Ačkoli Rakousko v současnosti neplánuje vstup do NATO, základy pro jeho případné členství by už mohly být připraveny. Rakouská ústava stanovila neutralitu země v roce 1955, a ta zůstala v platnosti po celou dobu studené války, období, kdy byly dvě vojenské aliance ve stavu velmi reálné hrozby války. Neutralita, která bránila Rakousku připojit se k vojenské alianci nebo hostit zahraniční vojenské základny, byla jednou z podmínek stažení sovětských okupantských sil po druhé světové válce.
I když veřejná podpora neutrality stále zůstává silná, situace se začíná měnit. Před čtyřmi lety by se zdálo nepravděpodobné, že jiné neutrální země, jako například Švédsko a Finsko, by hledaly členství v NATO. Avšak ruská neprovokovaná invaze na Ukrajinu v únoru 2022 narušila geopolitickou situaci v celé Evropě a vedla k tomu, že Finsko se připojilo k alianci v roce 2023 a Švédsko v roce 2024. Nyní se v Rakousku objevují výzvy k „otevřené debatě“ o tom, zda je neutralita i nadále správnou cestou pro Vídeň, upozornil server National Interest.
Rakouská ministryně zahraničních věcí Beate Meinl-Reisingerová v exkluzivním rozhovoru pro německý deník Die Welt uvedla, že dlouhodobá neutralita její země již nemusí být dostatečná k zajištění národní bezpečnosti. „Rakousko je chráněno investicemi do vlastní obranné kapacity a ve spolupráci s partnery,“ vysvětlila Meinl-Reisingerová. „Nemůžeme si jen sednout a říkat, že dokud nikomu neublížíme, nikdo neublíží nám. To by bylo naivní. Svět se změnil.“
V současnosti Rakousko nemá žádné plány požádat o členství v NATO, ale základy pro to mohou již být připraveny. Meinl-Reisingerová upozornila, že striktní výklad rakouské neutrality se již trochu změnil, když Rakousko vstoupilo do Evropské unie v roce 1995. V posledních třech desetiletích Vídeň přispěla k evropské bezpečnosti, včetně účasti na mírových misích. Válka Ruska na Ukrajině, která byla v Rakousku široce odsouzena jako neprovokovaný akt agrese, také významně podpořila pronatovský sentiment v zemi.
Avšak současný postoj Spojených států může Rakousko od jeho neutrálního postoje ještě více odsunout. „Trump dal Putinovi Krym a několik východních regionů na stříbrném podnose a dokonce vyloučil členství Ukrajiny v NATO. A co dělá Putin? Pokračuje ve své válce,“ zdůraznila Meinl-Reisingerová.
Rakousko by nebylo první zemí, která by se po dlouhé době neutrality připojila k NATO. Švédsko, které se připojilo k alianci v roce 2024, se od dob napoleonských válek v 19. století nezapojilo do žádné evropské aliance ani konfliktu. Stockholm se vyhnul nepřátelstvím v obou světových válkách, přičemž připravoval boj proti nacistickému Německu a poskytoval zpravodajské informace spojencům. Naopak Finsko bylo hlavním účastníkem druhé světové války, bojovalo po boku Německa proti Sovětskému svazu, ale na konci války se obrátilo proti Německu.
Během studené války udržovalo jak Finsko, tak Švédsko politiku neutrality a připravovalo se na případný konflikt se Sovětským svazem.
Situace v Rakousku je však odlišná. Rakousko bylo po první světové válce součástí rozpadajícího se Rakousko-Uherska a později bylo „sjednoceno“ s nacistickým Německem po Anschlusu v roce 1938. Po konci druhé světové války bylo Rakousko okupováno a rozděleno do čtyř sektorů čtyřmi hlavními vítěznými mocnostmi. Po stažení těchto mocností v roce 1955 zůstalo Rakousko neutrální během celé studené války, ale od roku 1995 je členem programu NATO Partnership for Peace (PfP).
