Proč je obsazení křižácké pevnosti Beaufort obrovskou ranou pro Libanonce?

Samotné křižácké výpravy představovaly sérii vojenských tažení latinských křesťanů z Evropy, která byla zahájena na konci jedenáctého století. Tyto ozbrojené poutě v sobě spojovaly tehdejší představy o vedení války a křesťanské spiritualitě. Výpravy oficiálně vyhlašoval papež, který jejich účastníkům za složení křižáckého slibu a absolvování tažení sliboval duchovní odměny. Cíle křižáků se v průběhu času měnily v závislosti na politické situaci. První křižácká výprava, svolaná v roce 1095, měla za hlavní úkol osvobodit posvátná místa v Jeruzalémě od moci sunnitských Seldžuckých Turků a poskytnout vojenskou pomoc tamním východním křesťanům.

Od běžných válečných konfliktů té doby se křižácká tažení lišila tím, že byla vnímána jako duchovně záslužná činnost. První výprava vedla k založení takzvaných křižáckých států, jejichž pomyslným srdcem se stalo Jeruzalémské království. Historie samotného Beaufortu, jehož název ve staré francouzštině znamená „krásná pevnost“, se začala psát v roce 1139. Tehdy na místo dorazili Frankové, což bylo tehdejší označení pro západoevropské osadníky na Blízkém východě. Strategická poloha skály byla nepochybně využívána již dříve, avšak teprve jeruzalémský král Fulko z Anjou zde přibližně čtyřicet let po vzniku království zahájil stavbu rozsáhlého hradu.

Pevnost byla vybudována na dvou výškových úrovních a měla zhruba trojúhelníkový půdorys. Stejně jako u jiných středověkých staveb byly i zde jednotlivé části v průběhu věků přistavovány nebo naopak ničeny. Dnešní podoba areálu tak představuje kombinaci původní franské architektury a pozdějších stavebních úprav, které realizovali různí muslimští vládci. Pro latinské křesťany byl hrad součástí promyšlené sítě opevnění, která měla pojistit a stabilizovat franské osídlení v regionu.

Další zásadní kapitola dějin Beaufortu je spojena s osobou sultána Saladina, který patří k nejvýznamnějším postavám křižácké i celkové islámské historie. Tento charismatický a obratný vojevůdce kurdského původu vládl Egyptu a Sýrii a stal se hlavním pilířem muslimského odporu proti křesťanským státům. Saladin hrad dobyl v roce 1190 v rámci úspěšného tažení, které bývá historiky označováno jako protikřížová výprava. Tomuto úspěchu předcházelo slavné vítězství v bitvě u Hattínu a především dobytí samotného Jeruzaléma v roce 1187, což pro křižáky znamenalo obrovskou ztrátu. Obsazení Beaufortu tak zapadalo do Saladinova rozsáhlého vítězného tažení.

Sultán zemřel krátce poté v roce 1193 a pevnost následně zůstala v muslimských rukou až do roku 1240. Tehdy se hrad vrátil do vlastnictví latinských křesťanů na základě diplomatické dohody s Navarrem v rámci takzvané jarlské křižácké výpravy. V roce 1260 pak strategické sídlo přešlo do správy řádu templářů. Tento vojensko-mnišský řád vznikl v roce 1118 v Jeruzalémském království s původním úkolem chránit křesťanské poutníky směřující k posvátným místům. Členové řádu žili podle přísné řehole a skládali sliby čistoty, chudoby a poslušnosti.

Výjimečnost templářů spočívala v tom, že tito mniši byli zároveň špičkově vycvičenými bojovníky, kteří vynikali jako těžká i lehká jízda. Jeruzalémští králové na ně brzy začali spoléhat jako na elitní stálou armádu a vojenské poradce. Soudobá společnost je vnímala jako svaté supervojáky, kteří bojují na pozemském i duchovním poli. Panovníci a šlechtici řádu darovali rozsáhlé pozemky a bohatství, díky čemuž se z templářů stala vlivná mezinárodní organizace s obrovským majetkem po celé Evropě i Středomoří, ačkoliv byli nakonec obviněni z kacířství. Templáři udrželi Beaufort pouhých osm let, než se hrad na celá staletí vrátil pod muslimskou nadvládu. V novodobé historii patřil Libanonu, a to až do nynějšího obsazení izraelskou armádou.