Problémy bude mít počasí i Ukrajina. Jak může Karol Nawrocki změnit Evropu?

Nawrocki dlouhodobě zastává postoj, že Brusel nesmí vnucovat členským státům jednotný způsob řešení všech výzev, obzvlášť v otázkách soudní reformy, mediálních svobody či migrace. Již v době, kdy stál v čele Institutu národní paměti (IPN), dával najevo skepsi vůči „federalistickým“ tendencím EU, které považoval za odtržené od národních zájmů. Jako prezident pravděpodobně aktivně využije své právo veta v Radě Evropy či v Evropské radě pokaždé, když bude vnímat návrhy unijních nařízení jako zásah do suverenity Polska. To může vyústit v častější blokování či zdržování klíčových iniciativ – například v oblasti klimatických cílů či rozpočtových opatření, kde je nejistá podpora pro již přijímané balíčky.

Na konkrétní úrovni to znamená, že Polsko bude výrazněji tlačit na přizpůsobení unijních pravidel tak, aby respektovala „kulturní a národní odlišnosti“. To může vyústit v menší ochotu Polska podporovat závazné sankce vůči Maďarsku kvůli porušování zásad právního státu – Varšava by mohla odmítat přijmout mechanismus podmíněnosti výplaty evropských fondů v závislosti na zachování nezávislosti soudnictví. Případné rozpory mezi Polskem a ostatními státy Visegrádské čtyřky (Česká republika, Slovensko, Maďarsko) se naopak prohloubí, nicméně Praha a Bratislava mohou být tlačeny k tomu, aby se více přiklonily ke konzervativnějším postojům, neboť Varšava nyní bude reprezentovat tvrdší linii než dosavadní prezident Andrzej Duda.

Soudní reforma byla vždy hlavním předmětem sporu mezi PiS a Evropskou unií. Bývalý prezident Duda i současná vláda často narazili na odpor při přístupu k nezávislosti justice, dosud však fungovaly určité kompromisy. Nový prezident Nawrocki, pravděpodobně ještě více než jeho předchůdce, bude zdůrazňovat nárok Polska na vlastní interpretaci ústavních kompetencí. Pokud Varšava odmítne plnit rozhodnutí Soudního dvora EU, může to vést ke zvýšenému počtu předběžných řízení a pokut. Ve výsledku se tak prohloubí princip rozdělených právních sfér v EU (tzv. „two-speed Europe“), v němž část států bude ochotna prosazovat přísnější unijní regulace a jiná – v čele s Polskem – bude hájit národní legislativní autonomii.

Karol Nawrocki opakovaně zdůraznil, že nebude podporovat vstup Ukrajiny do NATO, dokud Kyjev „plně neuzná odpovědnost za masakry Poláků ve Volyni“. Tato podmínka, která je politicky téměř neakceptovatelná pro ukrajinské vedení, prakticky znamená výrazné zpomalení nebo dokonce blokaci dalšího rozšiřování alianční bezpečnostní smlouvy na východ. Při klasickém dvoufázovém mechanismu (oznámení přistoupení do EU, spoléhající se zároveň na otevření cest pro strategické vojenské partnerství) by Moskva mohla využívat tento fakt k pronikání do evropských rozporů – vyvolávat pochybnosti o jednotě Západu vůči ruské agresi. Pro Ukrajinu to může znamenat zpomalení či odložení očekávaného přibližování k euroatlantickému bloku, což v současné válce proti Rusku představuje citelný strategický handicap. I ostatní státy, především pobaltské země, mohou začít zvažovat, zda je spolehlivost bezpečnostních záruk v rámci NATO „všemi členskými státy“ stále dostatečná.

