Proč by Rusko vyjednávalo? Trump mění kurz, Ukrajina slábne a Kreml má volné ruce

Rusko naposledy drželo silnější vyjednávací pozici v prvních měsících invaze, kdy jeho vojska stála na dohled Kyjeva. Od té doby se ocitlo v permanentním ústupu a zdálo se, že dynamika bojů nahrává Ukrajině – právě ona měla být tou, kdo u vyjednávacího stolu bude diktovat podmínky. Jenže v posledních týdnech se situace dramaticky mění. Karty se obracejí nejen na diplomatickém poli, ale i přímo na bitevních liniích, kde Moskva znovu získává iniciativu.

Klíčovou roli v této proměně hrají události za Atlantským oceánem. Spojené státy byly po tři roky jedním z klíčových spojenců Kyjeva, poskytovaly mu miliardy dolarů ve vojenské i finanční pomoci. Jenže s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu se poměr sil mění. Nový americký prezident otevřeně deklaruje, že podpora Ukrajiny už není prioritou, a v jeho přístupu k válce je cítit spíše skrytá vstřícnost vůči ruským zájmům. Vladimir Putin tak má důvod k radosti – na obzoru se rýsuje nová geopolitická realita, která mu může hrát do karet.

Ruská armáda, která se donedávna zoufale snažila udržet alespoň ta území, jež během invaze získala, začíná znovu nabývat na síle. Její slabost se v uplynulých letech projevila opakovaně, ale zásadní zlom nastal loni v srpnu, kdy ukrajinské jednotky nečekaně pronikly do Kurské oblasti. Držely se tam až do letošního března, což pro Kreml znamenalo nejen vojenské ponížení, ale i zásadní strategickou hrozbu. Nyní však padlo strategické město Sudža a ukrajinské síly zřejmě nemají jinou možnost než se stáhnout.

Trump a pád Sudži – dva faktory, které nyní Rusku dávají důvod nepřipouštět žádná jednání. Zvrat v americké politice i vývoj na severovýchodní frontě poskytují ruským silám příležitost, jakou neměly ani na počátku invaze. Sportovní terminologií řečeno – mají tah na branku. Ukrajina je oslabená a Moskva toho může využít k průlomu do Sumské oblasti, odkud ji ukrajinské jednotky vytlačily na přelomu let 2022 a 2023.

Pokud se Rusku podaří upevnit kontrolu nad severovýchodem Ukrajiny, nebude to znamenat jen další vojenský zisk, ale i zásadní posun na diplomatické úrovni. Moskva by už nekontrolovala pouze celou Luhanskou oblast a části Doněcké, Záporožské a Chersonské, ale začala by vyvíjet tlak i na Sumy a Charkov – druhé největší město Ukrajiny. Pokud k tomu dojde, Putin by mohl zopakovat scénář z podzimu 2022, kdy anektoval čtyři ukrajinské oblasti, aniž by je plně ovládal. Tentokrát by si mohl připsat pátou.

Tady už začíná jít do tuhého. Pokud si Moskva nárokuje pět ukrajinských oblastí, zásadně to ovlivní její vyjednávací pozici. Ukrajinská obrana navíc čelí stále větším problémům a zdá se, že brzy definitivně přijde o jakoukoli oporu v ruské Kurské oblasti, čímž Kremlu odpadne další strategická starost. Všechno se tak začíná odvíjet přesně podle ruských představ.

Ve chvíli, kdy se Trump dostává zpět k moci a Putin upevňuje svou dominanci na frontě, se objevuje stále silnější otázka: Co bude dál? Ukrajina se ocitá v nelehké situaci a Evropa se musí připravit na možnost, že americká podpora už nebude tak samozřejmá jako dosud. Pokud se tento trend nezastaví, může Moskva brzy dosáhnout něčeho, co se ještě před pár měsíci zdálo nemyslitelné – skutečného geopolitického vítězství.

Ne diplomat, ale byznysmen Trump

A právě tady přichází na scénu byznysmen Trump. Opakovaně ukázal, že pro něj není politika otázkou hodnot či principů, ale především obchodu a pragmatického kalkulu. Nejednou dal najevo, že na Ukrajinu nepohlíží jako na suverénní stát bojující o svou nezávislost, ale spíše jako na šachovou figurku v globálním vyjednávání.

Když prohlásil, že na jednacím stole leží celá řada „aktiv“, bylo jasné, že jeho přístup se nijak neliší od obchodních dohod, které uzavíral jako realitní magnát. A právě takto označil okupovaná ukrajinská území – jako pouhá „aktiva“, která lze rozdělit, směnit nebo využít k dosažení jiných výhod.

