Zatímco hnutí ANO a SPD náhle mlčí o zmanipulovaných volbách. Zřejmě proto, že tentokrát vyhrály, se jejich dřívější výhrady k „nedemokratickému systému“ rozplynuly. Stejně jako Donald Trump po svém návratu k moci, i čeští politici potvrzují, že víra ve férovost voleb trvá jen do chvíle, kdy jim přináší vítězství. Jde pouze o prachsprostý obchod s důvěrou voličů.
V řadách hnutí ANO ani koalice SPD dnes nenajdeme jediného představitele, který by tvrdil, že letošní volby byly zmanipulované. To je samo o sobě pozoruhodné – a především vypovídající. Tato obvinění se totiž neobjevují právě u těch voleb, které hnutí ANO vyhrálo a v nichž SPD získala exkluzivní příležitost vstoupit do vlády. Najednou je všechno v pořádku. Jako by spravedlnost volebního procesu byla měřena podle výsledku – ne podle principů. Zdá se, že víra v „čistotu systému“ přichází tehdy, když přináší vítězství, zatímco v porážce se zázračně rodí pochybnosti o manipulaci.
Na druhé straně politického spektra koalice Spolu, STAN i Piráti zůstávají v tichu, které je možná důstojnější než jakékoli výmluvy. Nenapadají výsledky, nevolají po přepočítávání hlasů, neobviňují volební komise. Otevřeně uznaly, že tuto soutěž o důvěru lidí prohrály. Dobrovolně odcházejí do opozice a respektují, že větší důvěru veřejnosti v této chvíli získal Andrej Babiš. Tímto postojem – paradoxně – potvrzují, co to znamená demokratická kultura.
Zvláštní přitom je, že právě od ANO a SPD jsme ještě před pár dny slyšeli neustálé obvinění, že rozdělují společnost a že jejich apel na demokratické hodnoty je jen formální póza. Ještě současná vládní koalice Spolu a STAN byla často terčem výtek, že nálepkuje své odpůrce, že moralizuje a tváří se jako jediný garant „demokratického tábora“. Ale když Babiš na svých mítincích označil voliče soupeřů za nacisty a fašisty, nikdo z jeho okolí to za rozdělování nepovažoval. Tam už se totiž nehraje na principy, ale na loajalitu.
Celá situace mimochodem připomíná styl politiky, který zdomácněl za oceánem. Když se podíváme na amerického prezidenta Donalda Trumpa, najdeme až zarážející paralely. Trump byl schopen celé čtyři roky po volbách v roce 2020 neúnavně zpochybňovat jejich výsledek, přestože všechny soudní instituce i samotná volební komise opakovaně potvrdily, že volby byly legitimní. Fakta ho nezajímala – důležitý byl příběh. Příběh o „ukradené Americe“, o „zradě elit“ a o „lidovém hněvu“. Takový narativ sice neobstojí v realitě, ale o to více funguje v politickém marketingu.
A co je skutečně fascinující – když Trump vloni sám triumfoval, všechna jeho dřívější slova o zmanipulovaných volbách náhle zmizela z repertoáru. Nikdo už neřešil nedůvěru v systém, nepadaly výzvy k přepočítávání hlasů, nikdo nepochyboval o férovosti procesu. Jediné, na čem záleželo, bylo vítězství. Najednou nebyl problém v systému, ale v lidech, kteří „konečně pochopili“ a volili „správně“.
Tento typ uvažování – tedy že demokracie je spravedlivá pouze tehdy, když nám slouží – je mimořádně nebezpečný. Oslabuje samotný princip svobodné soutěže, protože pravda se v něm přizpůsobuje výsledku. Stejně jako Trump se i někteří čeští politici naučili, že obvinění z manipulace není otázkou důkazů, ale strategie. Když prohrají, obviňují systém. Když vyhrají, systém chválí.
Ve skutečnosti jde o prachsprostý obchod s důvěrou voličů – o cynické nakládání s tím nejcennějším, co demokratický systém má. Politici, kteří s důvěrou nakládají jako s investicí, ji berou zpět pokaždé, když se jim přestane vyplácet. Tímto přístupem se vytváří mentalita, v níž se volby mění v pouhé divadlo s předem očekávanými reakcemi publika. Hlasování se stává rituálem, jehož smysl se ztrácí. Ne proto, že by lidé nechodili k urnám, ale proto, že už nevěří, že na jejich hlase záleží.
Demokratická legitimita tak ztrácí svou váhu. Vítěz má vždy pravdu, poražený se stává nepřítelem, a každý, kdo si dovolí pochybovat, je okamžitě označen za zrádce nebo manipulátora. Argumenty mizí, nahradila je hysterie. Tam, kde se dříve vedl spor o hodnoty a programy, se dnes vede křížová výprava za emocionální převahu.
Právě v tom spočívá nejnebezpečnější podobnost s trumpismem, tedy v představě, že pravda není univerzální, ale vlastnická. Že ji lze ohýbat podle potřeb vítěze a jeho marketingového obrazu. Že realita je jen další nástroj politického boje. Tak se z veřejné diskuse stává souboj vyprávění, v němž nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo dokáže svůj příběh prodat přesvědčivěji.
