Ve chvíli, kdy se na Západě ozývají od začátku války proti Ukrajině hlasy volající po násilném odstranění ruského prezidenta Vladimira Putina, server Politico připomněl, proč Spojené státy v minulosti od atentátů na cizí hlavy států ustoupily. Historie totiž nabízí nejen krvavé, ale především tragicky neúčinné lekce. Pokusy o atentáty se v minulosti opakovaly, ale ani jednou nepřinesly kýžený výsledek – spíše naopak.
Vladimir Putin se stal novodobým ztělesněním nepřítele Západu – obdobou Fidela Castra, Saddáma Husajna nebo ajatolláha Chomejního. V očích mnoha západních politiků je právě on osobně hlavním viníkem ruské agrese proti Ukrajině a někdy se dokonce tvrdí, že svět nepozná mír, dokud Putin nezemře. V takové atmosféře není překvapivé, že zaznívají i výzvy k jeho likvidaci.
Senátor Lindsey Graham například už v minulosti otevřeně přemítal, zda „v Rusku není nějaký Brutus“, který by mohl diktátora odstranit. Moderátor Fox News Sean Hannity pak použil metaforu hada, kterému je třeba „useknout hlavu“. Taková vyjádření jsou sice výjimečná, ale jasně ukazují, že i v nejvyšších politických kruzích se uvažuje o možnosti atentátu jako řešení mezinárodních krizí.
Avšak právě americká zkušenost s pokusy o vraždy zahraničních vůdců ukazuje, jak neefektivní, nebezpečné a morálně sporné tyto operace jsou. Důvodem, proč USA nakonec od podobných akcí upustily, nejsou jen neúspěchy, ale i katastrofální dopady, které z atentátů vzešly.
Historie tajných operací CIA ukazuje, že první americký prezident, který se otevřeně zapojil do plánování atentátu, byl Dwight D. Eisenhower. V polovině 50. let měl být terčem čínský premiér Čou En-laj, jehož letadlo bylo dokonce vyhozeno do povětří – bohužel pro atentátníky v něm vůbec nebyl. CIA připravila i plán, jak mu podat otrávené jídlo, ale ten byl na poslední chvíli zrušen kvůli obavám z odhalení.
Ještě větší posedlost ale Washington projevil vůči Fidelu Castrovi. V letech 1960–1963 CIA pod Eisenhowerem a Kennedym připravila celou sérii fantastických plánů na jeho odstranění – od odstřelovače přes výbušné lastury až po otrávené doutníky a pilulky. Všechny pokusy však selhaly.
Další z cílených vražd měl být Patrice Lumumba, demokraticky zvolený premiér Konžské republiky. I zde byl motivem strach z komunismu a ztráty vlivu na strategicky důležité africké suroviny. CIA nejprve plánovala otravu, později pomohla zorganizovat převrat, po němž byl Lumumba předán místním ozbrojencům, kteří ho mučili a nakonec popravili. Na vraždě se podíleli belgičtí agenti, ale bez přímé účasti Američanů – CIA tak dosáhla svého cíle nepřímo.
Ani jeden z těchto atentátů však nevedl ke stabilitě nebo zisku pro USA. Castro zůstal u moci desítky let. V Kongu zavládl chaos a násilí. A po každém podobném pokusu se USA musely potýkat s důsledky – od ztráty mezinárodní důvěry až po hrozbu odvety a morálního odsouzení.
Z těchto historických zkušeností vyplynulo i politické poučení. V roce 1976 vydal prezident Gerald Ford výkonný příkaz, kterým zakázal vládním agenturám USA podílet se na atentátech proti zahraničním vůdcům. Tento zákaz sice nemá sílu zákona, ale stal se důležitou politickou a morální hranicí.
Když tedy dnes někteří politici opět volají po „useknutí hlavy hada“, opakují chyby minulosti. Odstranit Putina silou by nejen nebylo jednoduché – šance na to, že by ho nahradil někdo otevřenější Západu, je mizivá. Každý nový ruský vůdce by musel hájit národní zájmy, což mimo jiné znamená odpor k expanzi NATO nebo přítomnosti západních vojsk na Ukrajině. Samotná změna tváře v Kremlu by nezměnila ruskou geopolitickou realitu.
Historie tedy ukazuje, že atentáty nejsou řešením. Jsou slepou cestou, plnou neúspěchů, destabilizace a zbytečné krve. Amerika by si měla připomenout, proč s tímto typem politiky přestala – a proč by se k němu neměla vracet.
Smrt Putina by neznamenala konec režimu, ale boj klanů a nový autoritářský kurz
Pokud by ale Putin zítra zemřel, nezrodila by se tím podle RBC-Ukraine v Rusku demokracie, ale naopak konflikt mezi jednotlivými elitními frakcemi, který by s pravděpodobností kolem 70 % vyústil v převzetí moci jedním z existujících mocenských klanů. V rozhovoru pro server to uvedl ruský opoziční politolog Ivan Preobraženskij.
