Dalším cílem Putina bude Slovensko, ovládnout ho může i bez jediného tanku, varuje expert

Zatímco Pobaltí se tradičně považuje za „Achillovu patu“ NATO kvůli úzkému koridoru mezi Polskem a Litvou, tzv. Suwalskému průsmyku, kde by v případě konfliktu mohlo dojít k izolaci regionu od zbytku Aliance, Bednár tvrdí, že dnešní hrozba má jinou podobu. Rusko podle něj neplánuje masivní vojenský útok, ale spíše sází na využití lokální převahy a nestability.

Ruská strategie je podle odborníka založena na kalkulu, že v určitých zemích může získat podporu místního obyvatelstva, nebo využít jeho apatie, rozdělení či proruského naladění. Podobně jako tomu bylo při invazi na Ukrajinu, kdy Vladimir Putin věřil, že bude v některých oblastech vítán jako osvoboditel.

Analytik pro server tvnoviny.sk upozornil, že v Pobaltí taková situace už téměř nehrozí. Navzdory početné ruské menšině – zejména v Lotyšsku a Estonsku – veřejnost tam vnímá ruskou hrozbu velmi citlivě. Naopak na Slovensku je podle průzkumů proruská nálada stále silná. Více Slováků důvěřuje ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi než ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému.

Bednár přitom zdůrazňuje, že k ohrožení Slovenska nemusí nutně dojít přímým útokem. Stačí, pokud by se Rusku podařilo destabilizovat Ukrajinu natolik, že by nad ní získalo kontrolu podobnou té, kterou má nad Běloruskem. Ukrajina by se tak de facto stala ruským satelitem a Slovensko by se ocitlo na hranici s Moskvou ovládaným územím.

V tomto scénáři by se Ruská federace nemusela pouštět do přímé války, ale využila by hybridní nástroje – propagandu, dezinformace, nátlakové kampaně nebo politické figurky v cílové zemi. Slovensko je podle experta k takovému vývoji velmi náchylné kvůli silné polarizaci společnosti a proruským narativům, které šíří část politických elit.

Bednár kritizuje slovenské politiky, kteří veřejně zpochybňují odpovědnost Ruska za válku na Ukrajině nebo vyzývají k „míru výměnou za území“. Upozorňuje, že tito politici by v případě reálného ohrožení ze strany Ruska sami ze země utekli – na rozdíl od ukrajinského prezidenta Zelenského, který v prvních dnech invaze odmítl evakuaci a zůstal v Kyjevě.

Současná situace podle něj vyžaduje obezřetnost a jednotu, nikoli lhostejnost nebo snahu o politické body. Případ Ukrajiny, ale i dřívější ruské kroky v Gruzii či Bělorusku ukazují, že Kreml má v rukávu víc než jen vojenskou sílu. Věří totiž, že svět nebude reagovat dostatečně rychle – a že nové „status quo“ se dříve či později přijme.

Zatímco pobaltské státy masivně investují do obrany, budují bunkry a překážky proti ruské technice, ve střední Evropě hrozí, že v případě krize bude rozhodování ochromeno vnitřními spory. Právě toho se může Rusko snažit využít – bez nutnosti vyslat jediného vojáka přes hranici.