je sjednat globální dohodu, která by spravedlivě rozdělila závazky mezi rozvinuté a rozvojové země. Kjótský protokol z 90. let byl podle kritiků neudržitelný právě proto, že zatížil pouze bohaté státy, zatímco země jako Čína nemusely podniknout žádné kroky. Pařížská dohoda se tomuto problému pokusila vyhnout zavedením dobrovolných závazků, které si každý stát stanovil sám.

Tento kompromis však podle analytiků vedl k dohodě, jež postrádala skutečnou vymahatelnost a v praxi znamenala výrazné rozdíly v přijatých závazcích. Spojené státy pod vedením Obamy slíbily výrazné snížení emisí, zatímco Čína, největší světový znečišťovatel, se pouze zavázala dosáhnout vrcholu svých emisí do roku 2030 – tedy fakticky pokračovat v jejich růstu po další dekádu.

Obama, vědom si odporu republikánského Senátu, proto zvolil cestu exekutivního schválení, aniž by dohodu předložil k ratifikaci. Takový postup podle právních expertů otevřel cestu k regulaci amerického průmyslu bez demokratické kontroly, což považují někteří za zásadní porušení ústavních principů.

Kritici dále upozorňují, že dohoda postrádala rovnováhu v rozložení klimatického břemene. Po opětovném připojení USA k PD za vlády Joea Bidena se ukázalo, že Spojené státy nesou více než 70 % očekávaných globálních snížení emisí v rámci aktualizovaných cílů, zatímco ostatní státy – včetně hlavních znečišťovatelů – přispívají jen minimálně.

Administrativa Joea Bidena vynaložila během svého funkčního období na klimatická opatření 1,9 bilionu dolarů, což je čtyřnásobek toho, co během svého prezidentství investoval Obama. Trump, který mezitím získal druhý prezidentský mandát, se po návratu do Bílého domu od PD opět odklonil a zahájil proces deregulace klimatické politiky.

Zatímco Trump čelí kritice za to, že svým postojem k PD podkopává boj proti změnám klimatu, National Interest tvrdí, že skutečný problém spočívá jinde – v elitářském přístupu předchozích administrativ, které považovaly jednostranné americké ústupky za legitimní formu klimatické diplomacie.

Podle autorů by Pařížská dohoda mohla fungovat, kdyby byla výsledkem férových vyjednávání a vedla k rovným závazkům pro všechny strany. Republikánští politici podle jejich názoru nejsou a priori proti klimatickým dohodám, pokud z nich Spojené státy profitují a nejsou nadměrně zatíženy.

Pokusy Obamy i Bidena o implementaci PD však údajně ignorovaly potřebu domácího konsenzu a mezinárodní vyváženosti. Dohoda se tak stala symbolem nefunkčního přístupu, který nahradil skutečnou diplomacii politickým kalkulem.

Závěrem National Interest doporučuje, aby jakákoli budoucí americká klimatická politika vycházela z realistického posouzení globálních poměrů a požadovala rovné závazky od všech klíčových znečišťovatelů, především Číny. Jinak zůstane Pařížská dohoda jen dalším neúspěšným pokusem o řešení jedné z největších výzev současnosti.