Je mi 89 a už jsem obnovu své vlasti zažil, teď ale nevěřím, že má Gaza budoucnost, říká místní

„Báli jsme se o život,“ říká Ajíš. „Sami jsme neměli prostředky k boji s Židy, a tak jsme všichni začali odcházet.“ Velbloud odvezl Ajíše a jeho babičku sedm mil na jih, na území držené Egyptem, které se později stalo známé jako Pásmo Gazy. V důsledku války v letech 1948–1949 ztratilo domov na 700 000 Palestinců, přičemž se odhaduje, že zhruba 200 000 se jich tísnilo v tomto malém pobřežním koridoru.

Nejprve si Ajíšova rodina vytvořila provizorní přístřeší z kousků dřeva opřených o stěny budovy. Později se přesunuli do rozsáhlého stanového tábora zřízeného Organizací spojených národů. Dnes, ve věku 89 let, žije Ajíš opět ve stanu v oblasti Al-Mawasi poblíž Chán Júnisu.

V květnu loňského roku, sedm měsíců po začátku války mezi Izraelem a Hamásem, byl Ajíš po evakuačním rozkazu nucen opustit svůj dům v jižním městě Rafáh. Čtyřpatrový dům, o který se dělil se svými dětmi a jejich rodinami, byl zničen pravděpodobně izraelskou palbou.

Nyní je jeho domovem malý bílý plátěný stan, ve kterém bydlí jen pár metrů od ostatních členů rodiny. Musejí si vařit na otevřeném ohni a mýt se nedostatkovou, a tedy drahou, konzervovanou vodou. „Vrátili jsme se k tomu, s čím jsme začali, vrátili jsme se do stanů, a stále nevíme, jak dlouho tu budeme,“ říká Ajíš.

Navzdory pokročilému věku mluví Ajíš čistou a melodickou arabštinou muže, který studoval literaturu a denně recitoval Korán jako imám místní mešity. „Poté, co jsme opustili Barbaru a žili ve stanu, se nám nakonec podařilo postavit dům. Teď je ale situace více než katastrofa. Nevím, co přinese budoucnost, a jestli budeme moci dům znovu postavit,“ svěřuje se.

Největší Ajíšovou touhou je vrátit se do vesnice Barbara, kterou viděl naposledy jako dvanáctiletý, i když dnes už neexistuje. Jedinými cennými věcmi, které má u sebe, jsou vzácné listiny k jeho rodové půdě v Barbaře.

Ajíš se ve svých 19 letech stal učitelem a díky stipendiu získal titul z literatury v Káhiře. Za nejlepší okamžik života považuje svatbu s manželkou Khadijou, se kterou měl neuvěřitelných 18 dětí – což je podle jednoho novinového článku rekord. Dnes má 79 vnoučat.

Rodina se z prvního stanu přestěhovala do jednoduchého cementového domu se třemi pokoji, který později rozšířila na devět. Většinu peněz získali díky práci v Izraeli, kam se Ajíšův nejstarší syn Ahmed a další Palestinci dostali, když se otevřela hranice. Téměř všechny děti získaly vysokoškolské vzdělání, staly se z nich inženýři, zdravotní sestry a učitelé. Někteří se odstěhovali do zahraničí.

Ajíš a jeho rodina se vyhýbali politice, on sám se stal imámem a místním předákem (mukhtárem) řešícím spory. To ovšem rodinu neochránilo před tragédií v roce 2007, kdy během pouličních bojů mezi Fatahem a Hamásem byla v autě zabita Ajíšova dcera Fadwa.

Válka, kterou vyvolal útok Hamásu na Izrael 7. října 2023, přivedla Ajíše zpět na začátek. Navzdory dohodě o příměří z 9. října není optimistický. „Doufám, že se mír rozšíří a bude klid. Ale věřím, že Izraelci udělají cokoli, co se jim zlíbí,“ říká.

Ajíš věří, že rozsah destrukce infrastruktury, škol a zdravotnických služeb je tak obrovský, že jej nelze plně napravit, ani s pomocí mezinárodního společenství. „Nevěřím, že má Gaza jakoukoli budoucnost,“ prohlašuje. Nevěří ani, že jeho vnoučata najdou v Gaze dobrou práci.

Jeho syn Haritha žije také ve stanu. Říká, že celá generace byla touto válkou zničena. „Slyšeli jsme od našich otců a dědů o válce v roce 1948, ale není srovnání mezi rokem 1948 a tím, co se stalo v této válce,“ říká. Přestože on sám neví, jak si zajistí příjem, jeho starší bratr Ahmed z Londýna, který je od přírody optimista, věří v novou generaci: „Důvěřujte mi, vrátí se a začnou budovat své životy znovu. Naděje je vždy v nové generaci, která to postaví zpět.“