Lze obejít Hormuzský průliv cestou vyhloubenou jadernými náložemi? Historie zná i šílenější nápady

Základy těchto úvah položil fyzik Edward Teller, známý jako otec vodíkové bomby. Spolu se svými kolegy z národní laboratoře v Livermore věřil, že atomová energie může sloužit k „mírovým účelům“, konkrétně k masivním zemním pracím. Program dostal název Projekt Plowshare (Pluh) a jeho vizí bylo využít termonukleární exploze k hloubení přístavů, kanálů nebo k těžbě zemního plynu, to vše s předpokladem minimálních dopadů radiace.

Prvním velkým testem konceptu měl být Projekt Chariot, v rámci kterého chtěl Teller vytvořit umělý přístav na Aljašce pomocí pěti termonukleárních bomb. Přestože z plánu nakonec sešlo, otevřel cestu k ambicióznějším studiím ve Střední a Jižní Americe. Američtí představitelé se totiž obávali, že stávající Panamský průplav s jeho úzkými zdymadly brzy zastará, a hledali způsob, jak vybudovat širší cestu na úrovni mořské hladiny.

V roce 1964, po násilných protiamerických protestech v Panamě, ustavil prezident Lyndon B. Johnson komisi, která měla prozkoumat nejlepší trasy pro takzvaný „panatomický průplav“. S rozpočtem 17,5 milionu dolarů (v dnešním přepočtu asi 185 milionů dolarů) se vědci zaměřili na dvě hlavní cesty: jednu ve východní Panamě a druhou v západní Kolumbii.

Technické parametry plánované cesty přes panamskou šíji Darién byly ohromující. Inženýři navrhli odpálit 294 jaderných náloží ve 14 sériích. Celková síla těchto explozí měla odpovídat 166,4 milionu tunám TNT. Pro srovnání, nejsilnější kdy testovaná zbraň světa, sovětská Car-bomba, uvolnila energii odpovídající „pouhým“ 50 milionům tunám TNT.

Realizace projektu by vyžadovala evakuaci přibližně 30 000 lidí, z nichž polovinu tvořili domorodí obyvatelé. Tehdejší komise to nepovažovala za nepřekonatelný problém a ve své závěrečné zprávě uvedla, že otázku veřejného přijetí lze vyřešit diplomacií, osvětou a finančním odškodněním. Vědci se tehdy více než radiace obávali biologických dopadů, jako bylo možné promíchání organismů z Atlantiku a Pacifiku po třech milionech let izolace.

Plány na jaderný průplav nakonec ztroskotaly na začátku 70. let. Hlavními důvody byly mezinárodní smlouvy o zákazu jaderných zkoušek, obrovské rozpočtové deficity způsobené válkou ve Vietnamu a také zjištění, že geologické podloží v daných oblastech není pro atomové hloubení vhodné. Navzdory tomu zastánci projektu Plowshare věřili v jeho budoucnost až do konce svých životů.

Dnes, kdy jsou environmentální a zdravotní dopady radioaktivního spadu všeobecně známé, působí tehdejší plány jako šílenství. Historie Projektu Plowshare nám však připomíná, že vědecký vývoj je vždy spjat s kulturním kontextem své doby. To, co se dnes jeví jako nevyhnutelný technologický pokrok, může být pro budoucí generace stejně šokující jako nápad hloubit průplavy atomovými bombami.