Izrael drží jaderný arzenál desítky let v tichosti, zatímco Írán čelí sankcím a hrozbám kvůli pouhému podezření, že o něj usiluje. Tato dvojí míra je zřejmá, ale snaha Teheránu získat jadernou zbraň představuje zásadní bezpečnostní riziko. V regionu, kde vládne nedůvěra, ideologie a asymetrické hrozby, by jaderně vyzbrojený Írán znamenal nebezpečný zlom. Izraelský vojenský zásah může být kontroverzní, ale v daném kontextu i pochopitelný.
Spojené státy, Evropská unie i Izrael se rády stylizují do rolí obránců mezinárodního pořádku a stability. A přesto je právě v otázce jaderného zbrojení vidět, jak selektivně je tato stabilita vnímána. Zatímco Írán čelí ostré mezinárodní kritice, sankcím, diplomatickému tlaku a nyní i izraelským útokům, Izrael drží svůj jaderný program v mlčení a nedotknutelnosti – jako by se na něj pravidla o nešíření jaderných zbraní nevztahovala. To samozřejmě vyvolává otázky o férovosti a dvojím metru, ale zároveň to nesmí zakrýt podstatnější dilema: skutečně chceme jaderně vyzbrojený Írán?
Na první pohled se může zdát, že obě země jednají stejně – podle logiky přežití, jak ji popisují realisté v mezinárodních vztazích. Izrael i Írán se snaží vybudovat co nejsilnější odstrašující kapacity. V regionu plném nepřátel, válek a nevyzpytatelných krizí to dává smysl. Jenže podobnost končí tam, kde začíná odpovědnost za vlastní politiku.
Izrael, při vší kontroverzi, zůstává státem s demokratickým systémem, transparentní kontrolou armády a úzkým spojenectvím s dalšími liberálními demokraciemi. Íránu naproti tomu vládne autoritářská teokracie, jejíž vedení se netají ambicí destabilizovat své okolí a často používá sílu i mimo své hranice prostřednictvím milicí a zástupných aktérů.
Ano, bylo téměř nevyhnutelné, že poté, co se Izrael v 60. letech stal de facto jadernou mocností a vztahy s Teheránem se po roce 1979 dramaticky zhoršily, bude Írán usilovat o vlastní zbraň. Ale pochopení této motivace ještě neznamená, že bychom ji měli akceptovat. Írán s jadernou zbraní nepřinese rovnováhu – přinese další vrstvu nejistoty do už tak přetíženého regionu. Režim, který hovoří o „sionistickém útvaru“ jako o entitě, kterou je třeba zničit, a zároveň podporuje militantní skupiny jako Hizballáh nebo šíitské milice v Iráku, by měl být poslední, komu se svěří taková moc.
Zastánci symetrie často tvrdí, že svět musí buď odzbrojit Izrael, nebo legalizovat íránské ambice. Jenže to je absolutně špatná rovnice. Bezpečnost v regionu nezajistí jaderné zbraně ve více rukou, ale právě naopak. Íránský jaderný arzenál by mohl spustit řetězovou reakci. Saúdská Arábie, Egypt, Turecko – žádná z těchto zemí by nechtěla zůstat pozadu. A v tu chvíli bychom měli před sebou Blízký východ, kde se každý krizový moment může proměnit v jadernou katastrofu.
Je sice pravda, že i Izrael jedná silově a často jednostranně. Ale zároveň nevyhrožuje svým sousedům vymazáním z mapy, nezpochybňuje jejich legitimitu a neexportuje revoluci za hranice. To, že Západ vnímá Izrael jako „svého“ spojence, není jen o geopolitice, nýbrž o sdílených principech. Nedokonalých, ale přesto zásadních. Írán tyto principy dlouhodobě odmítá.
Snaha o globální nešíření jaderných zbraní má smysl jen tehdy, pokud je postavena na důslednosti a politické odvaze říct „ne“ i těm, kteří tvrdí, že jen chtějí přežít. V případě Íránu ale nejde jen o přežití. Jde o ambice, mocenské rozšiřování a ideologii, která s jadernou zbraní za zády bude nebezpečnější než kdy dřív. A právě proto by svět měl mít jasno: ne každý má právo na jadernou zbraň.
Izraelská vojenská akce proti íránskému jadernému programu může být vnímána jako extrémní, ale z pohledu izraelského vedení i velké části jeho společnosti jde o krok poslední instance. Pokud existuje přesvědčení, že diplomatická jednání selhala a že Írán se blíží bodu, kdy bude schopný zkonstruovat jadernou zbraň, pak logika preemptivního úderu odpovídá izraelské bezpečnostní doktríně. Ta se vždy opírala o princip, že nejlepší obranou je útok včas a dříve, než se hrozba naplno zhmotní.
