Hořkosladké vítězství: Von der Leyenová hlasování ustála, věci se teď ale změní

Von der Leyen, která ve funkci obhájila svůj post v roce 2024, odvrátila návrh na odvolání, který iniciovala krajní pravice, a získala pohodlnou většinu hlasů přítomných europoslanců. Přesto její triumf není bez následků.

„Evropská lidová strana dnes opět ukázala, že je pilířem stability evropského projektu,“ prohlásil její hlavní spojenec v parlamentu Manfred Weber. I tak ale předsedkyně Komise musela čelit nepříjemným otázkám ohledně skandálu „Pfizergate“ a zároveň nabídnout významné ústupky socialistům a demokratům, aby si zajistila jejich podporu – nebo alespoň jejich zdrženlivost.

„Myslím, že konečně pochopila, co se v parlamentu děje,“ komentoval situaci německý europoslanec René Repasi ze sociálnědemokratické SPD.

Ve čtvrtek se Evropský parlament proměnil. To, co bylo dříve nemyslitelné – otevřená kritika předsedkyně Komise ze strany spojenců i opozice – se stalo realitou. Hlasování odhalilo, že k prosazení návrhu na vyslovení nedůvěry stačí pouhých 72 podpisů. A i když se návrh tentokrát nezdařil, samotné hlasování ukázalo, že hrozba je dostatečně účinným nástrojem pro vyjednávání.

Zkrátka, v Bruselu se začíná uplatňovat styl politiky, jaký známe spíše z národních parlamentů – hra na sílu, tlak a veřejné výhrůžky nahrazují diskrétní jednání v zákulisí.

Zatímco tento návrh přišel od krajně pravicových skupin, často i proruských, další tlak by mohl přijít z úplně opačné strany spektra – od levicově-zelené aliance. Ta je silně nespokojená s tím, že Komise pod vedením von der Leyen ustupuje od Zelené dohody, kterou dříve prosazovala. Šéf frakce Zelených/EFA Bas Eickhout vzkázal, že „Komise musí přestat ustupovat od Zelené dohody pod záminkou snižování byrokracie a konečně naplnit své sliby“.

Tato levicově-zelená frakce má v parlamentu 99 křesel, tedy dost na to, aby sama mohla spustit další hlasování o nedůvěře. A i když nemusí mít zájem předsedkyni Komise přímo odvolat, pouhým tlakem může vynutit ústupky.

Překvapivě ale největší výzvou pro von der Leyen mohou být frakce, které ji samy dostaly k moci – liberální Renew a socialisté a demokraté (S&D). Tyto skupiny v posledních eurovolbách výrazně oslabily, a přestože von der Leyen zatím představuje jejich nejlepší šanci na prosazení vlastních politických priorit, zřejmě si odnesly jasné ponaučení: ti, kdo křičí nejhlasitěji a hrozí nejrazantněji, dosahují největších úspěchů.

A jakmile se tento přístup zakoření, bude pro tradičně zdrženlivý Evropský parlament těžké se vrátit zpět k původní kultuře konsenzu.

Čtvrtek 10. července tak lze vnímat jako skutečný politický začátek druhého období Ursuly von der Leyen. Už nejde o symbol stability nebo neotřesitelnou lídryni evropské integrace. Je to politička, která musí čelit otevřenému odporu, neochotným spojencům a měnící se dynamice moci v Evropské unii. A před sebou má výrazně tvrdší pět let, než jaká zažila poprvé.