Má Írán spojence? Kdo by mu pomohl, pokud by se USA přidaly k válce na straně Izraele?

Otázkou však zůstává: je Írán v této konfrontaci opravdu sám? A pokud by se USA připojily k válce na straně Izraele, kdo by přišel Teheránu na pomoc? Na to odpověděl server The Conversation.

Írán dlouhodobě spoléhal na síť spojeneckých polovojenských skupin napříč Blízkým východem, které tvoří takzvanou „osu odporu“. Tato strategie mu umožňovala odrazovat protivníky a zároveň promítat svou moc v regionu bez nutnosti přímého zapojení. Klíčovými hráči této osy byli libanonský Hizballáh, irácké Lidové mobilizační síly (PMF), jemenské hútíjské milice a do jisté míry i Hamás v Gaze. Důležitou roli sehrával i syrský režim Bašára Asada, který Írán dlouhodobě podporoval až do jeho pádu v loňském roce.

V posledních dvou letech však Izrael zasadil této síti těžké rány. Hizballáh, kdysi nejmocnější íránský spojenecký aktér, byl po měsících izraelských útoků fakticky paralyzován. Izraeli se podařilo zničit značnou část jeho arzenálu a klíčovým zlomem byla i likvidace vůdce organizace Hassana Nasralláha. V Sýrii byly íránské milice téměř úplně vytlačeny po pádu tamního režimu.

Přesto Írán zůstává vlivný v Iráku a Jemenu. Irácké PMF čítají podle odhadů až 200 000 bojovníků, podobné počty má i hútíjské hnutí v Jemenu. Pokud by se Írán ocitl v existenčním ohrožení jako jediný šíitský stát v regionu, mohla by náboženská solidarita vést k jejich přímému zapojení, což by mohlo rozpoutat mnohem širší regionální konflikt.

Už nyní tvrdí tvrdá frakce Kata'ib Hizballáh, že v případě americké intervence zaútočí na americké základny v regionu: „Pokud se Amerika odváží zasáhnout do války, bez váhání zasáhneme její zájmy a vojenské základny v celém regionu.“

Sám Írán má navíc kapacitu odpálit balistické střely na americké základny v Perském zálivu nebo uzavřít strategický Hormuzský průliv, kterým prochází přibližně pětina světových zásob ropy.

Nejvýznamnějším regionálním spojencem je v tuto chvíli Pákistán – jediný islámský stát disponující jaderným arzenálem. Nejvyšší íránský vůdce Chameneí se v posledních týdnech snaží posílit vazby s Islámábádem ve snaze vytvořit protiizraelský blok.

Trump si uvědomuje význam Pákistánu a proto jednal s tamním armádním šéfem. Pákistánský premiér Šahbáz Šaríf mezitím vyjádřil Íránu „neochvějnou solidaritu“ a ministr obrany Khawaja Asif prohlásil, že Izrael bude „velmi zvažovat“ jakékoli kroky proti Pákistánu. Přesto zůstává Pákistán zatím zdrženlivý a spíše se snaží o deeskalaci, vyzývá muslimské státy i svého partnera Čínu k diplomatickému řešení situace.

Írán se v posledních letech snažil také zlepšit vztahy se Saúdskou Arábií, Egyptem a dalšími sunnitskými státy. Tyto diplomatické posuny mu přinesly širší regionální podporu – přibližně dvě desítky muslimských zemí odsoudily izraelské akce a volají po klidu zbraní.

Je však nepravděpodobné, že by například Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty nebo Turecko nabídly Íránu přímou vojenskou pomoc. Všechny tyto země mají pevné vztahy se Spojenými státy.

Dlouhodobými globálními spojenci Íránu jsou Rusko a Čína. Obě země pravidelně blokují protiíránské rezoluce v Radě bezpečnosti OSN a nyní kritizovaly izraelské útoky. Zatím se však zdráhají přistoupit k přímé vojenské pomoci nebo ke konfrontaci s USA a Izraelem.

To by se teoreticky mohlo změnit, pokud by Washington otevřeně usiloval o změnu režimu v Teheránu. Moskva i Peking mají zájem na stabilitě Íránu – ať už kvůli jeho ekonomickému významu, nebo kvůli íránské strategii „orientace na Východ“. Nestabilní Írán by znamenal vážné riziko pro celý region a světový energetický trh.

Zatím se však zdá, že ani Rusko, ani Čína nehodlají riskovat přímý střet. Moskva zůstala pasivní i během kolapsu syrského režimu, i když šlo o blízkého spojence. Nyní je plně soustředěna na válku na Ukrajině a navíc by si nechtěla pokazit zlepšující se vztahy s Trumpovou administrativou. Čína sice vyjadřuje silnou verbální podporu Íránu, ale její historie ukazuje, že se do konfliktů na Blízkém východě zásadně nezapojuje.

Přestože má Írán určité regionální i globální spojence, většina z nich se drží v pozadí. Jejich podpora je spíše symbolická nebo diplomatická, nikoli vojenská. Pokud by USA skutečně vstoupily do války po boku Izraele, Írán by pravděpodobně mohl aktivovat své zbývající síly v Iráku a Jemenu a pokusit se destabilizovat region – zejména útoky na americké základny a obchodní trasy. Přímou pomoc velmocí by ale nejspíš nedostal.

A právě to staví Írán do nelehké pozice: i když není zcela osamocen, je do velké míry izolován. Jeho odpověď na případnou americkou intervenci tak bude záviset především na jeho vlastních schopnostech – a na ochotě jeho „osy odporu“ přeměnit slovní hrozby ve skutečné činy.