Jedním z častých argumentů, které šíří Rusko a jeho podporovatelé, je, že Kreml byl nucen napadnout Ukrajinu kvůli její vládě, která se údajně spojila s neofašisty. Další běžně uváděnou ruskou námitkou je, že Západ slíbil, že po skončení studené války neexpanduje NATO na východ.
Ve skutečnosti však takový slib nikdy neexistoval. Navíc místo zastavení této expanze vedla ruská neprovokovaná invaze paradoxně k tomu, že neutrální země jako Finsko a Švédsko požádaly o členství v NATO pro svou ochranu. Rakousko by mohlo následovat tento příklad: každý raketový a dronový útok na Ukrajinu připomíná, že Kreml může říkat jedno a dělat druhé.
Ruská zvýšená agresivita již vedla k tomu, že Estonsko, Lotyšsko, Litva a Polsko vystoupily z Ottawské úmluvy, která zakazuje používání, skladování, výrobu a přenos pozemních min. Tyto členské země NATO se snaží posílit své hranice s Ruskem, včetně nasazení těchto min. Jak to Meinl-Reisingerová shrnula, „bylo by naivní věřit, že Moskva nenese odpovědnost za tuto situaci“.
Válka s Íránem trvá necelý týden a administrativa prezidenta Donalda Trumpa už nyní čelí ostré kritice za způsob, jakým komunikuje o úmrtích amerických vojáků. Od začátku operace „Epic Fury“ zahynulo již šest příslušníků ozbrojených sil, což představuje vážnou zkoušku pro americkou veřejnost, jejíž tolerance vůči novému válečnému konfliktu je podle průzkumů značně omezená. Pro samotného Trumpa se však téma padlých vojáků stává politickým minovým polem, které odhaluje jeho dlouhodobý deficit v projevování empatie.
Americký prezident Donald Trump vyvolal další vlnu kontroverze svým prohlášením pro server Axios, ve kterém otevřeně uvedl, že se musí osobně podílet na výběru příštího vůdce Íránu. Trump tento přístup přirovnal k situaci ve Venezuele, kde se po lednovém zajetí prezidenta Nicoláse Madura americkými silami ujala moci Delcy Rodríguezová. Podle Trumpa je nezbytné, aby Washington měl přímý vliv na to, kdo stane v čele Teheránu po zabitém ajatolláhu Alím Chameneím.
Íránci se ve čtvrtek probudili do mrazivého rána doprovázeného dalšími explozemi. Teherán, desetimilionová (s okolními oblastmi až šestnáctimilionová) metropole obklopená pohořím Alborz, hoří již šestým dnem od chvíle, kdy Spojené státy a Izrael zahájily masivní útoky. Ty si dosud vyžádaly přes 1 200 obětí, a to včetně nejvyššího duchovního vůdce země Alího Chameneího. Mezi mrtvými je hlášeno také 168 dětí, které zahynuly při zásahu školy v jižní provincii Hormozgán.
I přes eskalující nálety Spojených států a Izraele na íránské cíle zůstává scénář takzvané balkanizace, tedy územního rozpadu Íránu na menší etnické státy, nepravděpodobný. Analytička Sammar Khader upozorňuje, že ačkoliv je cílem vojenských operací změna režimu, samotná vzdušná síla na svržení hluboce zakořeněného bezpečnostního aparátu, v jehož čele stojí Islámské revoluční gardy (IRGC) a milice Basídž, pravděpodobně stačit nebude.
Válka mezi Íránem, Izraelem a Spojenými státy nezasahuje pouze vojenské cíle, ale stává se rozbuškou pro totální ekonomickou válku, která ohrožuje samotné základy globalizace. Britský ekonom James Meadway varuje, že odvetné kroky Teheránu vyvolají vlnu, která pohltí globální trhy s energiemi i potravinami. Pokud bude konflikt pokračovat, svět pocítí třetí velký cenový šok od dob pandemie, přičemž Británie se nachází v pozici unikátní zranitelnosti.
Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová před jednáním se zástupci zemí Perského zálivu ostře kritizovala kroky Teheránu. Podle jejích slov se Írán snaží exportovat válku do co největšího počtu zemí a záměrně zasévat chaos v celém regionu. Kallasová hostí virtuální setkání ministrů zahraničí EU a Rady pro spolupráci v Perském zálivu, od kterého očekává společné prohlášení volající po stabilitě a dodržování mezinárodního práva.
Válka mezi Spojenými státy a Íránem, která se rozhořela vedle stále probíhajícího konfliktu na Ukrajině, nečekaně změnila rozložení diplomatických sil. Zatímco před rokem americký prezident Donald Trump vzkázal Volodymyru Zelenskému, že Ukrajina nemá v rukou žádné karty, dnes je situace opačná. Američtí představitelé nyní v Kyjevě vedou zdvořilá jednání a žádají o přístup k ukrajinskému know-how v oblasti boje proti dronům, ve které je Ukrajina světovou špičkou.
Mezi Íránem a Ázerbájdžánem vypukl ostrý diplomatický spor poté, co na území ázerbájdžánské exklávy Nachičevan dopadly dva drony. Podle oficiálních zpráv z Baku jeden stroj zasáhl terminál tamního letiště a druhý dopadl do blízkosti školy v obci Šakarabad. Útok si vyžádal nejméně čtyři zraněné a způsobil značné materiální škody. Ázerbájdžánské ministerstvo obrany připsalo veškerou zodpovědnost za tento incident Íránu a varovalo, že agrese nezůstane bez odpovědi.
V nejnovější analýze vývoje na mezinárodní scéně se ukazuje, že Vladimir Putin zaujal roli pouhého pozorovatele aktuálních dramatických událostí na Blízkém východě. Přestože probíhající společné americko-izraelské nálety fakticky zlikvidovaly špičky íránského islamistického režimu, včetně nejvyššího vůdce Alího Chameneího, reakce Kremlu zůstává překvapivě tlumená. Ruská státní média sice údery označují za zrádný útok na spojence, ale Vladimir Putin se zatím zdržel jakékoli přímé kritiky na adresu prezidenta Donalda Trumpa.
Naděje Izraele a Spojených států, že údery na Írán povedou k jeho rychlé kapitulaci, se nenaplnily. Přestože byl eliminován nejvyšší vůdce Alí Chameneí i další vysocí představitelé, Írán je stále schopen vysílat drony a rakety na cíle po celém Blízkém východě. Hlavní výzvou pro USA a jejich spojence nyní není jen samotný útok, ale hrozba, že jim dojdou systémy protivzdušné obrany dříve, než Íránu dojdou jeho útočné prostředky.
Současné dění na Blízkém východě může na první pohled působit jako vypuknutí další z nekonečných válek, do kterých se Spojené státy zapojily. Ve skutečnosti se však jedná o nejnovější kapitolu nevyhlášeného vojenského konfliktu, který mezi oběma národy doutná již od 80. let minulého století. Zatímco pro Američany začal tento střet v roce 1979 obsazením ambasády v Teheránu a držením rukojmích, Íránci jej vnímají jako důsledek dlouhodobé americké podpory Šáha a následné pomoci Iráku během ničivé války v letech 1980–1988.
Kypr se v těchto dnech usilovně snaží udržet v chodu své šestiměsíční předsednictví v Radě Evropské unie, které vážně narušila eskalace konfliktu na Blízkém východě. Poté, co se ostrovní stát stal terčem íránských bezpilotních letounů, musela tamní vláda narychlo zrušit nebo odložit řadu klíčových diplomatických setkání. Kypr, který je třetí nejmenší zemí EU, se kvůli své geografické blízkosti k regionu ocitl v přímém ohrožení ze strany Teheránu.