Ve světě zahraniční politiky dlouhodobě platí zásada, že vnější vztahy mají stát nad stranickými spory. Bez ohledu na domácí politické rozdíly by hlavním cílem každé americké administrativy mělo být hájit národní zájmy a zajišťovat bezpečnost a prosperitu Spojených států v globálním kontextu. Kritici však tvrdí, že právě tento princip byl porušen, když se Pařížská klimatická dohoda stala nástrojem domácí politické strategie, nikoliv efektivní mezinárodní dohodou. Takový je pohled serveru National Interest, který podrobil dohodu tvrdé kritice.
Podle článku nebyla Pařížská dohoda (PD) výsledkem důsledného diplomatického úsilí o omezení emisí skleníkových plynů, ale spíše způsobem, jak obejít domácí politická omezení a prosadit klimatická opatření bez souhlasu Kongresu. Administrativa Baracka Obamy údajně vnímala dohodu ne jako cestu k mezinárodnímu konsenzu, ale jako prostředek k rozšíření domácí regulace prostřednictvím exekutivních nařízení.
Historie mezinárodních klimatických jednání ukazuje, jak složité je sjednat globální dohodu, která by spravedlivě rozdělila závazky mezi rozvinuté a rozvojové země. Kjótský protokol z 90. let byl podle kritiků neudržitelný právě proto, že zatížil pouze bohaté státy, zatímco země jako Čína nemusely podniknout žádné kroky. Pařížská dohoda se tomuto problému pokusila vyhnout zavedením dobrovolných závazků, které si každý stát stanovil sám.
Tento kompromis však podle analytiků vedl k dohodě, jež postrádala skutečnou vymahatelnost a v praxi znamenala výrazné rozdíly v přijatých závazcích. Spojené státy pod vedením Obamy slíbily výrazné snížení emisí, zatímco Čína, největší světový znečišťovatel, se pouze zavázala dosáhnout vrcholu svých emisí do roku 2030 – tedy fakticky pokračovat v jejich růstu po další dekádu.
Obama, vědom si odporu republikánského Senátu, proto zvolil cestu exekutivního schválení, aniž by dohodu předložil k ratifikaci. Takový postup podle právních expertů otevřel cestu k regulaci amerického průmyslu bez demokratické kontroly, což považují někteří za zásadní porušení ústavních principů.
Kritici dále upozorňují, že dohoda postrádala rovnováhu v rozložení klimatického břemene. Po opětovném připojení USA k PD za vlády Joea Bidena se ukázalo, že Spojené státy nesou více než 70 % očekávaných globálních snížení emisí v rámci aktualizovaných cílů, zatímco ostatní státy – včetně hlavních znečišťovatelů – přispívají jen minimálně.
Administrativa Joea Bidena vynaložila během svého funkčního období na klimatická opatření 1,9 bilionu dolarů, což je čtyřnásobek toho, co během svého prezidentství investoval Obama. Trump, který mezitím získal druhý prezidentský mandát, se po návratu do Bílého domu od PD opět odklonil a zahájil proces deregulace klimatické politiky.
Zatímco Trump čelí kritice za to, že svým postojem k PD podkopává boj proti změnám klimatu, National Interest tvrdí, že skutečný problém spočívá jinde – v elitářském přístupu předchozích administrativ, které považovaly jednostranné americké ústupky za legitimní formu klimatické diplomacie.
Podle autorů by Pařížská dohoda mohla fungovat, kdyby byla výsledkem férových vyjednávání a vedla k rovným závazkům pro všechny strany. Republikánští politici podle jejich názoru nejsou a priori proti klimatickým dohodám, pokud z nich Spojené státy profitují a nejsou nadměrně zatíženy.
Pokusy Obamy i Bidena o implementaci PD však údajně ignorovaly potřebu domácího konsenzu a mezinárodní vyváženosti. Dohoda se tak stala symbolem nefunkčního přístupu, který nahradil skutečnou diplomacii politickým kalkulem.
Závěrem National Interest doporučuje, aby jakákoli budoucí americká klimatická politika vycházela z realistického posouzení globálních poměrů a požadovala rovné závazky od všech klíčových znečišťovatelů, především Číny. Jinak zůstane Pařížská dohoda jen dalším neúspěšným pokusem o řešení jedné z největších výzev současnosti.
Vědci se stále více zaměřují na možnost vytvoření lidského života bez tradičních biologických komponent — spermie a vajíčka. Místo toho experimentují s kmenovými buňkami, což jsou buňky, které se mohou přetvářet na mnoho různých typů specializovaných buněk. Cílem je vytvořit laboratorní modely, které by se chovaly podobně jako lidské embryo.
