Co je "ničitel bunkrů"? Expert vysvětluje, co USA použily při útoku na Írán

Tyto zbraně jsou formálně označovány jako GBU-57 Massive Ordnance Penetrator (MOP) a váží přibližně 13,5 tuny. Jsou největšími konvenčními bombami v americkém arzenálu a mimo jaderné zbraně patří k tomu nejdestruktivnějšímu, co USA mohou nasadit, vysvětluje pro The Conversation vědecký expert James Dwyer.

„Bunker bustery“ jsou speciálně navržené bomby určené k ničení silně opevněných nebo hluboko pod zemí ukrytých zařízení. Běžné střely či konvenční bomby by v takových případech neuspěly – k dosažení cíle je nutné, aby výbušnina pronikla do země nebo skrz železobeton, kde následně exploduje.

Íránská jaderná infrastruktura, zejména zařízení ve Fordo a Natanzu, je známa svou odolností a hloubkou uložení. Fordo je odhadován až na 80 metrů pod zemí a chráněn několika vrstvami železobetonu a půdy. Právě proto padla volba na nasazení MOP, které jsou schopné proniknout až 60 metrů do podloží.

Spojené státy nasadily GBU-57 – největší známé bunker bustery na světě, určené výhradně pro bombardér B-2 Spirit. Tento stroj je jediný v americké flotile, který má technické kapacity nést a přesně svrhnout tyto kolosální pumy. Každý B-2 může nést maximálně dvě takové zbraně. Při útoku na Írán mělo být nasazeno zhruba sedm těchto strojů, což znamená, že útok mohl zahrnovat až 14 těchto zbraní – což představuje významnou část celkového počtu MOP v amerických zásobách.

Administrativa prezidenta Trumpa tvrdí, že Írán se nachází jen několik týdnů od získání jaderné zbraně – to je ale v rozporu s dosavadními zprávami amerických zpravodajských služeb. Podle analytiků USA reagovaly také na omezené schopnosti Izraele – jeho armáda nedisponuje zbraněmi, které by mohly proniknout do tak hlubokých a opevněných cílů. V tomto ohledu byl zásah Američanů vnímán jako klíčový.

Použití jaderných zbraní zůstalo nepřípustné, ale útok s pomocí MOP představoval nejsilnější konvenční alternativu. Útok měl podle vyjádření Pentagonu „zcela zničit“ cíle v Fordow a Natanzu – realitu tohoto tvrzení ale zatím nelze nezávisle ověřit.

Je možné, že Írán provozuje další, dosud neodhalené jaderné zařízení. Ani zničení známých lokalit tedy nemusí zcela eliminovat jeho schopnost vyrábět obohacený uran nebo pokračovat ve vývoji jaderné zbraně.

Zároveň se objevují spekulace, že útok USA může Írán ještě více motivovat k vývoji jaderné zbraně – jako záruky bezpečnosti před dalším zásahem. Historické zkušenosti z Ukrajiny, Iráku nebo Libye, kde státy bez jaderného arzenálu čelily vojenským intervencím, mohou posílit přesvědčení, že pouze jaderná výzbroj zajistí režimu přežití.

Zatímco USA podle dostupných informací zaslaly Íránu diplomatický vzkaz, že šlo o jednorázovou akci, nikoli o začátek změny režimu, není jasné, jak Teherán odpoví. Možnosti sahají od přímého útoku na Izrael nebo americké síly v regionu až po blokádu Hormuzského průlivu – kritické trasy pro světový obchod s ropou.

Připustit porážku nebo zastavení jaderného programu by ze strany íránského režimu mohlo být vnímáno jako slabost. Naopak by mohli využít situace jako důvod k urychlení vývoje vlastní zbraně – i v menším měřítku, podobně jako v případě Severní Koreje.

Útok USA na jadernou infrastrukturu Íránu otevírá novou fázi nestability v regionu. Ať už Írán odpoví jakkoli, samotná skutečnost, že režim nebyl schopen USA od útoku odradit, může sloužit jako motivace ke změně jeho strategických cílů.

V konečném důsledku může být největší lekcí této krize skutečnost, že absence jaderného arzenálu znamená pro mnohé státy zranitelnost. Pro Írán by právě to mohlo znamenat důvod k dokončení projektu, který se měl stát předmětem mezinárodních dohod, nikoli válečných útoků.