Podle něj by se současný totalitní režim po smrti svého vůdce přetvořil v autoritářství. Nová moc by se pokusila navázat lepší vztahy se Západem, aniž by se vzdala jakýchkoli územních zisků, kterých Rusko dosáhlo za Putinovy vlády. Vzniklý režim by mohl předstírat restart vztahů a tvrdit, že minulé činy jsou spojeny výhradně s předchozím vůdcem.
„Žádné reparace platit nebudou, maximálně vydají jednoho oligarchu k soudu na Západě, podobně jako to po pádu Miloševiće udělalo Srbsko. Ale na rozdíl od Srbska zde nebude žádný Zoran Djindjić, který by pokus o změnu vedl – a jako on by byl pravděpodobně rychle odstraněn. Demokracie nepřijde ani na chvíli. Zůstane autoritářský model, podobný tomu, co známe ze střední Asie,“ tvrdí Preobraženskij.
Pro skutečnou změnu směru vývoje Ruska by bylo podle něj potřeba mnohem většího otřesu než jen smrt jednoho vůdce. Takovým impulsem by mohla být až vojenská porážka. Pokud k ní nedojde, bude smrt diktátora pouze impulsem k vnitřnímu boji frakcí.
Jednou z hlavních mocenských skupin by podle Preobraženského mohla být ta soustředěná kolem moskevského starosty Sergeje Sobjanina. Ačkoli je na Západě často považován za liberála, v ruské realitě je prý součástí tzv. „kogalymského kriminálního klanu“. Proti němu by stáli „petersburští gangsteři“, tedy skupiny napojené přímo na Putinovo okolí.
Dále zmiňuje skupinu kolem bratří Kovalčukových a Sergeje Kirijenka, který má pod kontrolou okupovaná ukrajinská území a je blízko k jadernému sektoru přes Rosatom. Jinou frakcí je vojensko-průmyslový komplex kolem Sergeje Čemezova a prvního vicepremiéra Denise Manturova. K nim by se mohl připojit i Alexej Ďumin, bývalý guvernér a elitní voják, který údajně osobně řídil evakuaci Viktora Janukovyče z Ukrajiny v roce 2014.
Významným hráčem by mohla být i tzv. bezpečnostní frakce, včetně čečenského vůdce Ramzana Kadyrova a šéfa Národní gardy Viktora Zolotova. Oba jsou dnes věrní Putinovi, ale bez spojení s ekonomickými elitami by podle Preobraženského nebyli schopni samostatně převzít moc.
Co se týče války proti Ukrajině, ta by se po Putinově smrti pravděpodobně zpomalila nebo dokonce zastavila. Putin vnímá válku jako ideologický projekt a osobní misi. Jeho následovníci by však mohli mít zájem na obnovení vztahů se Západem, protože si uvědomují, že válečná ekonomika je dlouhodobě neudržitelná. Přesto by se ani oni pravděpodobně nevzdali žádného okupovaného území.
V podobném duchu se nedávno vyjádřil i šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylo Budanov, který potvrdil, že ví o několika neúspěšných pokusech o atentát na Putina. Zatím však žádný neskončil úspěchem.
Případný konec Vladimira Putina by tak neznamenal konec represí, války či imperiální politiky. Byl by to pouze začátek nové fáze mocenského boje, který by zachoval autoritářský charakter režimu, jen s novými tvářemi a mírně upravenou rétorikou směrem k Západu.
Demokraté a organizace na ochranu volebních práv varují, že nedávný projev Donalda Trumpa, ve kterém bez důkazů hovořil o čínském vměšování do voleb v roce 2020, je jasnou snahou připravit půdu pro zpochybnění výsledků listopadových průběžných voleb.
Španělská severoafrická enkláva Ceuta čelí rozsáhlé humanitární a sociální krizi poté, co na její území v posledních dnech přes moře dorazily stovky migrantů ze sousedního Maroka. Místní úřady hlásí zcela naplněné ubytovací kapacity a masivní příliv lidí, kteří obcházejí hraniční zábrany plaváním podél pobřežních vlnolamů. Regionální prezident Juan Jesús Vivas v reakci na překotný vývoj varoval, že situace dosáhla krizového stavu a tamní přijímací střediska již nedokážou čelit náporu nově příchozích.
Reportáž ukrajinsko-amerického novináře Davida Kiričenka z frontové linie pro web Kyiv Post vykresluje drsnou realitu dnešního bojiště, kde prim hrají moderní technologie. Kiričenko strávil několik dní v těsné blízkosti jednotky bezpilotních systémů ukrajinské 110. samostatné mechanizované brigády. Společně s americkým dokumentaristou Ryanem Van Ertem nahlédli přímo do takzvané zóny zabíjení, tedy pásma neustále sledovaného a napadaného drony.