Zemětřesení o síle 8,8, které zasáhlo Kamčatku, je jedno z nejsilnějších, jaké bylo kdy zaznamenáno, přesto zatím nevedlo k devastujícím vlnám tsunami, jak mnoho lidí očekávalo. I když se po otřesech objevily obavy o bezpečnost obyvatel na pobřeží Tichého oceánu, výsledné tsunami bylo mnohem méně katastrofální, než mnozí předpokládali. Proč tomu tak je?
Ačkoli Rakousko v současnosti neplánuje vstup do NATO, základy pro jeho případné členství by už mohly být připraveny. Rakouská ústava stanovila neutralitu země v roce 1955, a ta zůstala v platnosti po celou dobu studené války, období, kdy byly dvě vojenské aliance ve stavu velmi reálné hrozby války. Neutralita, která bránila Rakousku připojit se k vojenské alianci nebo hostit zahraniční vojenské základny, byla jednou z podmínek stažení sovětských okupantských sil po druhé světové válce.
V rámci jedinečného technologického kroku právě odstartovala satelitní mise, která má za cíl sledovat téměř nepostřehnutelné změny na zemském povrchu. Tato nová mise, která by mohla podstatně pomoci při reagování na přírodní katastrofy, nese název NASA-ISRO Synthetic Aperture Radar (NISAR). Jde o první společný satelitní projekt mezi NASA a Indickou organizací pro výzkum vesmíru (ISRO).
Nejvyšší sopka Eurasie, Ključevskaja, se po zemětřesení v oblasti Kamčatky na dalekém východě Ruska probudila k životu a vybuchla.
Po mimořádném zasedání vlády vydal Downing Street prohlášení, že Spojené království v září uzná Palestinu, pokud Izrael nesplní několik podmínek: uzavře dlouhodobý udržitelný mír, umožní OSN obnovit humanitární pomoc, schválí příměří a zajistí, že nedojde k anexe Západního břehu.
Andrew Davies cestoval do Nového Zélandu, kde měl na starosti výstavu Doctor Who. První část jeho letu z Londýna do Singapuru probíhala hladce, ale pak najednou narazil na silnou turbulenci. „Jediné, co to připomínalo, byl horský tobogán,“ vzpomíná. „Byl jsem tlačený do sedadla, a pak jsme náhle spadli. Můj iPad mě zasáhl do hlavy, káva se rozlila všude kolem. V kabině byl chaos, lidé plakali a všichni byli v šoku z toho, co se stalo.“
Dominic Cummings, bývalý poradce expremiéra Borise Johnsona a jeden z hlavních architektů Brexitu, má dnes jiné starosti a stav EU už ho trápit nemusí. Přesto v pondělí přerušil své neustálé komentáře o imigraci, cenzuře a selháních politických elit, aby upozornil na katastrofální obchodní dohodu, kterou Evropská unie uzavřela s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.
Silné zemětřesení o síle 8,8 magnituda, které zasáhlo východní pobřeží Ruska, vyvolalo tsunami, jež ohrožuje nejen Kamčatku, ale i Havaj a Japonsko. Přestože první vlny byly malé, hrozí další. Událost připomněla ničivou sílu podobných katastrof – od tsunami v Indickém oceánu 2004, přes Fukušimu 2011, až po megatsunami na Aljašce a tragédii na Kamčatce roku 1952.
V nadcházejících hodinách se očekává, že Markézské ostrovy ve Francouzské Polynésii zasáhnou vlny tsunami, jejichž výška bude dosahovat až 4 metrů. Podle místních úřadů se první vlny objeví kolem 1 hodiny ráno místního času a budou mít výšku od 1,10 metru do 4 metrů. Nejvíce zasaženy budou ostrovy Nuku Hiva, Ua Huka a Hiva Oa v Markézském souostroví.
Prezident Donald Trump v úterý oznámil, že Rusko musí souhlasit s příměřím na Ukrajině do 8. srpna, jinak hrozí sankce. Tento termín zkrátil během své návštěvy v Evropě, přičemž původně stanovil lhůtu 50 dnů.
Silné zemětřesení o síle 8,8 stupně, které zasáhlo vzdálené východní pobřeží Ruska, vyvolalo vlny tsunami, jež dorazily do států v oblasti Tichého oceánu, Havaje a na západní pobřeží Spojených států. Tento otřes je podle seismologů šestým nejsilnějším zemětřesením v historii, přesto si zatím nevyžádal žádné ztráty na životech ani zraněné.