Experti: Málokdo si všimnul, zásadního faktu, Putin už válku prohrál

Nedávný telefonát prezidenta Trumpa s Vladimirem Putinem vyvolal vlnu komentářů, že Kreml znovu přechytračil Bílý dům. Trump sice později otočil a obvinil Putina, že „zešílel“ a „hraje si s ohněm“, ale zároveň evropským lídrům přiznal, že ruský prezident stále nejeví známky ochoty k míru.

Podle expertů z webu National Interest si ale jen málokdo všímá zásadního faktu: Putin už válku prohrál.

Původní ruská invaze na Ukrajinu měla být bleskovou akcí, která během tří dnů ovládne Kyjev a svrhne ukrajinskou vládu. Místo toho se Moskva zapletla do vleklé a krvavé války, která trvá už přes tři roky. Putin místo vítězného puče zvolil pomalé rozšiřování území krok za krokem – takzvanou „salámovou taktiku“. Výsledkem je však jen obrovská ztráta lidských životů a zdrojů, zatímco ekonomický nebo strategický přínos je sporný.

Podobně i Trump vyjadřuje zájem o nové teritorium. Zmiňoval se o Kanadě, Grónsku či Panamském průplavu jako o možných cílech expanze Spojených států.

Podle politologa Erika Gartzkeho je touha po území přežitkem z minulosti. V moderním světě už vlastnictví půdy nepředstavuje automatický ekonomický přínos. Ukrajina je jednou z nejchudších evropských zemí, a části, o které Rusko usiluje, jsou demograficky a hospodářsky velmi slabé. Po letech války a stotisících mrtvých by Putin – v případě „vítězství“ – získal jen vyčerpané regiony s chátrající infrastrukturou a stárnoucí populací.

Stejně jako Putin, i Trump má kořeny v realitním byznysu, a možná proto oba sdílejí archaický pohled na hodnotu vlastnictví. Jenže dnešní realita je jiná. Nejhodnotnější území nejsou ta, kde je nejvíc orné půdy, ale tam, kde žijí kreativní a produktivní lidé – často v městech.

Zatímco Trump brojí proti imigraci, právě imigranti tvoří značnou část lidského kapitálu, který moderní ekonomiky pohání.

Putin a Trump se oba snaží své územní ambice ospravedlnit strategickými argumenty. Podle nich jsou Donbas, Grónsko nebo Panama důležité nikoliv pro to, co produkují, ale kde leží. Tento způsob uvažování však připomíná geopolitiku minulého století.

V realitě moderních konfliktů – od Iráku po Afghánistán – se ukazuje, že vlastnictví území bez podpory místního obyvatelstva přináší víc problémů než výhod. Náklady na okupaci rostou, jakmile se místní postaví na odpor. Naopak spolupráce a důvěra s lokálními partnery umožňují zachovat vliv bez nutnosti přímé kontroly.

Trumpův vlastní byznys využívá právě model, kdy nevlastní, ale pronajímá, licencuje nebo outsourcuje. Stejnou logiku by měly aplikovat i státy – v moderním světě není nutné území vlastnit, aby z něj mohly profitovat.

Putin se k současné strategii uchýlil ne proto, že by byla nejlepší, ale protože selhala jeho předchozí snaha o ovlivnění Ukrajiny bez války. Nyní je uvězněn v zastaralém způsobu myšlení, ve kterém je okupace důkazem síly. Ve skutečnosti je to důkaz slabosti a ztráty vlivu.

Závěrem Gartzke varuje: nesmíme zaměňovat ztrátu vlivu za strategii – ani v případě Ruska, ani u USA. Vlastnictví území už není klíčem k moci. Ovlivňovat dění z pozadí je v dnešním propojeném světě mnohem účinnější než dobývání. Putin i Trump však stále sní o impériích, která už patří minulosti.