Izrael drží jaderný arzenál desítky let v tichosti, zatímco Írán čelí sankcím a hrozbám kvůli pouhému podezření, že o něj usiluje. Tato dvojí míra je zřejmá, ale snaha Teheránu získat jadernou zbraň představuje zásadní bezpečnostní riziko. V regionu, kde vládne nedůvěra, ideologie a asymetrické hrozby, by jaderně vyzbrojený Írán znamenal nebezpečný zlom. Izraelský vojenský zásah může být kontroverzní, ale v daném kontextu i pochopitelný.
Spojené státy, Evropská unie i Izrael se rády stylizují do rolí obránců mezinárodního pořádku a stability. A přesto je právě v otázce jaderného zbrojení vidět, jak selektivně je tato stabilita vnímána. Zatímco Írán čelí ostré mezinárodní kritice, sankcím, diplomatickému tlaku a nyní i izraelským útokům, Izrael drží svůj jaderný program v mlčení a nedotknutelnosti – jako by se na něj pravidla o nešíření jaderných zbraní nevztahovala. To samozřejmě vyvolává otázky o férovosti a dvojím metru, ale zároveň to nesmí zakrýt podstatnější dilema: skutečně chceme jaderně vyzbrojený Írán?
Na první pohled se může zdát, že obě země jednají stejně – podle logiky přežití, jak ji popisují realisté v mezinárodních vztazích. Izrael i Írán se snaží vybudovat co nejsilnější odstrašující kapacity. V regionu plném nepřátel, válek a nevyzpytatelných krizí to dává smysl. Jenže podobnost končí tam, kde začíná odpovědnost za vlastní politiku.
Izrael, při vší kontroverzi, zůstává státem s demokratickým systémem, transparentní kontrolou armády a úzkým spojenectvím s dalšími liberálními demokraciemi. Íránu naproti tomu vládne autoritářská teokracie, jejíž vedení se netají ambicí destabilizovat své okolí a často používá sílu i mimo své hranice prostřednictvím milicí a zástupných aktérů.
Ano, bylo téměř nevyhnutelné, že poté, co se Izrael v 60. letech stal de facto jadernou mocností a vztahy s Teheránem se po roce 1979 dramaticky zhoršily, bude Írán usilovat o vlastní zbraň. Ale pochopení této motivace ještě neznamená, že bychom ji měli akceptovat. Írán s jadernou zbraní nepřinese rovnováhu – přinese další vrstvu nejistoty do už tak přetíženého regionu. Režim, který hovoří o „sionistickém útvaru“ jako o entitě, kterou je třeba zničit, a zároveň podporuje militantní skupiny jako Hizballáh nebo šíitské milice v Iráku, by měl být poslední, komu se svěří taková moc.
Zastánci symetrie často tvrdí, že svět musí buď odzbrojit Izrael, nebo legalizovat íránské ambice. Jenže to je absolutně špatná rovnice. Bezpečnost v regionu nezajistí jaderné zbraně ve více rukou, ale právě naopak. Íránský jaderný arzenál by mohl spustit řetězovou reakci. Saúdská Arábie, Egypt, Turecko – žádná z těchto zemí by nechtěla zůstat pozadu. A v tu chvíli bychom měli před sebou Blízký východ, kde se každý krizový moment může proměnit v jadernou katastrofu.
Je sice pravda, že i Izrael jedná silově a často jednostranně. Ale zároveň nevyhrožuje svým sousedům vymazáním z mapy, nezpochybňuje jejich legitimitu a neexportuje revoluci za hranice. To, že Západ vnímá Izrael jako „svého“ spojence, není jen o geopolitice, nýbrž o sdílených principech. Nedokonalých, ale přesto zásadních. Írán tyto principy dlouhodobě odmítá.
Snaha o globální nešíření jaderných zbraní má smysl jen tehdy, pokud je postavena na důslednosti a politické odvaze říct „ne“ i těm, kteří tvrdí, že jen chtějí přežít. V případě Íránu ale nejde jen o přežití. Jde o ambice, mocenské rozšiřování a ideologii, která s jadernou zbraní za zády bude nebezpečnější než kdy dřív. A právě proto by svět měl mít jasno: ne každý má právo na jadernou zbraň.
Izraelská vojenská akce proti íránskému jadernému programu může být vnímána jako extrémní, ale z pohledu izraelského vedení i velké části jeho společnosti jde o krok poslední instance. Pokud existuje přesvědčení, že diplomatická jednání selhala a že Írán se blíží bodu, kdy bude schopný zkonstruovat jadernou zbraň, pak logika preemptivního úderu odpovídá izraelské bezpečnostní doktríně. Ta se vždy opírala o princip, že nejlepší obranou je útok včas a dříve, než se hrozba naplno zhmotní.
Zároveň nelze přehlédnout, že izraelské akce mají i širší odstrašující rozměr. V regionu, kde slabost znamená pozvánku k agresi, vysílá Izrael jasný signál nejen Teheránu, ale i dalším hráčům, že jaderná zbraň v rukou státu, který otevřeně vyzývá k jeho zničení, nebude nikdy akceptovatelná. Je to tvrdý přístup, často kontroverzní, ale v očích mnoha Izraelců i jejich spojenců jediný způsob, jak zabránit regionální katastrofě, která by mohla propuknout v okamžiku, kdy by Írán skutečně dosáhl výroby jaderné zbraně.
Případy 1. oddělení měly jako televizní seriál velký úspěch a klidně by v budoucnu mohly pokračovat. Pražští detektivové z oddělení vražd totiž mají na kontě další zářez. Blíží se k objasnění středeční vraždy cizince v hlavním městě.
