Dovolená se změnila v noční můru: Mladé dívce do pití přimíchali metanol, začal boj o život

Při kontrole na letišti v Christchurch byla zmatená a nedokázala mluvit souvisle. Myslela si, že jde o únavu po náročném letu. Její stav se ale rychle zhoršoval – cítila se dezorientovaná, bylo jí zle a začala ztrácet zrak. Myslela si, že v hostelu v noci zhasli světla, ale byla pravé poledne. A její iPod nebyl vybitý – jen ho už nedokázala vidět.

Když se snažila dojít na recepci, dusila se. Myslela, že prožívá první astmatický záchvat. Až poté, co ji personál dovedl k lékaři, bylo jasné, že nejde o obyčejné vyčerpání. Krevní testy odhalily vysoké množství metanolu – levného, ale vysoce toxického alkoholu, který bývá přimícháván do nelegálních nápojů. Pouhá kapka může poškodit nervový systém, vést k oslepnutí, selhání orgánů i smrti.

Lékaři v nemocnici byli v šoku, že se vůbec probudila. Jednou z mála látek, která zpomaluje metabolizaci metanolu, je paradoxně obyčejný alkohol. A tak dostávala jednu vodku s džusem za druhou. „Byla to ta nejabsurdnější pijácká hra v mém životě,“ vzpomíná pro The Guardian King. Po převozu na jednotku intenzivní péče následovala dialýza. Lékaři zavolali její matce do Kanady s tím, že dcera možná nepřežije.

Po příletu její matky jí oznámili, že oslepla – a zrak se jí pravděpodobně nikdy nevrátí. „Tři dny předtím jsem měla celý život před sebou,“ říká King, „a najednou mi řekli, že jsem slepá.“ Zpočátku se jí díky steroidům na chvíli vrátil částečný zrak, ale brzy opět začal mizet. Lékaři přiznali, že už jí víc pomoct nemohou.

Po návratu domů do Calgary se musela usadit ve sklepě rodičů – její pokoj byl pronajatý. Ztratila nezávislost, sebedůvěru i přátele. Když její známí plánovali výlet do Mexika, nepozvali ji. „Byla jsem zlá, naštvaná a měla pocit, že mi někdo ukradl život.“ Prvních několik měsíců popírala realitu. Pokoušela se žít jako dřív, ale skončila pod koly auta – neviděla ho.

Navzdory diagnóze se rozhodla nepřestat žít. S minimálním zrakem – asi dvě procenta – cestovala, snowboardovala, pokoušela se líčit i vařit. Vytrhávala si obočí, i když často až příliš, protože nevěděla, jak vypadá. Dnes má technologie, které jí pomáhají – tehdy měla jen ruční lupu. Její mobilní telefon jí teď umožňuje fungovat mnohem samostatněji.

Postupně si uvědomila, jak málo lidé rozumí životu s postižením. „Ani já jsem předtím neznala nikoho nevidomého. Myslela jsem, že slepý člověk musí mít hůl nebo psa. Nechtěla jsem být součástí komunity nevidomých.“ Dodává, že společnost často přehlíží neviditelné formy postižení.

Po čase se rozhodla, že o své zkušenosti začne mluvit veřejně. Vydala se na cestu po Jižní Americe, kde navštívila sedm zemí, lezla na sopky a plavala s žraloky. Studovala žurnalistiku, odjela na výměnný pobyt do Velké Británie, navštívila Indii, a dokonce zvažovala experimentální léčbu kmenovými buňkami. Nakonec se rozhodla neriskovat – i těch pár procent zraku pro ni znamená obrovský rozdíl.

V Indii však našla něco jiného: lidi, kteří ji přijali takovou, jaká je. Po návratu domů začala pracovat v divadelní společnosti, která podporuje umělce s postižením. Napsala hru Static: A Party Girl’s Memoir, inspirovanou vlastní zkušeností, a hraje v ní hlavní roli. Nechce však, aby její příběh působil přehnaně inspirativně. „Jsem stejně nedokonalá jako každý jiný člověk – jen některé věci mám složitější.“

Dnes King říká, že stále existuje část jejího já, která nechce přijmout, že je slepá. Ale nikdy se nevzdala. „Nic jsem si neodepřela jen proto, že bych se bála.“ Její partner ji při snowboardingu naviguje dolů po svahu, v Maroku si vyzkoušela jízdu po písku. To všechno dokazuje, že i navzdory obrovskému traumatu si dokázala splnit své sny.

Před čtrnácti lety odjížděla na cestu plnou očekávání. Dnes žije život, který si tehdy vysnila – jen v jiné podobě. „Ano, jsou věci, které nemohu dělat, třeba řídit auto. Ale to, na čem mi skutečně záleží, jsem si dokázala vybojovat.“