Dokáží USA roztrhat Írán na kusy? Experti popsali, proč je to takřka nemožné

Vojenští plánovači však zvažují jinou cestu: oslabení centrální moci natolik, aby se k slovu přihlásily organizované ozbrojené skupiny etnických menšin. Ty by mohly sloužit jako alternativa k nasazení amerických pozemních sil. Íránská populace čítající přes 90 milionů lidí je značně různorodá. Zatímco Peršané tvoří většinu, v okrajových provinciích jsou koncentrováni Kurdové, Azerové, Arabové či Balúčové, z nichž mnozí dlouhodobě usilují o větší autonomii či odtržení.

Největší hrozbu pro teheránský režim představují Kurdové. Jen několik dní před vypuknutím současného konfliktu vytvořilo pět kurdských skupin sídlících v Iráku novou koalici s cílem svrhnout klerikální vládu. Tato aliance zahrnuje například Demokratickou stranu íránského Kurdistánu (PDKI) nebo Stranu svobodného života Kurdistánu (PJAK). Teherán již na tuto hrozbu reagoval preventivními údery na jejich základny v Iráku a Spojené státy údajně vedou s kurdskými milicemi rozhovory o zahájení pozemních operací v západním Íránu.

Podobnou aktivitu vyvíjejí i Balúčové na jihovýchodě země. Separatistická skupina Džajš al-Adl se spojila s menšími frakcemi do „Fronty lidového odporu“. Zajímavé je, že tato koalice se snaží zbavit nálepky čistých separatistů a prezentuje se jako ochránce všech utlačovaných menšin v Íránu. Nicméně vzhledem k tomu, že Džajš al-Adl figuruje na americkém seznamu teroristických organizací, je jejich šance na oficiální podporu ze strany Západu minimální.

V severozápadních a jihozápadních částech země by situace mohli využít také Azerové a Arabové. Ozbrojená aktivita těchto skupin je sice v porovnání s Kurdy omezená, ale Teherán je dlouhodobě podezřívá z kolaborace se zahraničními tajnými službami. Během loňských nepokojů po krátké válce s Izraelem režim tvrdě zasáhl proti azerské komunitě, kterou obvinil z předávání informací Baku.

Posílení etnických milicí však naráží na odpor regionálních sousedů, což je jeden z hlavních důvodů, proč se rozpad Íránu neočekává. Turecko se obává, že podpora íránských Kurdů by mohla posílit jeho vlastní kurdské separatisty z PKK. Ankara by v případě výrazného úspěchu Kurdů pravděpodobně vojensky zasáhla a posílila ostrahu svých hranic. Stejně tak Pákistán, který se potýká s vlastním balúčským povstáním, nemá zájem na tom, aby v Íránu vzniklo bezpečné útočiště pro tamní rebely.

Sama myšlenka územní fragmentace naráží i na vnitřní faktory. I přes etnické rozdíly jsou jednotlivé skupiny společensky a ekonomicky provázány s íránským státem. Perský nacionalismus navíc v mnoha případech překračuje etnické hranice. Secese kterékoliv části území by vyžadovala nejen sjednocenou vizi a velení, ale také stabilní financování a trvalou externí podporu, kterou momentálně žádná z opozičních frakcí v dostatečné míře nemá.

Nejpravděpodobnějším scénářem tak není vznik nových států, ale spíše eroze centrální autority vedoucí k vytvoření bezpečnostních vakuí. To by mohlo vyústit v dlouhodobé povstalecké boje, zvýšené přeshraniční napětí a hrozbu občanské války, nikoliv však v rozdělení země podle balkánského vzoru. Stabilita Íránu v jeho současných hranicích je paradoxně v zájmu i mnoha jeho sousedů, kteří se obávají chaosu více než samotného teheránského režimu.