Západní sen o blahobytu se rozpadá. Mladí mají rodit děti, zachraňovat planetu a ještě napravovat chyby minulosti

Na Západě žijeme ve společnosti, která nám dlouhodobě poskytuje jistoty, jež pro velkou část světa zůstávají nedosažitelným luxusem. Nemusíme se bát, že návštěva lékaře nebo přivolání sanitky zruinuje naše rodinné finance. Máme zdravotnictví a sociální zabezpečení, jejichž náklady sdílíme prostřednictvím daní a odvodů. Tento model solidarity umožnil, aby lidé po odchodu z pracovního života mohli spoléhat na alespoň částečně důstojný důchod, aniž by byli plně odkázáni na své děti či charitu.

Jenže právě tento systém, na který jsme si zvykli jako na samozřejmou součást života, začíná narážet na své limity. Generace narozené v poválečném populačním boomu, zejména mezi 60. a 90. lety, dnes rychle stárnou. Prudký nárůst počtu obyvatel, který tehdy přinášel ekonomický růst a optimismus, se v současnosti obrací proti samotným základům systému. S rostoucím počtem seniorů a stagnujícím či dokonce klesajícím počtem ekonomicky aktivních lidí se začíná rýsovat zásadní otázka: kdo a z čeho bude všechny důchody platit?

Těžko si představit, že by většina lidí byla ochotná odvádět ze svého příjmu sumy, které už dnes u některých profesí odpovídají celé výplatě – jen aby bylo možné zajistit důstojné příjmy těch, kteří už pracovat nemohou. Kdo by dobrovolně souhlasil s tím, aby z jeho platu každý měsíc zmizelo třeba dvacet tisíc korun jen proto, že poměr mezi pracujícími a důchodci se dramaticky zhoršil? Realita je taková, že naprostá většina lidí nebude ochotná přijmout tak vysokou solidaritu, zejména pokud sami zápasí s rostoucími náklady na bydlení, energie a životní potřeby.

A nejde jen o Českou republiku. Prakticky všechny západní státy se ocitají v situaci, kdy bude potřeba otevřeně přiznat, že dosavadní model sociálního státu je v současné demografické realitě dlouhodobě neudržitelný. Politici se tomuto tématu roky vyhýbají, protože je nepopulární a obtížně vysvětlitelné. Jenže s rostoucí nespokojeností voličů a nevyhnutelným tlakem na státní rozpočty už nebude možné odkládat debatu o tom, jakou míru solidarity si budeme schopni a ochotni dovolit.

Představa, že stát vždy všechno zařídí a financuje, ztrácí půdu pod nohama. Pokud nenajdeme odvahu k otevřené debatě a konkrétním reformám – ať už jde o vyšší porodnost, migraci pracovních sil nebo úpravy důchodového systému – hrozí, že se velmi brzy ocitneme v hluboké ekonomické a společenské krizi. A ta nebude jen účetní záležitostí ministerstev financí, ale realitou, která dopadne na každého z nás.

Kdo je na vině? Mladí to nejsou

Nabízí se také velice nepopulární, ale nevyhnutelná otázka: kdo za to vlastně může? Vynález sociálního státu v podobě, jak ho známe a v jakém každodenně žijeme, je bezesporu jedním z nejprogresivnějších projektů moderní společnosti. Nelze mu upřít, že přinesl miliardám lidí zdravotní jistotu, sociální bezpečí a důstojné stáří. A jak už bylo řečeno, je to koncept v mnoha ohledech obdivuhodný – jenže zároveň také dlouhodobě neudržitelný.

Ukazovat prstem na politiky a ekonomy, kteří se pro tento model rozhodli, dnes příliš smysl nemá. Je fér předpokládat, že jejich úmyslem bylo vybudovat spravedlivější a stabilnější společnost, nikoli položit finanční základy, které se jednou pod vlastním tíhou začnou bortit. Model založený na širokých sociálních a zdravotních jistotách ostatně pomohl tomu, že západní demokracie zůstaly relativně soudržné, odolné vůči extrémismu a měly prostor věnovat se i jiným výzvám než jen každodennímu přežití státu.

