Válka mezi Íránem, Izraelem a USA je rozbuškou pro totální ekonomickou válku

Britská ekonomika byla po desetiletí budována pro svět, kde zboží a suroviny volně proudí přes oceány. Tento model se však nyní hroutí. Hlavním problémem jsou takzvaná „úzká hrdla“ světového obchodu – strategické průlivy, kterými musí projít obrovské množství zboží. Patří sem Malacký průliv, Panamský průplav, Suez a zejména průlivy Bab al-Mandab a Hormuz, které nyní Írán efektivně blokuje.

Současná blokáda těchto klíčových tras je umocněna finančním systémem. Velké pojišťovny totiž zrušily krytí válečných rizik pro lodě v Perském zálivu, což fakticky uzavřelo tyto cesty pro běžnou dopravu. Washington se sice snaží situaci řešit příslibem vlastního pojištění a námořních doprovodů, ale organizace takového systému může trvat týdny, které světová ekonomika nemá.

Británie je těmito otřesy ohrožena více než jiné rozvinuté země. Politická ekonomka Helen Thompson upozorňuje, že sázka na Londýn jako finanční centrum a následná deindustrializace severu země zanechaly Spojené království extrémně závislé na vnějších zdrojích. Británie nakupuje ze světa mnohem více, než mu prodává, a k udržení své životní úrovně tak nutně potřebuje stabilitu globálních toků.

Tato závislost má dvě roviny. Tou první je finanční expozice – Británie dluží zbytku světa přibližně 550 % svého HDP, což je nejvíce ze všech zemí G7. Jak kdysi podotkl Mark Carney, země spoléhá na „laskavost cizinců“. Pokud tato ochota financovat britský dluh vlivem války ochladne, hrozí Británii odliv kapitálu, pád libry a drastický nárůst úrokových sazeb.

Mnohem závažnější je však druhá rovina: závislost na fyzických materiálech. Británie dováží polovinu zemního plynu, který používá k vytápění a výrobě elektřiny. Jak ukázala ruská invaze na Ukrajinu, jakýkoli válečný konflikt u energetických zdrojů se okamžitě promítá do drastického snížení životní úrovně britských domácností. Aktuální spotové ceny plynu v Británii se od víkendu téměř zdvojnásobily.

Podobně kritická je situace v potravinové bezpečnosti. Přímo se do Británie dováží 40 % potravin, ale skutečná závislost je podle některých odhadů až 80%. Britské zemědělství je totiž zcela závislé na dovozu umělých hnojiv a energie pro techniku. Přes průliv Bab al-Mandab navíc putuje 15 % světového obchodu s obilím, což v kombinaci s drahými hnojivy nevyhnutelně povede k prudkému zdražení jídla v britských obchodech.

Domácnosti v Británii jsou prozatím částečně chráněny energetickým cenovým stropem, ale příští revize v červenci pravděpodobně přinese skokový nárůst cen. Meadway argumentuje, že Británie musí urychleně přejít na model podobný Číně – masivně investovat do obnovitelných zdrojů a transformovat svůj potravinový systém tak, aby snížil závislost na dovážených hnojivech a fosilních palivech.

Ironií osudu může v tomto směru Británii „pomoci“ klimatická krize. Díky oteplování se loni v Essexu poprvé lisovaly olivy a v Cambridgeshire se pěstovala rýže. Otevírání arktických námořních tras a posun ekonomické aktivity na sever by mohl vdechnout nový život deindustrializovaným britským městům. Taková transformace však vyžaduje čas a obrovské investice, které jsou v době vysoké inflace a drahých půjček těžko dosažitelné.

Podle Meadwaye bude muset vláda přistoupit k radikálním krokům, jako je zdanění superzisků energetických a zbrojařských firem nebo zavedení regulací cen základních potravin. Politika budoucnosti bude muset propojit environmentální krizi na venkově s krizí cen potravin ve městech.