Západní sociální stát přinesl nebývalé jistoty a komfort, ale v demografické realitě dneška naráží na své limity. Mladí lidé mají platit důchody generaci, která zanechala ekologickou i ekonomickou krizi, zatímco sami čelí nejisté budoucnosti. Ochota financovat systém, který se stal morálně i prakticky sporným, rychle mizí – a s ní i stabilita, na níž Evropa desetiletí stavěla.
Na Západě žijeme ve společnosti, která nám dlouhodobě poskytuje jistoty, jež pro velkou část světa zůstávají nedosažitelným luxusem. Nemusíme se bát, že návštěva lékaře nebo přivolání sanitky zruinuje naše rodinné finance. Máme zdravotnictví a sociální zabezpečení, jejichž náklady sdílíme prostřednictvím daní a odvodů. Tento model solidarity umožnil, aby lidé po odchodu z pracovního života mohli spoléhat na alespoň částečně důstojný důchod, aniž by byli plně odkázáni na své děti či charitu.
Jenže právě tento systém, na který jsme si zvykli jako na samozřejmou součást života, začíná narážet na své limity. Generace narozené v poválečném populačním boomu, zejména mezi 60. a 90. lety, dnes rychle stárnou. Prudký nárůst počtu obyvatel, který tehdy přinášel ekonomický růst a optimismus, se v současnosti obrací proti samotným základům systému. S rostoucím počtem seniorů a stagnujícím či dokonce klesajícím počtem ekonomicky aktivních lidí se začíná rýsovat zásadní otázka: kdo a z čeho bude všechny důchody platit?
Těžko si představit, že by většina lidí byla ochotná odvádět ze svého příjmu sumy, které už dnes u některých profesí odpovídají celé výplatě – jen aby bylo možné zajistit důstojné příjmy těch, kteří už pracovat nemohou. Kdo by dobrovolně souhlasil s tím, aby z jeho platu každý měsíc zmizelo třeba dvacet tisíc korun jen proto, že poměr mezi pracujícími a důchodci se dramaticky zhoršil? Realita je taková, že naprostá většina lidí nebude ochotná přijmout tak vysokou solidaritu, zejména pokud sami zápasí s rostoucími náklady na bydlení, energie a životní potřeby.
A nejde jen o Českou republiku. Prakticky všechny západní státy se ocitají v situaci, kdy bude potřeba otevřeně přiznat, že dosavadní model sociálního státu je v současné demografické realitě dlouhodobě neudržitelný. Politici se tomuto tématu roky vyhýbají, protože je nepopulární a obtížně vysvětlitelné. Jenže s rostoucí nespokojeností voličů a nevyhnutelným tlakem na státní rozpočty už nebude možné odkládat debatu o tom, jakou míru solidarity si budeme schopni a ochotni dovolit.
Představa, že stát vždy všechno zařídí a financuje, ztrácí půdu pod nohama. Pokud nenajdeme odvahu k otevřené debatě a konkrétním reformám – ať už jde o vyšší porodnost, migraci pracovních sil nebo úpravy důchodového systému – hrozí, že se velmi brzy ocitneme v hluboké ekonomické a společenské krizi. A ta nebude jen účetní záležitostí ministerstev financí, ale realitou, která dopadne na každého z nás.
Kdo je na vině? Mladí to nejsou
Nabízí se také velice nepopulární, ale nevyhnutelná otázka: kdo za to vlastně může? Vynález sociálního státu v podobě, jak ho známe a v jakém každodenně žijeme, je bezesporu jedním z nejprogresivnějších projektů moderní společnosti. Nelze mu upřít, že přinesl miliardám lidí zdravotní jistotu, sociální bezpečí a důstojné stáří. A jak už bylo řečeno, je to koncept v mnoha ohledech obdivuhodný – jenže zároveň také dlouhodobě neudržitelný.
Ukazovat prstem na politiky a ekonomy, kteří se pro tento model rozhodli, dnes příliš smysl nemá. Je fér předpokládat, že jejich úmyslem bylo vybudovat spravedlivější a stabilnější společnost, nikoli položit finanční základy, které se jednou pod vlastním tíhou začnou bortit. Model založený na širokých sociálních a zdravotních jistotách ostatně pomohl tomu, že západní demokracie zůstaly relativně soudržné, odolné vůči extrémismu a měly prostor věnovat se i jiným výzvám než jen každodennímu přežití státu.