Plánovaný masivní rozvoj amerického uhelného průmyslu pod taktovkou administrativy Donalda Trumpa sice zvýší nabídku této komodity na světových trzích, koncové ceny energií v Evropské unii však zásadně nesníží. Hlavní překážkou pro zlevnění elektřiny v Evropě zůstává přísná unijní klimatická regulace, zejména systém emisních povolenek.
Americký velvyslanec při Evropské unii Andrew Puzder prohlásil, že hrozby prezidenta Donalda Trumpa ohledně invaze do Grónska z počátku tohoto roku byly nesprávně pochopeny.
Americký prezident Donald Trump utrpěl na domácí politické scéně citelnou porážku, když Sněmovna reprezentantů poměrem hlasů 215 ku 208 schválila rezoluci, která mu zakazuje podniknout nové vojenské údery proti Íránu. Proti prezidentovu záměru se postavili i čtyři republikánští poslanci, což ukazuje na rodící se rozkol uvnitř jeho vlastní strany.
Průměrný člověk dnes spotřebuje přibližně šestkrát více kuřecího a dvakrát více vepřového masa než generace jeho prarodičů. Vyplývá to z nové zprávy Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), která spadá pod OSN. Podle jejích údajů se globální nabídka masa za posledních 60 let zvýšila čtyřnásobně a očekává se, že tento trend bude nadále pokračovat. Zatímco v roce 1961 činila nabídka drůbeže na osobu méně než 3 kilogramy, v roce 2022 to bylo již 17 kilogramů. Nabídka vepřového masa se ve stejném období zdvojnásobila na 15 kilogramů na osobu, zatímco u hovězího masa, které představuje největší ekologickou zátěž, zůstala stabilní na 9 kilogramech.
Deset let poté, co se britští voliči v referendu vyslovili pro odchod z Evropské unie, vystřídaly tehdejší naděje pocity rozčarování, hořkosti a zrady. Kampaň tábora za odchod, vedená Nigelem Faragem a Borisem Johnsonem pod heslem „Vezměme si zpět kontrolu“, slibovala obnovení národní suverenity, omezení migrace a hospodářský rozkvět. S blížícím se desátým výročím hlasování z 23. června 2016 se však Spojené království nachází v pozici rozdělené, oslabené a zklamané země, přičemž většinu společnosti ovládá fenomén, který sami Britové překřtili na „Bregret“ tedy litování brexitu.
Palestinci v Pásmu Gazy, kteří se již dlouho potýkají s kritickým nedostatkem potravin a léků, čelí nové hrozbě v podobě vyčerpaných zásob motorového oleje, náhradních dílů a plynu. Tento výpadek ochromuje základní infrastrukturu od pekáren přes dodávky vody až po záchranné složky.
Americký Senát po dramatickém osmnáctihodinovém hlasovacím maratonu schválil rozsáhlý balíček na posílení bezpečnosti hranic a imigračního aparátu v hodnotě 70 miliard dolarů. Republikáni, kteří mají v komoře většinu, dokázali překonat hluboké vnitřní rozpory a poměrem hlasů 52 ku 47 schválili legislativu, která zajistí stabilní financování imigračního úřadu ICE a pohraniční stráže po zbytek funkčního období prezidenta Donalda Trumpa. Klíčové agentury tak budou napříště chráněny před případným zablokováním vládních financí, přičemž norma nyní míří ke konečnému schválení do Sněmovny reprezentantů.
Bývalý princ Andrew Mountbatten-Windsor využíval více než dvacet let pronájem tří chat v areálu Royal Lodge k posílení svých soukromých příjmů, přestože sám platil pouze symbolické nájemné. Zjištění přinesla nová zpráva britského Národního kontrolního úřadu (NAO). Na základě leasingové smlouvy se správou královského majetku The Crown Estate měl někdejší vévoda z Yorku právo pronajímat tři z osmi přidružených objektů, zatímco sám obýval hlavní sídlo s třiceti pokoji. Zpráva však neuvádí, kolik peněz takto získal, ani kdo v chatách bydlel, přičemž všichni nájemníci prostory vyklidili do letošního dubna.
Lídři Evropské unie se v pátek sejdou v černohorském pobřežním letovisku Tivat, aby dali šesti zemím západního Balkánu jasný signál, že mají reálnou šanci na budoucí vstup do sedmadvacítky. Summitu se zúčastní více než třicet vrcholných politiků včetně Emmanuela Macrona, Friedricha Merze, Giorgii Meloniové a Ursuly von der Leyenové.
Plán amerického prezidenta Donalda Trumpa na výstavbu nového společenského sálu v Bílém domě se během uplynulého roku zásadně proměnil. Původní záměr se rozrostl o řadu dalších prvků, mezi které patří střešní prostor pro přistávání dronů, podzemní nemocnice či vojenská zařízení v režimu přísného utajení. Spolu s rozsahem projektu vzrostly také odhadované náklady na realizaci, které se za pouhých dvanáct měsíců zdvojnásobily na současných 400 milionů dolarů.
Podle Světové meteorologické organizace (WMO) se planeta musí chystat na brzký návrat klimatického jevu El Niño, který s sebou přináší extrémní výkyvy počasí. Odborníci odhadují na osmdesát procent, že se tento přírodní vzorec zformuje ještě před zářím, a devadesátiprocentní pravděpodobnost přisuzují tomu, že přetrvá až do listopadu. Většina predikčních modelů počítá minimálně se střední intenzitou tohoto cyklu, přičemž nelze vyloučit ani mimořádně silný průběh, který by mohl překonat dosavadní projevy v tomto století. Generální tajemník OSN António Guterres v této souvislosti upozornil, že podmínky spojené s tímto fenoménem ještě více umocní současné globální oteplování.