Do Běloruska s flaškou vodky. Jak se dnes dělá diplomacie pod vedením Trumpa?

Červnové ráno v běloruské krajině bylo pro pasažéry autobusu s pytli na hlavách nejisté a děsivé. Věděli jen, že jsou političtí vězni, někteří už přes pět let, a netušili, kam jedou. Mnozí se obávali nejhoršího — popravy. Mezi nimi byl i známý disident Siarhej Cichanouski, manžel opoziční vůdkyně Svjatlany Cichanouské, která po jeho zatčení převzala roli hlavního symbolu odporu proti režimu.

Autobus nakonec zastavil u pole nedaleko hranic s Litvou. Když jim agenti běloruské tajné služby (KGB) sundali pytle z hlavy, přivítala je nečekaná věta: „Prezident Trump mě poslal, abych vás odvezl domů.“

Mužem, který to řekl, byl John Coale. Jeho mise byla výsledkem několikaměsíčního vyjednávání, které ukazuje, jak netradiční, ale efektivní může být diplomacie v éře Trumpa 2.0. Coale, známý právník a bývalý demokrat, byl pověřen navázat osobní kontakt s Lukašenkem a přesvědčit ho k propuštění vězňů.

Klíčová byla schůzka v Minsku, kde se americká delegace, včetně zástupců ministerstva zahraničí, dostavila do prezidentského paláce. Coale popsal budovu jako obrovskou — „Tom Brady by v hale nedokázal přehodit míč z jednoho konce na druhý.“

Oběd s Lukašenkem byl zahájen neformálně a rychle přešel do série přípitků. „Dělal jsem, co mi řekli — měl jsem ho okouzlit,“ řekl Coale. „Povídali jsme si, vtipkovali, kritizoval jsem ministerstvo zahraničí — a to se mu líbilo.“

Během několika hodin bylo jasné, že setkání zafungovalo. Ještě téhož dne Bělorusko propustilo Jurase Zjankoviče, občana USA, který byl zadržen v Moskvě a obviněn z údajného pokusu o státní převrat. Následující týdny pokračovalo další vyjednávání.

Vyvrcholením bylo osvobození dalších 14 vězňů, včetně samotného Cichanouského. V den jeho propuštění cestovala jeho manželka z Polska do Vilniusu a neměla tušení, co se děje. Až na letišti jí zazvonil telefon. „Když jsem slyšela jeho hlas, nemohla jsem uvěřit. Řekl mi: 'Drahá, jsem volný.'“

Propuštění nebylo jen diplomatickým úspěchem, ale i silným emocionálním momentem. Vězni byli vyhladovělí, zesláblí, někteří se změnili k nepoznání. Když čekali na litevské straně hranic, Coale a jeho kolegové jim rozdávali bonbóny a půjčovali telefony, aby mohli poprvé po letech zavolat svým rodinám.

Tato událost podle Cichanouské ukazuje, že právě Bělorusko by se mohlo stát pozitivním bodem Trumpovy zahraniční politiky. „Svobodné a nezávislé Bělorusko je i v zájmu Spojených států,“ řekla.

Odborníci ovšem upozorňují, že Lukašenko zůstává hluboce závislý na Rusku a jeho pozice jako prostředníka mezi Západem a Východem je značně limitovaná. „Může si přát být součástí mírového procesu, ale bez Putina neudělá nic,“ varuje analytik Carnegieho nadace Arťom Šrajbman.

John Coale však zůstává soustředěný na praktické cíle. „Jestli se mi podaří dostat další lidi ven, je mi jedno, jaké má Lukašenko motivace,“ řekl.

Příběh ukazuje nejen cenu lidského života, ale i to, jakým způsobem se může v éře silných osobností dělat zahraniční politika — ne skrze formality, ale přes osobní vazby, nečekaná setkání a ano, někdy i přes přípitky vodkou.