Život na ukrajinské východní frontě: Chci domů za dcerou, ale pokud se vzdáme, Rusko zaútočí znovu

V provizorním velitelském centru 155. mechanizované brigády ukrajinské armády nedaleko Pokrovska sledují vojáci v reálném čase záběry z dronů. Ukrajinské dělostřelectvo právě zasáhlo ruské pozice. Jeden z ruských vojáků je zřejmě mrtev. Obraz ničení, trosky domů i zničená infrastruktura jsou podle vojáků mnohem horší než před půl rokem, což dokládá intenzitu bojů, které se kolem města v posledních měsících vedly.

Mezi vojáky panuje napjatý klid. Zatímco si uvědomují, že Rusko přišlo s návrhem jednání poprvé od začátku invaze v roce 2022, naděje zůstává zdrženlivá. „Cítím, že by se něco mohlo stát, protože Rusko poprvé od roku 2022 mluví o rozhovorech. To dává určitou naději,“ říká důstojník vystupující pod přezdívkou Kozak. Podle něj Rusko ztrácí svou původní sílu, ukrajinské jednotky úspěšně ničily jejich zásobovací linie a týlové pozice.

Jeho kolega Jurij, bývalý zaměstnanec technologické firmy, dodává: „My jsme tu válku nezačali. Ale pokud se má skončit, musí se jednat. Jenže nesmíme zapomenout, co všechno se stalo.“

Na obrazovkách zpozorují další pohyb ruských jednotek. Okamžitě vypočítávají souřadnice a posílají je dělostřelcům. Cesta k jejich pozici vede blátivými poli, kde se vozy kloužou a propadají. Rychlost jízdy je zároveň jedinou ochranou před útokem z dronů, jejichž použití v roce 2023 dramaticky zvýšilo počet obětí na obou stranách.

Novým problémem jsou drony vybavené optickými vlákny, které se během letu odvíjejí a znemožňují jejich odhalení. „Pravděpodobně je jich nad námi mnohem víc, než si uvědomujeme,“ poznamenává Jurij.

Na místě je připraven francouzský samohybný dělostřelecký systém Caesar. Je přesný, rychlý a efektivnější než staré sovětské zbraně. Kozak říká, že je na něj ohromený. „Hlavně díky tomu, že se dá rychle nasadit do boje,“ dodává.

Z děl vystřelují čtyři rány. Ozývají se nejen od nich, ale i od nepřítele. Boj neutichá. Kozak zdůrazňuje, že potřebují více munice. „Pokud ji nedostaneme, budeme muset prioritizovat cíle. A to je cesta k porážce.“

A co si vojáci myslí o tom, že by Ukrajina měla kvůli míru přistoupit na územní ústupky? „Je těžké to poslouchat,“ říká Jurij. „Chci domů, za svou osmiletou dcerou. Ale pokud něco vzdáme, vrátí se. Za dva roky začnou znovu.“

„Lidé, kteří tu nikdy nebyli, kteří necítili důsledky ruské agrese, říkají, že máme něco obětovat. Nevědí, kolik bratří a přátel jsme ztratili. Nesmíme vzdát ani centimetr,“ dodává Kozak.

Napříč Ukrajinou se objevují fotografie padlých – mladí muži s úsměvy na tvářích na plakátech podél silnic, na nástěnkách památníků, i na hřbitovech s čerstvými hroby. Jedním z nich je Vladislav, dvaadvacetiletý operátor dronů, který padl 21. února při ruském útoku.

Jeho matka Jana Stepaněnková mu pravidelně nosí oblíbené pochoutky – horkou čokoládu a sladký rohlík. Na hřbitově v Záporoží pokládá jídlo na hrob, utírá náhrobek a objímá svou třináctiletou dceru Nikol. Obě propukají v pláč.

Pro Janu neznamenají mírová jednání naději. „Mně se zdá, že ta válka je věčná. Putin je chamtivý. Jeho hlad po naší zemi je bezedný,“ říká. Když ukazuje na kráter po dopadu bomby poblíž hrobu svého syna, dodává: „Nešetří ani toto místo.“

Záporožská oblast, částečně okupovaná Ruskem, je od fronty vzdálena méně než 60 kilometrů. Moskva přitom opakovaně požaduje, aby Ukrajina v rámci míru uznala ruskou kontrolu nad celými regiony Doněck, Luhansk, Cherson a Záporoží.

Jana však odmítá myšlenku žít pod ruskou vládou. „Chci žít na Ukrajině. Viděli jsme, co dělají na okupovaných územích – jejich krutost, mučení. Bucha nebyla výjimka.“

Se slzami v očích končí: „Doufám, že můj syn nezemřel nadarmo. Že nakonec přece jen zvítězíme. A že Ukrajina zůstane svobodná.“