Jenže otázka dnes nestojí tak, zda je sociální stát špatný – ale proč ho nebude možné v téhle podobě udržet. A odpověď je překvapivě přímočará: mladí lidé se nechtějí množit. Nemají rodiny v počtech, na které byl systém nastaven, protože k tomu mají celou řadu dobrých důvodů.
Stačí se podívat kolem sebe. Neustále narůstající počet globálních konfliktů, rozpad důvěry v mezinárodní instituce a obchodní pravidla, geopolitické soupeření, které ohrožuje stabilitu světové ekonomiky. Do toho klimatická krize, jejíž dopady přestávají být hypotetické. Mnozí se v takovém prostředí ptají, zda je vůbec odpovědné přivádět na svět děti – a někteří si upřímně řeknou, že by to byl akt pokrytectví.
Tato úvaha se přitom netýká jen jakéhosi neuchopitelného „trendu“, ale přímo ekonomických základů, na nichž stojí náš model solidarity. Bez dostatečně početné generace pracujících přispěvatelů do systému nebude dlouho komu a z čeho vyplácet důchody ani garantovat zdravotní péči v rozsahu, na jaký jsme zvyklí.
V obecné rovině za to zkrátka a dobře mohou starší generace. Především ti, kdo stáli na vrcholu moci a měli reálnou možnost ovlivnit směřování společnosti, ekonomiky i vztahu člověka k přírodě. Nelze si nalhávat, že současná situace vznikla náhodou nebo jen jakýmsi nešťastným souběhem okolností. Bylo to rozhodování, které se opakovalo desítky let.
Od začátku průmyslové revoluce se lidstvo vydalo cestou neomezeného růstu a konzumu, přičemž varovné signály o devastaci životního prostředí a vyčerpávání přírodních zdrojů byly soustavně ignorovány. I když první vědecké studie o klimatických změnách vznikaly už před půl stoletím, politická reprezentace vyspělých zemí – zejména v éře studené války – považovala téma životního prostředí za druhořadé, případně úplně okrajové. Zisk, těžba, expanze průmyslu a budování komfortu pro západní střední třídu dostávaly systematicky přednost.
Stejně tak nebyly dostatečně řešeny ani příčiny globálních konfliktů. Mnohé z dnešních válek mají kořeny v koloniální minulosti, geopolitických hrách velmocí a ekonomické nerovnováze, kterou nikdo nechtěl narušovat, protože vyhovovala obchodním zájmům mocných. Když se dnes mluví o „neochotě mladých převzít odpovědnost“, zcela se přitom opomíjí, že právě oni vyrůstali ve světě, který jim starší generace předaly s klimatickou krizí, chaotickou globalizací a rozvrácenými regiony.
Mladá generace je objektivně daleko uvědomělejší. Dokáže reflektovat, jak vysokou cenu měly dekády pohodlí a ekonomického růstu, z nichž nejvíce těžili právě dnešní senioři. Právě tato generace se nyní musí snažit napravit ekologické škody, přemýšlet o udržitelnosti a hledat způsoby, jak obnovit stabilitu společnosti. A současně je po ní požadováno, aby financovala důchody těm, kdo se na všech těchto problémech zásadně podepsali – a to prostřednictvím systému, jehož parametry nastavili lidé, kteří dnes vyžadují solidaritu, ale sami před desítkami let solidaritu s budoucností planety často neprojevili.
Pokrytectví tedy není na straně mladých. Ti jen konstatují, že model sociálního státu, který je jim prezentován jako morální povinnost, vznikl v podmínkách diametrálně odlišné demografie, levnějších energií a víry, že růst je nekonečný. Že tento model je dnes v rozporu s realitou, za kterou sami nehlasovali. Přitom se od nich očekává, že budou nadále poslušně financovat status quo, který už nemá ekonomický ani etický základ.
Tato generace se tak ocitá v absurdní pozici: má současně zachraňovat minulost, kterou nezavinila, a připravovat budoucnost, na niž se jí nedostává zdrojů ani důvěry. A to je rozpor, který bude dříve nebo později nutné přiznat i na úrovni politických rozhodnutí.
Lucie Vondráčková je známá i tím, že je neustále zvědavá. Možná i z toho důvodu se podrobila speciálnímu testu, díky kterému zjistila zajímavé věci o svém původu.
Americký prezident Donald Trump prozradil, že se již po mítinku na Aljašce znovu spojil s ruským protějškem Vladimirem Putinem. Šéf Kremlu podle Trumpa nadále projevuje vůli se dohodnout na ukončení konfliktu na Ukrajině. Obě hlavy státu společně řešily i otázku jaderného odzbrojení.
