Zaostává EU za USA? Evropa prohospodařila "bezpečnostní dividendu"

Landovský tím odstartoval přestřelku, v níž mu mnozí spílali a namítali, že se mýlí, že EU za USA vlastně nijak nezaostává, že třeba zrovna Čechům za uplynulých třicet let znatelně vzrostla životní úroveň, takže už v západním zahraničí nejsou za „chudé příbuzné“, či že pokles podílu na světovém HDP představuje vlastně přirozený důsledek hospodářského rozkvětu jiných částí světa, zejména Asie a Číny.   

Jak to tedy ve skutečnosti je?

To, že EU ekonomicky stále propastněji zaostává za USA, je těžko oddiskutovatelný fakt, na který upozorňují sami četní evropští špičkoví ekonomové. Klíčovým zdrojem je zaostávání EU, potažmo Evropy v produktivitě. Produktivita představuje fundamentální ekonomický ukazatel, neboť jde o hodnotu vytvořenou za danou jednotku času. Lze ji zvýšit třeba investicemi do výzkumu a vývoje, kde Evropa za USA rovněž zaostává. Dokonce i v poměru investic do výzkumu a vývoje k tržbám, které přitom mají například americké technologické firmy neskonale vyšší než ty evropské.

Pokud by EU držela s USA v produktivitě krok, její podíl na světovém HDP by sice také klesal, ale mnohem pomaleji, než klesá a klesal ve skutečnosti.

A že si USA kupují růst na dluh? Růst produktivity si tak úplně koupit nelze, musí se „vymyslet“ – výzkumem a vývojem. Je to totiž ukazatel intenzivní, ne extenzivní (ve smyslu růstu vyrobených tun oceli). A dále: pokud by se po roce 1990 dělily evropské země NATO s USA o obranné výdaje v poměru 50:50, veřejný dluh EU by dnes byl kolem zhruba 115 % HDP (namísto zhruba 80 %), zatímco dluh USA by se místo 120 % HDP pohyboval kolem 100 % HDP. EU má nižší dluh než USA jen díky vydatné „bezpečnostní dividendě“, kterou jí americký daňový poplatník v uplynulých dekádách posílal.

Navíc se mýlí ti, kdož ekonomické zaostávání EU za USA zlehčují poukazem na hospodářský vzestup a růst životní úrovně v Česku v uplynulých zhruba třicet let. Jde o nepochopení, že se jedná o dvě různé věci.

Pohled na data totiž odhaluje, že EU funguje jako „konvergenční stroj“ pro nové členské státy, včetně Česka, které dohánějí průměr EU relativně rychlým růstem produktivity. Například v Česku narostla v letech 1995 až 2019 hodinová produktivita práce o 81 %, zatímco v EU jako celku jen o 38 %. Česko na tom bylo dokonce lépe i než USA, kde stoupla o 62 %. Problémem EU je však to, že její ekonomičtí lídři narážejí na technologickou hranici: jádro EU (Německo, Francie, Itálie) nedokáže tuto hranici posouvat tak rychle jako USA, což vede k celkovému relativnímu poklesu EU vůči Spojeným státům.

Zvláště kritická je situace třeba v Itálii a Španělsku, kde produktivita přidala v daném období pouze 9, resp. 16 %. To je katastrofální výsledek. Zásadní díl viny na úpadku obou zemí nese euro. Ze tří důvodů.

Zaprvé, před jeho zavedením Itálie i Španělsko pravidelně řešily pokles své konkurenceschopnosti devalvací národní měny (liry a pesety), což zlevňovalo jejich export. S eurem o tuto možnost přišly.

Zadruhé, vstup do eurozóny přinesl jižním státům prudký pokles úrokových sazeb na úroveň Německa. Ve Španělsku levné úvěry vyvolaly masivní investiční boom, který se však soustředil do stavebnictví a realit namísto technologií. To sice dočasně zvýšilo HDP, ale hodinová produktivita stagnovala, protože tyto sektory mají nízkou přidanou hodnotu. V Itálii zase levné peníze umožnily státu odkládat bolestivé strukturální reformy (které by potenciálně též zvýšily konkurenceschopnost italských vývozců i bez devalvace), protože obsluha vysokého dluhu byla náhle levnější.

Zatřetí, v prvním desetiletí eura rostly mzdy a ceny v Itálii a Španělsku rychleji než v Německu, ale bez odpovídajícího růstu produktivity. Po vzniku eurozóny masivně mířil do jejích jižních zemí nový kapitál, jenž však končil v málo produktivních odvětvích typu již zmíněných realit ve Španělsku. Tím vzniklo takzvané reálné nadhodnocení, které ekonomiky typu Itálie či Španělska učinilo drahými a nekonkurenceschopnými.

Vedle eura je zásadním zdrojem zaostávání Evropy sílící angažmá státu v ekonomice. Jeden příklad za všechny. Někteří dnes bědují, že kapitalismus v Česku narazil na své limity. Třeba proto, že je tu drahé bydlení. Přitom v posledních deseti letech nastaly hned dva zásadní momenty, kdy by kapitalismus bez zásahu státu bydlení výrazně zlevnil, ale stát mu v tom právě svým zásahem zamezil. Nejprve v letech 2013 až 2017 stát, resp. jeho centrální banka, zabránil deflaci (tedy plošnému poklesu cen) vytvořením „z ničeho“ nových více než dvou bilionů korun, které umožnily rekordně zlevnit hypotéky (v podstatě je dotovat měnovou politikou státu) a vehnat skrze ně stovky nově na počítači vyťukaných miliard do nemovitostí. Pak, za covidu, stát zase nenechal nemovitosti pořádně cenově vyklesat tím, že se ve stovkách miliard zadlužil a dané peníze nalil do ekonomiky. Na dluh budoucích generací jim ještě navíc na tento jejich dluh zařídil nedostupné bydlení.

V obou případech se tak zhusta dělo za ponoukání a potlesku přesně těch, kteří dnes lamentují nad „limity kapitalismu“. Ve skutečnosti poznávají „limity etatismu“, před nimiž ti prozíraví varovali již před lety.

Spojené státy jsou kapitalističtější ekonomikou než Česko a EU, tudíž i proto starému kontinentu hospodářsky utíkají. Landovský se v zásadě trefil do černého.