Nepomohl Teheránu, nekritizuje Trumpa. Jaký postoj k válce v Íránu zaujal Putin?

Tento zdrženlivý postoj podle expertů naznačuje, že Írán již nepatří mezi klíčové priority ruské zahraniční politiky. Kreml se zdá být spokojen s rolí diváka na vedlejší koleji a pravděpodobně doufá, že se Spojené státy zapletou do dalšího vleklého konfliktu podobného válce v Iráku. Hlavním důvodem této pasivity je fakt, že Rusko již pátým rokem plně soustředí své zdroje i pozornost na probíhající vojenskou operaci na Ukrajině, která vyčerpává jeho kapacity.

Vnitrostátní ruská scéna se navíc potýká s vlastními vážnými problémy. Ruská civilní rozvědka SVR se nedávno pokusila odvést pozornost od domácích neúspěchů nepodloženým tvrzením, že Británie a Francie dodaly Ukrajině komponenty pro jadernou zbraň. Tato absurdní obvinění měla podle analytiků posloužit jako kouřová clona k zakrytí katastrofálního selhání ruské protivzdušné obrany, která nedokázala zabránit zásahu strategicky důležitého závodu ve Votkinsku.

Útok ukrajinskou raketou „Flamingo“ zasáhl závod, který vyrábí balistické střely Iskander i mezikontinentální rakety schopné nést jaderné hlavice. Kreml se snaží informace o tomto zásahu bagatelizovat, aby se vyhnul nutnosti odvety, na kterou momentálně nemá prostředky. Místo toho se Putinova administrativa soustředí na diplomatický kanál s Washingtonem, skrze který chce vyjednávat o budoucím uspořádání na Ukrajině.

Paralelně s touto zahraniční politikou probíhá uvnitř Ruska radikální rekonstrukce společenských elit. Režim se snaží zabránit opakování revolučních scénářů z roku 1917, kdy nespokojení váleční veteráni pomohli svrhnout carskou vládu. Prostřednictvím programu „Čas hrdinů“, který řídí Sergej Kirijenko, stát urychleně dosazuje veterány z bojů na Ukrajině do vysokých úřednických a civilních pozic.

Tato forma pozitivní diskriminace cílí na vojáky z často skromných etnických a sociálních poměrů. Vytváří se tak nová třída loajalistů, jejichž status a kariéra jsou plně závislé na současném vedení země. Kreml tak buduje vrstvu vděčných státních zaměstnanců, kteří mají nahradit staré elity a zajistit stabilitu režimu i v případě dlouhodobého válečného stavu.

Strategie vyčkávání na okraji íránského konfliktu je pro Putina způsobem, jak si neuzavřít dveře k budoucí dohodě s Donaldem Trumpem. Rusko sází na to, že pokud se USA strategicky příliš vyčerpají na Blízkém východě, získají tím Rusové výhodu při vyjednávání o vlivu v Evropě. Osobní vztah s americkým prezidentem je pro Moskvu v tuto chvíli cennější než záchrana oslabeného íránského režimu.

Vynechávání nepříjemných zpráv o domácích vojenských neúspěších a tichý souhlas s eliminací íránských vůdců jasně ukazují, kde leží skutečné červené linie Putinova režimu. Prioritou je přežití systému, udržení kontroly nad Ukrajinou a budování nové, naprosto věrné vnitřní elity, která nebude klást nepříjemné otázky.

Zatímco se tedy Blízký východ otřásá v základech, Rusko zůstává v defenzivě, maskované propagandou a snahou o diplomatické manévrování. Vladimir Putin zjevně věří, že pasivita v íránské otázce mu nakonec přinese větší zisky na jiných frontách, které považuje za existenciálně důležité pro budoucnost své moci.