V září začne nejprve meteorologický a následně i astronomický podzim. Léto se každopádně chýlí ke konci, což vyplývá i z dlouhodobého výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Teploty totiž budou týden od týdne pozvolna klesat.
Česko na den přesně před třemi lety zasáhla velmi smutná zpráva. Po vleklých zdravotních problémech zemřela Hana Zagorová, bylo jí 75 let. Legendární zpěvačce byl do poslední chvíle oporou její manžel Štefan Margita, který si ji stále připomíná.
Německý kancléř Friedrich Merz oznámil, že se Německo nepřipojí k iniciativě některých západních spojenců, kteří plánují uznat palestinský stát na nadcházejícím Valném shromáždění OSN. Merz svůj postoj zdůvodnil tím, že nebyly splněny nezbytné podmínky pro takový krok. Vyjádřil se tak na společné tiskové konferenci s kanadským premiérem Markem Carneym, jehož země se stane třetí zemí G7, která palestinský stát uzná.
Od ledna letošního roku, kdy se Donald Trump znovu ujal prezidentského úřadu, se mezinárodní diplomacie ocitla v novém a nepředvídatelném režimu. Nový nájemník Bílého domu se rozhodl, že jeho hlavní prioritou v oblasti zahraniční politiky bude ukončení války na Ukrajině – nikoli však kvůli obětem konfliktu, ale kvůli vlastní touze po zisku Nobelovy ceny za mír. Trump, který nikdy neprojevil hlubší porozumění mezinárodní diplomacii, k ní přistupuje jako k realitní transakci, a to i přesto, že jeho vlastní obchodní impérium prošlo opakovanými bankroty.
V projevu, ve kterém Donald Trump popřel, že by toužil po moci diktátora, prohlásil, že mnoho lidí by si takového vůdce vlastně přálo. A jak se ukazuje, má do jisté míry pravdu. Analýzy a průzkumy naznačují, že jeho voliči jsou stále více otevření myšlence autoritářského stylu vládnutí. I když to neříkají přímo, jejich názory se tímto směrem posouvají.
Společnost Fire Point vyvinula novou střelu s plochou dráhou letu, která by mohla změnit rovnováhu sil. Jmenuje se Flamingo a její dolet tři tisíce kilometrů pokrývá celé evropské území Ruska. Podle Iryny Terekh, výkonné a technické ředitelky firmy, je zbraň schopna nést více než tunovou hlavici. Celý vývoj od prvního nápadu po úspěšné testy trval méně než devět měsíců. Terekh uvedla, že je raketa zcela ukrajinské výroby.
Pravidelná setkání mezi Jižní Koreou a Spojenými státy oživují známou debatu o tom, jak přistupovat k Severní Koreji. Jihokorejský prezident Lee Jae-myung měl na summitu s prezidentem Donaldem Trumpem prosazovat smíření s Pchjongjangem jako cestu k míru. Tento postoj, který se opírá o myšlenku dialogu a hospodářské spolupráce, je však podle některých analytiků naivní a nebezpečný. Severní Korea totiž opakovaně využívá "dialog" jako zástěrku pro provokace.
Americký prezident Donald Trump vyhrožuje zavedením „podstatných dodatečných cel“ a ukončením prodeje technologií zemím, které mají digitální pravidla diskriminující americké společnosti.
V posledních letech se vitamín D dostal do centra pozornosti, protože jeho nedostatek je spojován s celou řadou onemocnění a protože jeho nedostatek je poměrně rozšířený. Již od roku 1930, kdy byla poprvé objevena jeho chemická struktura, došlo ve výzkumu funkcí tohoto vitaminu v lidském těle k významným pokrokům.
V únoru 2022, když Rusové postupovali na Kyjev, si Oleksandr Dmitriev uvědomil, že ví, jak zastavit jejich postup. Navrhl vyhodit do povětří hráz, která zadržovala řeku Irpiň severovýchodně od hlavního města, a obnovit tak dávno vysušené záplavové území. Dmitriev, který se před válkou věnoval pořádání offroadových závodů v této oblasti, dobře znal místní terén. Byl si jistý, že zaplavení povodí řeky – rozlehlé oblasti močálů a rašelinišť, která byla odvodněna ještě za sovětských dob – by zcela znemožnilo pohyb ruské vojenské techniky.