Už to není jen úzkost. Jak skutečně dopadá extrémní počasí na mladé?

Výzkumný tým analyzoval desítky odborných prací a narazil na zásadní nejednotnost v tom, jak vědci tyto pojmy vůbec definují. V prostudovaných materiálech se objevilo 41 různých definic ekosystémové úzkosti a 24 definic úzkosti klimatické. Zatímco některé studie tyto stavy řadí mezi regulérní úzkostné poruchy, jiné je popisují spíše jako obecné obavy či starosti, což do vědeckého bádání vnáší značný zmatek.

Další rozpor spočívá v tom, zda se pocity mladých lidí vážou pouze na klimatické změny způsobené člověkem, nebo na širší úpadek životního prostředí jako takového. Výzkumy potvrzují, že hladina úzkosti je výrazně vyšší u mládeže, která má s klimatickými katastrofami přímou osobní zkušenost. Nicméně vědci identifikovali celkem 173 různých zkušeností, kterými mladí lidé na krizi reagují, včetně deprese, poruch spánku, finančního stresu, ale překvapivě i naděje.

Vědkyně proto navrhly rozdělit tyto prožitky do šesti vzájemně propojených kategorií. Je podle nich nezbytné zahrnout celé spektrum dopadů, které awareness neboli vědomí krize přináší. Nejde jen o psychiku, ale i o fyzické zdraví, změny v jídelníčku, omezení pohybových aktivit nebo dopady na duchovní a komunitní pohodu mladých lidí.

Důležitým prvkem moderního výzkumu je spolupráce s lidmi, kteří mají s těmito stavy přímou zkušenost. Experti z celého světa pomáhají vědcům pochopit, že vnímání klimatické krize je hluboce zakořeněno v historii, identitě a mocenských vztazích. Někteří účastníci výzkumu například popsali klimatickou úzkost jako „hlubokou mezigenerační ránu“, která úzce souvisí s dědictvím kolonialismu.

Tento historický a strukturální rozměr byl v dosavadních definicích zcela opomíjen. Spolupráce s odborníky z praxe a lidmi s prožitou zkušeností umožnila výzkumníkům nahlížet na environmentální stres jako na mnohem osobnější a hlubší záležitost, než je pouhý strach z oteplování planety.

Změnil se také pohled na pojem odolnost (rezilience). Ta by neměla být vnímána pouze jako schopnost „oklepat se“ a vrátit do původního stavu. Moderní přístup ji definuje jako rovnováhu mezi vnitřní silou, jemností a péčí o sebe sama. Jen tak mohou mladí lidé dlouhodobě vykonávat aktivity na ochranu klimatu, aniž by se psychicky vyčerpali.

Souhrnná zjištění jasně ukazují, že pocity mladé generace jsou kulturně situované a velmi rozmanité. Dominantní nálepky „eko-úzkost“ nedokážou zachytit celou šíři dopadů, které sahají od osobního smutku (solastalgie) až po hluboké úvahy o spravedlnosti a globální nerovnosti.

Právě nedostatek jasných definic může paradoxně omezovat pomoc, kterou mladí lidé potřebují. Pokud politici a odborníci zůstanou uzavřeni v úzkých psychologických škatulkách, hrozí, že navržená opatření nebudou odpovídat realitě. Je nutné vnímat strukturální a historické síly, které tyto pocity formují.

Cesta vpřed vede skrze společný design výzkumu i politických opatření s těmi, kterých se krize nejvíce dotýká. Jazyk, který věda a média používají, musí odrážet svět takový, jaký ho lidé skutečně prožívají. I proto vědkyně sdílejí své závěry s médii, jako je BBC, aby pomohly kultivovat veřejnou debatu.

Pouhé pojmenování problému jako „úzkosti“ nestačí. Mladí lidé čelí komplexní proměně světa, která ovlivňuje jejich finance, spánek i vnímání vlastní budoucnosti. Abychom jim mohli být oporou, musíme se naučit naslouchat jejich různorodým příběhům bez předsudků a zjednodušujících diagnóz.

Výzkum z Imperial College London je tak důraznou výzvou k empatii a komplexnějšímu chápání generace, která se musí naučit žít v rychle se měnícím prostředí. Klimatická krize není jen environmentální problém, je to krize lidského prožívání v jeho nejširším smyslu.