To, že tím nejzásadnějším „aktivem“ by mohl být samotný fakt, že Rusko Ukrajinu napadlo a podle mezinárodního práva nemá nárok ani na píď jejího území, Trumpa příliš netrápí. Místo toho se zdá, že vnímá ruskou agresi jako další vyjednávací nástroj – něco, s čím lze obchodovat. Pokud by bylo možné dosáhnout dohody, ve které by si Moskva ponechala část dobytého území výměnou za jakousi „stabilizaci“ konfliktu, není důvod se domnívat, že by Trump podobnou možnost vyloučil.

Jeho přístup přitom není jen výjimečně cynický, ale zároveň až nebezpečně blízký tomu, jak uvažuje Vladimir Putin. Kreml rovněž nevidí Ukrajinu jako suverénní stát, nýbrž jako prostor k rozšíření své sféry vlivu. Pokud si americký prezident a ruský lídr v tomto směru porozumí, může se Ukrajina ocitnout v situaci, kdy se o její budoucnosti bude rozhodovat bez ní – podobně jako v minulosti v Jaltě či Mnichově.

Ani Putina mezinárodní právo nijak netrápí. Už samotné odůvodnění invaze – údajná „denacifikace a demilitarizace“ Ukrajiny – jasně ukázalo, že mezinárodní právo je pro něj jen prázdným pojmem, kterým může libovolně manipulovat. Proti sousední zemi vede brutální agresi už čtvrtým rokem, přičemž neexistuje jediný náznak, že by hodlal přestat.

Naopak, jeho propaganda dál přesvědčuje ruskou veřejnost, že cíle takzvané „speciální vojenské operace“ stále nebyly naplněny – a možná ani nikdy nebudou, dokud se Rusko plně nepostaví Západu. Veřejnosti se postupně podsouvá myšlenka, že konflikt s NATO je nevyhnutelný, a tím se připravuje půda pro další eskalaci.

Ještě znepokojivější je však fakt, že v Kremlu i v Bílém domě nyní vládnou lídři s podobným způsobem uvažování. Zatímco Putin svou moc opírá o autoritářský režim a ideologickou manipulaci, Trump pohrdá západními hodnotami jiným způsobem – prostřednictvím obchodního kalkulu a silové politiky. Ačkoliv se prezentuje jako ochránce konzervativních hodnot, jeho přístup se v mnohém nápadně podobá ruskému modelu.

Dokonce i v samotném Bílém domě už začal formovat narativ podle vlastních pravidel – některé výrazy, které neodpovídají jeho ideologii, nechal z oficiální komunikace odstranit. A nejde jen o takzvané „woke“ pojmy, ale i o slova jako „znevýhodnění“, „rovnost“ nebo dokonce „těhotná žena“. Tento krok sice může působit jako přehnaný důraz na republikánskou rétoriku, ale od zákazu slov už není daleko k zákazu samotných myšlenek. To, co se ve Spojených státech zatím odehrává v zárodku, je v Rusku dávno realitou.

Bylo by pohodlné vnímat Trumpovu a Putinovu ideologickou spřízněnost jako okrajový jev, který se konfliktu na Ukrajině přímo netýká. Jenže opak je pravdou. Americký prezident nemá nejmenší problém s představou, že by si USA a Rusko mohly ukrajinské nerostné bohatství rozdělit. A Putin mu v tom ochotně vyjde vstříc.

Pokud se ruským silám podaří udržet Donbas, otevře se jim přístup k rozsáhlým zásobám černého uhlí a dalších strategických surovin. Pokud si americké korporace vezmou zbytek, bude z Trumpova pohledu „férově“ rozděleno. A vzhledem k tomu, jak často si oba lídři notují, nejde o přehnanou spekulaci, ale o reálný scénář.

Nakonec to možná bude právě nerostné bohatství, které konflikt nejen rozpoutalo, ale také ho ukončí. Putin po ukrajinských surovinách toužil snad více než po čemkoli jiném. Trump, jakožto zarytý transakcionalista, vidí v celé situaci především výhodný obchod. V této logice se nehraje na suverenitu států ani na právo národů rozhodovat o své budoucnosti – jde jen o rozdělení zdrojů mezi ty, kdo mají dostatek moci na to, aby si je vzali. A pro Trumpa i Putina je to situace, ze které oba mohou vyjít jako vítězové.