Nawrocki se staví proti Zelené dohodě EU, považuje ji za hrozbu pro polskou uhelnou a průmyslovou tradici. Jako prezident bude tlačit na co nejdelší zachování provozu uhelných elektráren a odmítat snižování emisí podle unijních termínů. V praxi tak Polska může bránit přísnějším stanovením cílů v oblasti obnovitelných zdrojů a emisních povolenek. To nejenže oddálí postup k uhlíkové neutralitě v rámci EU, ale může znemožnit přijetí společného evropského financování energetických přechodů, protože blokáda Polska by mohla „zamrzat“ podobné iniciativy ve schvalovacím procesu EPSR (Evropského semestru a Politiky soudržnosti).

Evropské země, které už výrazně investovaly do zelené transformace (například Německo či Skandinávie), budou nuceny přizpůsobit své plány případné nepružné legislativě. Současně se tím otevírá prostor pro masivnější diverzifikaci dodávek plynu a ropy (objem vývozů z Ruska a Kataru), protože Polsko se kvůli odmítání evropských dotačních programů nebude tolik spoléhat na přechod k obnovitelným zdrojům. Z pohledu evropské vnitřní solidarity tedy výhra Nawrockého znamená dočasnou stagnaci ambiciózních klimatických cílů a posílení rolí tradičních fosilních paliv.

Karol Nawrocki bývá označován za „polského Trumpa“. Jako prezident bude pro další konzervativní a populistické síly v Evropě inspirací. Když v Itálii, Francii nebo Rakousku sledují úspěch tvrdé pravice v Polsku, mohou hledat paralely a poučit se z Nawrockiho komunikační strategie: apel na národní identitu, odmítání bruselských elitem, strach ze sociálních změn. Jeho vítězství tak bude sloužit jako impuls pro vyostření kampaní proti migrantům, proti Evropské unii či proti „liberálním elitám“ i v dalších členských státech.

Příkladem může být italská strana Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) či francouzské Národní sdružení (Rassemblement National). Všude tam může dojít k vzájemné vzpouře proti jednostranné unijní agendě – a to v době, kdy se unie potýká s vnitřními spory ohledně rozpočtu na další sedmileté období, přerozdělování uprchlíků a reformy základy Schengenu. Pokud by se posílily postoje odmítající další integraci, hrozí, že EU vstoupí do období víceklíčového rozhodování, kdy každá země bude hájit především vlastní jednotlivé zájmy.

Východoevropské státy dlouhodobě očekávají solidarity za své úsilí v posilování východní hranice EU – a kritizují nedostatečné finanční i vojenské příspěvky na obranu proti ruské agresi. V případě, že Polsko – druhý nejlidnatější stát středovýchodní Evropy – začne stabilně blokovat evropské iniciativy, může dojít k ochladnutí vztahů mezi Visegrádskou čtyřkou a ostatními zeměmi, které se snaží o hlubší integraci (například Pobaltí či Pobaltí). To by mohlo vést k nové vlně bilateralismu: když Polsko odmítne sdílet společné unijní cíle, ostatní státy se mohou obrátit na Francii či Německo pro zajištění spolehlivější podpory.

Vítězství Nawrockého znamená pro Evropu zásadní prověrku vize, že unie může i nadále směřovat k větší integraci bez ohledu na rostoucí národní rozpory. Jeho éra bude bezpochyby obdobím, kdy se vyjeví, jak silný je princip solidarit a jak efektivně umí EU vyjednat kompromisy mezi členskými státy. Pro část Evropy, která v Nawrockiho programu vidí návrat k protekcionismu a odmítání společné evropské odpovědnosti, začíná nové období nejistot a testování hranic – testování, zda unie obstojí, když jeden z velkých států aktivně zpochybní klíčové směřování a programové cíle. Ať už bude výsledek jakýkoli, letošní volby potvrzují, že budoucnost evropské integrace není předem daná, ale bude se formovat v tuhých debatách mezi Bruselskou komisí a národními lídry, kteří budou hájit suverenitu nebo svou vizi trhu a hodnot nad rámec celounijních snah. V této hře o podobu Evropy bude Polsko pod Nawrockým jedním z nejdůležitějších hráčů.