Kde jsou žaloby a obvinění o zmanipulovaných volbách? ANO a SPD po úspěchu zapomněly na svou mantru

V řadách hnutí ANO ani koalice SPD dnes nenajdeme jediného představitele, který by tvrdil, že letošní volby byly zmanipulované. To je samo o sobě pozoruhodné – a především vypovídající. Tato obvinění se totiž neobjevují právě u těch voleb, které hnutí ANO vyhrálo a v nichž SPD získala exkluzivní příležitost vstoupit do vlády. Najednou je všechno v pořádku. Jako by spravedlnost volebního procesu byla měřena podle výsledku – ne podle principů. Zdá se, že víra v „čistotu systému“ přichází tehdy, když přináší vítězství, zatímco v porážce se zázračně rodí pochybnosti o manipulaci.

Na druhé straně politického spektra koalice Spolu, STAN i Piráti zůstávají v tichu, které je možná důstojnější než jakékoli výmluvy. Nenapadají výsledky, nevolají po přepočítávání hlasů, neobviňují volební komise. Otevřeně uznaly, že tuto soutěž o důvěru lidí prohrály. Dobrovolně odcházejí do opozice a respektují, že větší důvěru veřejnosti v této chvíli získal Andrej Babiš. Tímto postojem – paradoxně – potvrzují, co to znamená demokratická kultura.

Zvláštní přitom je, že právě od ANO a SPD jsme ještě před pár dny slyšeli neustálé obvinění, že rozdělují společnost a že jejich apel na demokratické hodnoty je jen formální póza. Ještě současná vládní koalice Spolu a STAN byla často terčem výtek, že nálepkuje své odpůrce, že moralizuje a tváří se jako jediný garant „demokratického tábora“. Ale když Babiš na svých mítincích označil voliče soupeřů za nacisty a fašisty, nikdo z jeho okolí to za rozdělování nepovažoval. Tam už se totiž nehraje na principy, ale na loajalitu.

Celá situace mimochodem připomíná styl politiky, který zdomácněl za oceánem. Když se podíváme na amerického prezidenta Donalda Trumpa, najdeme až zarážející paralely. Trump byl schopen celé čtyři roky po volbách v roce 2020 neúnavně zpochybňovat jejich výsledek, přestože všechny soudní instituce i samotná volební komise opakovaně potvrdily, že volby byly legitimní. Fakta ho nezajímala – důležitý byl příběh. Příběh o „ukradené Americe“, o „zradě elit“ a o „lidovém hněvu“. Takový narativ sice neobstojí v realitě, ale o to více funguje v politickém marketingu.

A co je skutečně fascinující – když Trump vloni sám triumfoval, všechna jeho dřívější slova o zmanipulovaných volbách náhle zmizela z repertoáru. Nikdo už neřešil nedůvěru v systém, nepadaly výzvy k přepočítávání hlasů, nikdo nepochyboval o férovosti procesu. Jediné, na čem záleželo, bylo vítězství. Najednou nebyl problém v systému, ale v lidech, kteří „konečně pochopili“ a volili „správně“.

Tento typ uvažování – tedy že demokracie je spravedlivá pouze tehdy, když nám slouží – je mimořádně nebezpečný. Oslabuje samotný princip svobodné soutěže, protože pravda se v něm přizpůsobuje výsledku. Stejně jako Trump se i někteří čeští politici naučili, že obvinění z manipulace není otázkou důkazů, ale strategie. Když prohrají, obviňují systém. Když vyhrají, systém chválí.

Ve skutečnosti jde o prachsprostý obchod s důvěrou voličů – o cynické nakládání s tím nejcennějším, co demokratický systém má. Politici, kteří s důvěrou nakládají jako s investicí, ji berou zpět pokaždé, když se jim přestane vyplácet. Tímto přístupem se vytváří mentalita, v níž se volby mění v pouhé divadlo s předem očekávanými reakcemi publika. Hlasování se stává rituálem, jehož smysl se ztrácí. Ne proto, že by lidé nechodili k urnám, ale proto, že už nevěří, že na jejich hlase záleží.

Demokratická legitimita tak ztrácí svou váhu. Vítěz má vždy pravdu, poražený se stává nepřítelem, a každý, kdo si dovolí pochybovat, je okamžitě označen za zrádce nebo manipulátora. Argumenty mizí, nahradila je hysterie. Tam, kde se dříve vedl spor o hodnoty a programy, se dnes vede křížová výprava za emocionální převahu.

Právě v tom spočívá nejnebezpečnější podobnost s trumpismem, tedy v představě, že pravda není univerzální, ale vlastnická. Že ji lze ohýbat podle potřeb vítěze a jeho marketingového obrazu. Že realita je jen další nástroj politického boje. Tak se z veřejné diskuse stává souboj vyprávění, v němž nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo dokáže svůj příběh prodat přesvědčivěji.

A co je možná nejvíc znepokojivé, veřejnost se s tímto přístupem pomalu smiřuje. Už ani nečeká důkazy či argumenty. Stačí jí emoce, pocit křivdy a jednoduché rozdělení světa na „nás“ a „je“. V takovém prostředí se demokracie nehroutí navenek – nezaniká revolucí, ale otupěním. Přestává být živým organismem a mění se v prázdný systém, který funguje jen ze setrvačnosti.