Proč Írán tak urputně trvá na svém jaderném programu? Nejde ani zdaleka jen o energii

Írán
Írán, foto: Depositphotos
Klára Marková 24. června 2025 13:08
Sdílej:

Navzdory svým rozsáhlým zásobám ropy je Írán přesvědčen, že domácí jaderný program je klíčem k jeho národnímu sebeurčení a bezpečnosti. Ačkoliv se na první pohled může zdát zvláštní, že země s tak bohatými přírodními zdroji tolik usiluje o jadernou energii, hlubší pohled do historie ukazuje, že nejde jen o elektřinu – ale o důstojnost, nezávislost a odčinění kolonialismu. 

Již během íránské revoluce v roce 1979 ayatolláh Rúholláh Chomejní doplnil k původním revolučním principům demokracie a islámu třetí pilíř – nezávislost. Tato myšlenka nezávislosti – zejména energetické a technologické – se stala klíčovým bodem íránské identity a dodnes formuje jeho postoj vůči Západu.

Západní politici, jako například současný americký viceprezident JD Vance, tvrdí, že íránská posedlost obohacováním uranu je jen zástěrkou pro vývoj jaderné zbraně. Vance se nedávno ptal: „Proč Írán potřebuje obohacovat uran daleko nad úroveň nutnou pro civilní využití?“ Podle něj Írán nemá žádné opodstatnění, proč porušuje své závazky v rámci nešíření jaderných zbraní.

Z íránského pohledu je však odpověď jiná. Obohacování uranu nad stanovenou hranici 3,67 %, která je považována za dostatečnou pro civilní účely, bylo reakcí na odstoupení Donalda Trumpa od jaderné dohody (JCPOA) v roce 2018. Írán tvrdí, že šlo o předem avizovaný krok v rámci tlaku na návrat k dohodě, kterou sám Západ porušil.

Kromě toho hraje klíčovou roli historické trauma z koloniálního vykořisťování. Írán byl v 19. a 20. století opakovaně ponižován zahraničními mocnostmi – od britské a ruské rivality až po svržení populárního premiéra Muhammada Mosaddeka CIA v roce 1953 kvůli jeho snaze zestátnit íránskou ropu. Pro Chomejního a jeho nástupce je energetická soběstačnost přímým projevem suverenity a odporu vůči západní dominanci.

Paradoxem je, že to byli právě Američané a Britové, kdo Íránu s jadernou energií pomohli začít v 70. letech v rámci programu „atomy pro mír“. Tehdejší šáh měl s americkým požehnáním ambiciózní plán vybudovat 23 jaderných elektráren. Ale po revoluci v roce 1979 Chomejní projekt pozastavil, když jej označil za symbol západní dekadence. Kvůli energetickým výpadkům, válce s Irákem a diplomatické izolaci však Írán začal v 80. letech svůj jaderný program potají obnovovat.

Postupně se z jaderné energie stal symbol národní hrdosti a technologického pokroku. Bývalý prezident Rafsandžání dokonce vyzval íránské vědce v zahraničí, aby se vrátili domů a pomohli budovat nový program. Írán si v 90. letech vytkl cíl pokrýt do roku 2005 až 20 % spotřeby elektřiny z jádra. V roce 2002 se však objevily důkazy o tajných zařízeních na obohacování uranu, čímž se spor s mezinárodním společenstvím naplno rozhořel.

Ačkoliv Írán tvrdí, že má podle mezinárodních dohod právo na mírové využití jaderné technologie, pro mnoho států zůstává otázkou, proč trvá na výrobě vlastního paliva, když může uran nakupovat. Pro Írán je však právě tato technologická soběstačnost symbolem toho, že jeho rozhodnutí se už nečiní v Londýně či Washingtonu, ale výhradně v Teheránu.

Jak shrnul bývalý prezident Hasan Rúhání: „Zvládnutí jaderného palivového cyklu je pro nás otázkou nejen energetiky, ale i národní identity a našeho místa ve světě.“

Přesto všechno však nelze popřít, že kvůli své neústupnosti Írán zaplatil vysokou cenu – diplomaticky, ekonomicky i lidsky. Otázkou zůstává, zda mu tato tvrdohlavost nakonec přinese kýženou bezpečnost a respekt, nebo ještě hlubší izolaci. 

Témata:
Stalo se