Proč dosud nikdo nezabil Putina? Všechno by se mohlo jen zhoršit

Vladimir Putin se stal novodobým ztělesněním nepřítele Západu – obdobou Fidela Castra, Saddáma Husajna nebo ajatolláha Chomejního. V očích mnoha západních politiků je právě on osobně hlavním viníkem ruské agrese proti Ukrajině a někdy se dokonce tvrdí, že svět nepozná mír, dokud Putin nezemře. V takové atmosféře není překvapivé, že zaznívají i výzvy k jeho likvidaci.

Senátor Lindsey Graham například už v minulosti otevřeně přemítal, zda „v Rusku není nějaký Brutus“, který by mohl diktátora odstranit. Moderátor Fox News Sean Hannity pak použil metaforu hada, kterému je třeba „useknout hlavu“. Taková vyjádření jsou sice výjimečná, ale jasně ukazují, že i v nejvyšších politických kruzích se uvažuje o možnosti atentátu jako řešení mezinárodních krizí.

Avšak právě americká zkušenost s pokusy o vraždy zahraničních vůdců ukazuje, jak neefektivní, nebezpečné a morálně sporné tyto operace jsou. Důvodem, proč USA nakonec od podobných akcí upustily, nejsou jen neúspěchy, ale i katastrofální dopady, které z atentátů vzešly.

Historie tajných operací CIA ukazuje, že první americký prezident, který se otevřeně zapojil do plánování atentátu, byl Dwight D. Eisenhower. V polovině 50. let měl být terčem čínský premiér Čou En-laj, jehož letadlo bylo dokonce vyhozeno do povětří – bohužel pro atentátníky v něm vůbec nebyl. CIA připravila i plán, jak mu podat otrávené jídlo, ale ten byl na poslední chvíli zrušen kvůli obavám z odhalení.

Ještě větší posedlost ale Washington projevil vůči Fidelu Castrovi. V letech 1960–1963 CIA pod Eisenhowerem a Kennedym připravila celou sérii fantastických plánů na jeho odstranění – od odstřelovače přes výbušné lastury až po otrávené doutníky a pilulky. Všechny pokusy však selhaly.

Další z cílených vražd měl být Patrice Lumumba, demokraticky zvolený premiér Konžské republiky. I zde byl motivem strach z komunismu a ztráty vlivu na strategicky důležité africké suroviny. CIA nejprve plánovala otravu, později pomohla zorganizovat převrat, po němž byl Lumumba předán místním ozbrojencům, kteří ho mučili a nakonec popravili. Na vraždě se podíleli belgičtí agenti, ale bez přímé účasti Američanů – CIA tak dosáhla svého cíle nepřímo.

Ani jeden z těchto atentátů však nevedl ke stabilitě nebo zisku pro USA. Castro zůstal u moci desítky let. V Kongu zavládl chaos a násilí. A po každém podobném pokusu se USA musely potýkat s důsledky – od ztráty mezinárodní důvěry až po hrozbu odvety a morálního odsouzení.

Z těchto historických zkušeností vyplynulo i politické poučení. V roce 1976 vydal prezident Gerald Ford výkonný příkaz, kterým zakázal vládním agenturám USA podílet se na atentátech proti zahraničním vůdcům. Tento zákaz sice nemá sílu zákona, ale stal se důležitou politickou a morální hranicí.

Když tedy dnes někteří politici opět volají po „useknutí hlavy hada“, opakují chyby minulosti. Odstranit Putina silou by nejen nebylo jednoduché – šance na to, že by ho nahradil někdo otevřenější Západu, je mizivá. Každý nový ruský vůdce by musel hájit národní zájmy, což mimo jiné znamená odpor k expanzi NATO nebo přítomnosti západních vojsk na Ukrajině. Samotná změna tváře v Kremlu by nezměnila ruskou geopolitickou realitu.

Historie tedy ukazuje, že atentáty nejsou řešením. Jsou slepou cestou, plnou neúspěchů, destabilizace a zbytečné krve. Amerika by si měla připomenout, proč s tímto typem politiky přestala – a proč by se k němu neměla vracet.