Jenže otázka dnes nestojí tak, zda je sociální stát špatný – ale proč ho nebude možné v téhle podobě udržet. A odpověď je překvapivě přímočará: mladí lidé se nechtějí množit. Nemají rodiny v počtech, na které byl systém nastaven, protože k tomu mají celou řadu dobrých důvodů.

Stačí se podívat kolem sebe. Neustále narůstající počet globálních konfliktů, rozpad důvěry v mezinárodní instituce a obchodní pravidla, geopolitické soupeření, které ohrožuje stabilitu světové ekonomiky. Do toho klimatická krize, jejíž dopady přestávají být hypotetické. Mnozí se v takovém prostředí ptají, zda je vůbec odpovědné přivádět na svět děti – a někteří si upřímně řeknou, že by to byl akt pokrytectví.

Tato úvaha se přitom netýká jen jakéhosi neuchopitelného „trendu“, ale přímo ekonomických základů, na nichž stojí náš model solidarity. Bez dostatečně početné generace pracujících přispěvatelů do systému nebude dlouho komu a z čeho vyplácet důchody ani garantovat zdravotní péči v rozsahu, na jaký jsme zvyklí. 

V obecné rovině za to zkrátka a dobře mohou starší generace. Především ti, kdo stáli na vrcholu moci a měli reálnou možnost ovlivnit směřování společnosti, ekonomiky i vztahu člověka k přírodě. Nelze si nalhávat, že současná situace vznikla náhodou nebo jen jakýmsi nešťastným souběhem okolností. Bylo to rozhodování, které se opakovalo desítky let.

Od začátku průmyslové revoluce se lidstvo vydalo cestou neomezeného růstu a konzumu, přičemž varovné signály o devastaci životního prostředí a vyčerpávání přírodních zdrojů byly soustavně ignorovány. I když první vědecké studie o klimatických změnách vznikaly už před půl stoletím, politická reprezentace vyspělých zemí – zejména v éře studené války – považovala téma životního prostředí za druhořadé, případně úplně okrajové. Zisk, těžba, expanze průmyslu a budování komfortu pro západní střední třídu dostávaly systematicky přednost.

Stejně tak nebyly dostatečně řešeny ani příčiny globálních konfliktů. Mnohé z dnešních válek mají kořeny v koloniální minulosti, geopolitických hrách velmocí a ekonomické nerovnováze, kterou nikdo nechtěl narušovat, protože vyhovovala obchodním zájmům mocných. Když se dnes mluví o „neochotě mladých převzít odpovědnost“, zcela se přitom opomíjí, že právě oni vyrůstali ve světě, který jim starší generace předaly s klimatickou krizí, chaotickou globalizací a rozvrácenými regiony.

Mladá generace je objektivně daleko uvědomělejší. Dokáže reflektovat, jak vysokou cenu měly dekády pohodlí a ekonomického růstu, z nichž nejvíce těžili právě dnešní senioři. Právě tato generace se nyní musí snažit napravit ekologické škody, přemýšlet o udržitelnosti a hledat způsoby, jak obnovit stabilitu společnosti. A současně je po ní požadováno, aby financovala důchody těm, kdo se na všech těchto problémech zásadně podepsali – a to prostřednictvím systému, jehož parametry nastavili lidé, kteří dnes vyžadují solidaritu, ale sami před desítkami let solidaritu s budoucností planety často neprojevili.

Pokrytectví tedy není na straně mladých. Ti jen konstatují, že model sociálního státu, který je jim prezentován jako morální povinnost, vznikl v podmínkách diametrálně odlišné demografie, levnějších energií a víry, že růst je nekonečný. Že tento model je dnes v rozporu s realitou, za kterou sami nehlasovali. Přitom se od nich očekává, že budou nadále poslušně financovat status quo, který už nemá ekonomický ani etický základ.

Tato generace se tak ocitá v absurdní pozici: má současně zachraňovat minulost, kterou nezavinila, a připravovat budoucnost, na niž se jí nedostává zdrojů ani důvěry. A to je rozpor, který bude dříve nebo později nutné přiznat i na úrovni politických rozhodnutí.