A co je možná nejvíc znepokojivé, veřejnost se s tímto přístupem pomalu smiřuje. Už ani nečeká důkazy či argumenty. Stačí jí emoce, pocit křivdy a jednoduché rozdělení světa na „nás“ a „je“. V takovém prostředí se demokracie nehroutí navenek – nezaniká revolucí, ale otupěním. Přestává být živým organismem a mění se v prázdný systém, který funguje jen ze setrvačnosti.
Máme před sebou další víkend, po kterém přijde na řadu poslední ryze březnový týden. Podle předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se počasí v jeho průběhu pokazí. Projeví se to i na teplotách.
Kauza úspěšného českého filmu Sbormistr dospěla do zajímavého bodu. Soud se do ní vložil tím způsobem, že vydal předběžné opatření, které pro tuto chvíli znemožňuje televizní šíření tohoto díla. Úspěch slaví žena, které vadí, že se snímek bez jejího souhlasu inspiroval jejím životním příběhem.
Dnes už je bývalým princem Andrewem a všichni dobře vědí, co mu zlomilo vaz. Byl to blízký vztah s americkým finančníkem a sexuálním delikventem Jeffrey Epsteinem. Elitní britský deník se teď rozhodl popsat, jak se vztah této dvojice v čase vyvíjel.
Blízký východ se zmítá v nejhorší vlně násilí za poslední desetiletí a počet obětí napříč celým regionem od konce února drasticky narůstá. Podle nejnovějších údajů libanonského ministerstva zdravotnictví bylo v Libanonu za necelých dva a půl týdne zabito nejméně 968 lidí. Izraelské bombardování země, které začalo 2. března, si vyžádalo životy mnoha civilistů, přičemž mezi mrtvými je potvrzeno nejméně 116 dětí.
Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že íránský režim sice po vlně útoků na své vedení a vojenské kapacity nadále existuje, jeho akceschopnost je však zásadně podlomena. Na slyšení v Senátu o globálních hrozbách to ve středu uvedla ředitelka národních zpravodajských služeb (DNI) Tulsi Gabbardová. Podle ní je režim v současnosti „značně degradován“, což je důsledek operací, při nichž zahynula řada nejvyšších představitelů země včetně ajatolláha Alího Chameneího.
Ruskou politickou scénou otřásla nečekaná událost. Ilja Remeslo, pětačtyřicetiletý právník a dlouholetý loajální šiřitel prokremelské propagandy, veřejně vystoupil proti Vladimiru Putinovi. Remeslo, který se dříve specializoval na diskreditaci nezávislých novinářů a opozičních politiků včetně Alexeje Navalného, zveřejnil na svém Telegramu manifest s názvem „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján ve středu odpoledne oficiálně potvrdil smrt ministra tajných služeb Esmáíla Chatíba. Toto prohlášení přišlo jen několik hodin poté, co Izrael oznámil, že Chatíb byl cílem a obětí nočního náletu v Teheránu. Potvrzení ze strany íránské hlavy státu definitivně ukončilo spekulace o osudu jednoho z nejmocnějších mužů tamního bezpečnostního aparátu.
Současná krize v Íránu a faktické uzavření Hormuzského průlivu otřásly globálními trhy s energiemi i komoditami. Tento konflikt však vynesl na světlo mnohem hlubší problém: moderní světový obchod je až nebezpečně závislý na překvapivě malém počtu úzkých námořních cest, takzvaných „úzkých hrdel“ (chokepoints). Stačí zablokování jediného z nich a globální dodavatelské řetězce se začnou hroutit jako domeček z karet.
Klimatická krize v Africe už dávno není budoucím rizikem, ale krutou realitou dneška. Záplavy ničí infrastrukturu budovanou desítky let, sucha likvidují úrodu a extrémní vedra vyčerpávají zdravotní systémy i produktivitu práce. Přestože je potřeba masivních investic do adaptace a odolnosti nezpochybnitelná, globální finanční systém v této zkoušce podle odborníků fatálně selhává, a to hned v několika rovinách současně.
Moderní špionáž prochází zásadní proměnou. Cizí zpravodajské služby, zejména ty z Ruska nebo Íránu, stále častěji k provádění špionáže a sabotáží na evropské půdě nevyužívají profesionální agenty, ale běžné občany. Podle Youssefa Aita Daouda, ředitele oddělení zpravodajství a národních hrozeb v nizozemské policejní jednotce pro vyšetřování a speciální operace, se tento trend stává pro bezpečnostní složky novou a složitou výzvou.
Válka mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem vstoupila do svého třetího týdne a život v Teheránu se proměnil v boj o zachování zbytků normality pod neustálou hrozbou náletů. Agentura OSN pro uprchlíky odhaduje, že od začátku kampaně bylo v zemi vysídleno již 3,2 milionu lidí. Zatímco mnozí uprchli do hor nebo na venkov, miliony dalších zůstávají v hlavním městě, kde se zvuk explozí stal kulisou jejich každodenní existence.
Írán ve středu v časných ranních hodinách zahájil masivní raketový útok na Izrael, který označil za přímou odplatu za zabití svých vrcholných představitelů.