Smrt Putina by neznamenala konec režimu, ale boj klanů a nový autoritářský kurz

Pokud by ale Putin zítra zemřel, nezrodila by se tím podle RBC-Ukraine v Rusku demokracie, ale naopak konflikt mezi jednotlivými elitními frakcemi, který by s pravděpodobností kolem 70 % vyústil v převzetí moci jedním z existujících mocenských klanů. V rozhovoru pro server to uvedl ruský opoziční politolog Ivan Preobraženskij.

Podle něj by se současný totalitní režim po smrti svého vůdce přetvořil v autoritářství. Nová moc by se pokusila navázat lepší vztahy se Západem, aniž by se vzdala jakýchkoli územních zisků, kterých Rusko dosáhlo za Putinovy vlády. Vzniklý režim by mohl předstírat restart vztahů a tvrdit, že minulé činy jsou spojeny výhradně s předchozím vůdcem.

„Žádné reparace platit nebudou, maximálně vydají jednoho oligarchu k soudu na Západě, podobně jako to po pádu Miloševiće udělalo Srbsko. Ale na rozdíl od Srbska zde nebude žádný Zoran Djindjić, který by pokus o změnu vedl – a jako on by byl pravděpodobně rychle odstraněn. Demokracie nepřijde ani na chvíli. Zůstane autoritářský model, podobný tomu, co známe ze střední Asie,“ tvrdí Preobraženskij.

Pro skutečnou změnu směru vývoje Ruska by bylo podle něj potřeba mnohem většího otřesu než jen smrt jednoho vůdce. Takovým impulsem by mohla být až vojenská porážka. Pokud k ní nedojde, bude smrt diktátora pouze impulsem k vnitřnímu boji frakcí.

Jednou z hlavních mocenských skupin by podle Preobraženského mohla být ta soustředěná kolem moskevského starosty Sergeje Sobjanina. Ačkoli je na Západě často považován za liberála, v ruské realitě je prý součástí tzv. „kogalymského kriminálního klanu“. Proti němu by stáli „petersburští gangsteři“, tedy skupiny napojené přímo na Putinovo okolí.

Dále zmiňuje skupinu kolem bratří Kovalčukových a Sergeje Kirijenka, který má pod kontrolou okupovaná ukrajinská území a je blízko k jadernému sektoru přes Rosatom. Jinou frakcí je vojensko-průmyslový komplex kolem Sergeje Čemezova a prvního vicepremiéra Denise Manturova. K nim by se mohl připojit i Alexej Ďumin, bývalý guvernér a elitní voják, který údajně osobně řídil evakuaci Viktora Janukovyče z Ukrajiny v roce 2014.

Významným hráčem by mohla být i tzv. bezpečnostní frakce, včetně čečenského vůdce Ramzana Kadyrova a šéfa Národní gardy Viktora Zolotova. Oba jsou dnes věrní Putinovi, ale bez spojení s ekonomickými elitami by podle Preobraženského nebyli schopni samostatně převzít moc.

Co se týče války proti Ukrajině, ta by se po Putinově smrti pravděpodobně zpomalila nebo dokonce zastavila. Putin vnímá válku jako ideologický projekt a osobní misi. Jeho následovníci by však mohli mít zájem na obnovení vztahů se Západem, protože si uvědomují, že válečná ekonomika je dlouhodobě neudržitelná. Přesto by se ani oni pravděpodobně nevzdali žádného okupovaného území.

V podobném duchu se nedávno vyjádřil i šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylo Budanov, který potvrdil, že ví o několika neúspěšných pokusech o atentát na Putina. Zatím však žádný neskončil úspěchem.

Případný konec Vladimira Putina by tak neznamenal konec represí, války či imperiální politiky. Byl by to pouze začátek nové fáze mocenského boje, který by zachoval autoritářský charakter režimu, jen s novými tvářemi a mírně upravenou rétorikou směrem k Západu.