Zároveň nelze přehlédnout, že izraelské akce mají i širší odstrašující rozměr. V regionu, kde slabost znamená pozvánku k agresi, vysílá Izrael jasný signál nejen Teheránu, ale i dalším hráčům, že jaderná zbraň v rukou státu, který otevřeně vyzývá k jeho zničení, nebude nikdy akceptovatelná. Je to tvrdý přístup, často kontroverzní, ale v očích mnoha Izraelců i jejich spojenců jediný způsob, jak zabránit regionální katastrofě, která by mohla propuknout v okamžiku, kdy by Írán skutečně dosáhl výroby jaderné zbraně.
Fakt, že se hurikán Erin během 24 hodin změnil v nebezpečnou bouři páté kategorie s větrem o rychlosti 136 km/h, je pro vědce znepokojující. Tento rychlý nárůst intenzity je ale v posledních letech stále častější a podle expertů je to předzvěst nové éry v Atlantiku.
Ruské raketové útoky na Kyjev, při nichž zemřelo nejméně 23 lidí a poškozeny byly i diplomatické budovy EU a British Council, vyvolaly ostrou reakci evropských lídrů. Ti obviňují Vladimira Putina z maření mírových jednání.
Humanitární pracovníci v Pásmu Gazy považují za cynické to, že až 22. srpna vyhlásila OSN v oblasti formálně hladomor. Podle nich už velká část populace hladověla po dlouhé měsíce. A jak uvedl Tom Fletcher, koordinátor OSN pro mimořádnou pomoc, je to hladomor, který by měl strašit nás všechny. Podle něj mohl být hladomor odvrácen, kdyby Izrael systematicky nebránil dodávkám humanitární pomoci.
V roce 2022 Rusko napadlo Ukrajinu. Zpráva o invazi otřásla Německem. K překvapení celého světa oznámil tehdejší kancléř Olaf Scholz radikální změnu německé zahraniční politiky. Plán počítal s investicemi ve výši 100 miliard eur na modernizaci armády.
Evropští vojenští velitelé a diplomaté diskutují o vytvoření nárazníkové zóny jako součásti případné mírové dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. Tento 40 km široký pás země nikoho by vytvořil novou „železnou oponu“ proti budoucí ruské agresi.
Ukrajina se v nedávných mírových rozhovorech v Anchorage dostala pod tlak Vladimira Putina. Ten požadoval, aby Kyjev předal Rusku celou Doněckou oblast. Přistoupit na takový požadavek by však pro Ukrajinu znamenalo faktické přijetí porážky. Vzdání se tohoto území by totiž znamenalo ztrátu hlavní obranné bariéry proti dalšímu postupu ruské armády.
Odvaha východoevropských zemí podporovat Ukrajinu prochází v poslední době těžkou zkouškou, což by mohlo oslabit regionální jednotu. Nedávné politické kroky v Polsku, Litvě a České republice naznačují, že by se tento region mohl odvrátit od podpory Ukrajiny. To by mohlo mít vážné dopady na evropskou bezpečnost i na zájmy USA, upozornil odborník z American Enterprise Institute ve Washingtonu Dalibor Rohac.
Bývalý durynský premiér a současný místopředseda Spolkového sněmu Bodo Ramelow ze strany Levice se vyslovil pro zavedení nové německé hymny. Navrhl také uspořádat referendum o barvách národní vlajky.
Brusel by měl přehodnotit obchodní dohodu se Spojenými státy, pokud americký prezident Donald Trump splní své hrozby a potrestá Evropskou unii kvůli jejím technologickým regulacím. Prohlásila to Teresa Ribera, výkonná viceprezidentka Evropské komise, v rozhovoru pro Financial Times.
Nově uzavřená obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy vzbudila v automobilovém průmyslu rozruch. V jejím textu je totiž ukrytý bod, který hovoří o vzájemném uznávání norem pro automobily. V praxi by to mohlo znamenat, že by se na evropské silnice mohly dostat americké vozy, které by splňovaly nižší standardy, než jsou ty evropské.
Ačkoliv se v poslední době objevily naděje na mír, Ukrajinu zasáhla druhá nejhorší noc ruských vzdušných útoků od začátku války. Prohlášení Kremlu o cílení na vojenské objekty je v rozporu s realitou, protože záběry ukazují zasažené civilní budovy. Při útocích bylo zabito nejméně 23 osob a poškozeny byly i budovy Britské rady a delegace Evropské unie.
Tři roky v úterý uplynuly od smrti Hany Zagorové, která je pochována na vyšehradském hřbitově v Praze. Logicky tam včera bylo rušno, uctít památku slavné zpěvačky přišel její manžel Štefan Margita. A nebyl sám.