Napětí na Blízkém východě může destabilizovat vztahy mezi USA a Čínou, varují experti

Válka v Íránu, která je nyní v režimu příměří, má totiž přímý dopad na stabilitu kolem Tchaj-wanu. Někteří pozorovatelé varují, že aktivní konflikt s Teheránem by mohl Peking svádět k útoku na ostrov. Důvodem je nejen rozptýlení pozornosti Washingtonu, ale také fakt, že Pentagon do Perského zálivu přesouvá klíčové zbraňové systémy, které měly původně sloužit k odstrašení Číny.

Sázka na stabilizaci vztahů je vysoká. Případná čínsko-americká válka o Tchaj-wan by byla katastrofou nesrovnatelně větší než střet s Íránem. Trump přitom již dříve naznačil, že se Si Ťin-pchingem vedl „dobrý rozhovor“ o prodeji amerických zbraní Tchaj-wanu. Tento výrok však ve Washingtonu vyvolal bouři, protože podle kritiků porušuje takzvaných „šest záruk“, které tvoří jeden z pilířů americké politiky vůči Číně.

Tyto záruky, původně formulované Ronaldem Reaganem v roce 1982, mimo jiné uvádějí, že USA nebudou s Pekingem předem konzultovat prodej zbraní na Tchaj-wan. Ačkoliv je Kongres nedávno povýšil na oficiální politiku, z právního hlediska nejsou pro prezidenta závazné jako zákon. Jde spíše o politické vodítko, které nezakazuje budoucí vyjednávání o vzájemném vojenském omezení v průlivu.

Teoreticky má tedy prezident pravomoc vyjednat s Pekingem dohodu, která by snížila napětí výměnou za omezení prodejů zbraní Tchaj-wanu, pokud by Čína prokazatelně omezila své raketové a vyloďovací kapacity. Takový krok by však v současné atmosféře narazil na tvrdý odpor Kongresu i armády a mohl by vést až k legislativnímu zákazu jakýchkoliv rozhovorů na toto téma.

Zásadním problémem zůstává, že Trumpova administrativa se nezdá být schopná provést takto komplexní a dlouhodobou strategickou rekalibraci. Mnohé nasvědčuje tomu, že Trumpova politika vůči Číně vzniká „za pochodu“, je založena na osobních dojmech prezidenta a soustředí se téměř výhradně na obchodní „dealy“ s jeho „přítelem“ Siem.

Chybí důkazy o soudržné strategii založené na odborných posudcích. Současné uvolnění napětí mezi Washingtonem a Pekingem je spíše iluzorní a stojí na osobních sympatiích obou vůdců, nikoliv na trvalých zájmech obou států. Za těchto okolností by jakýkoliv pokus o seriózní vyjednávání o bezpečnosti Tchaj-wanu mohl snadno skončit neúspěchem.

I když tedy „šest záruk“ nejsou nedotknutelným písmem svatým, jejich silná politická podpora naznačuje, že pokusy o jejich přehodnocení v zájmu stability v Tchajwanském průlivu budou muset pravděpodobně počkat na jinou administrativu. Trumpova vláda by se prozatím měla držet hesla „neškodit“, což bude s ohledem na její dosavadní kroky na Blízkém východě velmi obtížný úkol.

Vzhledem k urgentní potřebě stabilizovat globální pořádek je summit Trump–Si nezbytný, ale očekávání by měla zůstat střízlivá. Stabilizace vztahů nesmí být postavena jen na osobní dobré vůli, ale na pevných základech, které v současné americké politice vůči východní Asii zatím citelně chybí.