Katastrofální požáry pustošící v těchto dnech rozsáhlé oblasti Španělska a Francie představují podle nejvyšších evropských představitelů zásadní hrozbu pro celou Evropu. Ohňový živel v blízkosti Madridu a Bordeaux již zničil desítky tisíc hektarů porostu a srovnal se zemí stovky obytných domů. Následná evakuace více než tří set tisíc obyvatel se zapsala do historie jako jedna z nejrozsáhlejších záchranných akcí svého druhu na evropském kontinentu.
Omezení konzumace cukru v prvních dvou letech života může podle vědců výrazně přispět k ochraně mozku a snížení rizika vzniku demence v pozdějším věku. Nejnovější zjištění vycházejí z analýzy historických dat z doby ukončení přídělového systému na cukr ve Velké Británii po druhé světové válce. Výzkumníci porovnávali zdravotní stav lidí, kteří vyrůstali v období striktního přídělu sladkostí, s generací narozenou bezprostředně po jeho zrušení.
Vlna ničivých lesních požárů přiměla španělskou vládu k vyhlášení celostátního nouzového stavu v Madridském regionu a v provincii Ávila. Rozsáhlé evakuace a nasazení vojenských pohotovostních jednotek jasně ukázaly, že požáry šířící se do zástavby vyžadují zcela odlišný přístup, než jaký byl v zemi dosud běžný. Ohrožena jsou především území na pomezí přírody a městské infrastruktury, kde se rizika výrazně koncentrují a komplikují jakékoliv záchranné operace.
Technologie zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) představuje klíčový pilíř strategie Evropské unie pro dekarbonizaci těžkého průmyslu, jako je výroba cementu, oceli či chemických látek. Tento proces spočívá v oddělení oxidu uhličitého přímo u průmyslových zdrojů, jeho následné přepravě potrubím nebo loděmi a v trvalém uložení do hlubokých geologických struktur. Podle Aktu o průmyslu s nulovými čistými emisemi si Unie stanovila cíl dosáhnout do roku 2030 roční kapacity ukládání minimálně padesáti milionů tun CO₂, přičemž do roku 2040 bude podle odhadů Evropské komise nutné ročně uskladnit až dvě stě padesát milionů tun tohoto skleníkového plynu.
Iránské Islámské revoluční gardy v oficiálním prohlášení zveřejněném státními médii přísahaly odvetu za rozsáhlé noční údery Spojených států na íránské cíle. Teheránský režim otevřeně deklaroval záměr ještě během dneška potrestat agresora. Napětí na Blízkém východě tak po krátkém útlumu opět prudce eskaluje, přičemž obě strany dávají najevo odhodlání v konfrontaci pokračovat.
Cévní onemocnění drobných mozkových tepen představuje závažný chronický stav, který výrazně zvyšuje riziko vzniku mozkové mrtvice i rozvoje kognitivních poruch. Jen ve Francii tímto vaskulárním problémem trpí odhadem více než pět milionů lidí, především ve věkové skupině nad šestašedesát let. Přestože lékařská věda dosud nemá k dispozici žádný léky, které by vrátily zdraví poškozeným cévám, v laboratořích v Bordeaux se rodí slibné terapeutické přístupy, které by mohly dosavadní pasivní přístup zásadně proměnit.
Kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev při osobním setkání vyzval ruského vůdce Vladimira Putina ke zmrazení války na Ukrajině a k návratu k diplomatickým jednáním. Během jejich rozhovoru zdůraznil, že na frontě zbytečně umírají mladí lidé a nastal čas válku ukončit. Ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha v reakci na tato slova uvedl, že návrh kazašské hlavy státu považuje za realistický, včasný a velice moudrý apel.
Americká armáda podnikla rozsáhlou vlnu vzdušných úderů na cíle v Íránu. Jednalo se o přímou odvetu za úterní pokusy o balistické útoky, které směřovaly na americké síly v regionu. Podle prohlášení Centrálního velení ozbrojených sil USA zasáhly síly desítky objektů patřících Islámským revolučním gardám. Úder směřoval zejména na vojenská velitelská centra, zařízení pro vývoj a skladování raket či bezpilotních prostředků a na pobřežní obranné i námořní kapacity.
Ničivé lesní požáry, které v těchto dnech ohrožují předměstí Bordeaux i Madridu, znovu neúprosně připomínají evropským lídrům tvrdou realitu. Rychle se oteplující planeta totiž mění rozsáhlé oblasti starého kontinentu v místa, která bude v brzké době prakticky nemožné pojistit. Rekordní požáry už donutily ke evakuaci stovky tisíc lidí, zničily přírodní rezervace a ohrozily i města, která byla dosud považována za zcela bezpečná.
