Írán nesmí mít jadernou zbraň. Izraelský útok je tvrdý, ale dává velmi dobrý smysl

Spojené státy, Evropská unie i Izrael se rády stylizují do rolí obránců mezinárodního pořádku a stability. A přesto je právě v otázce jaderného zbrojení vidět, jak selektivně je tato stabilita vnímána. Zatímco Írán čelí ostré mezinárodní kritice, sankcím, diplomatickému tlaku a nyní i izraelským útokům, Izrael drží svůj jaderný program v mlčení a nedotknutelnosti – jako by se na něj pravidla o nešíření jaderných zbraní nevztahovala. To samozřejmě vyvolává otázky o férovosti a dvojím metru, ale zároveň to nesmí zakrýt podstatnější dilema: skutečně chceme jaderně vyzbrojený Írán?

Na první pohled se může zdát, že obě země jednají stejně – podle logiky přežití, jak ji popisují realisté v mezinárodních vztazích. Izrael i Írán se snaží vybudovat co nejsilnější odstrašující kapacity. V regionu plném nepřátel, válek a nevyzpytatelných krizí to dává smysl. Jenže podobnost končí tam, kde začíná odpovědnost za vlastní politiku.

Izrael, při vší kontroverzi, zůstává státem s demokratickým systémem, transparentní kontrolou armády a úzkým spojenectvím s dalšími liberálními demokraciemi. Íránu naproti tomu vládne autoritářská teokracie, jejíž vedení se netají ambicí destabilizovat své okolí a často používá sílu i mimo své hranice prostřednictvím milicí a zástupných aktérů.

Ano, bylo téměř nevyhnutelné, že poté, co se Izrael v 60. letech stal de facto jadernou mocností a vztahy s Teheránem se po roce 1979 dramaticky zhoršily, bude Írán usilovat o vlastní zbraň. Ale pochopení této motivace ještě neznamená, že bychom ji měli akceptovat. Írán s jadernou zbraní nepřinese rovnováhu – přinese další vrstvu nejistoty do už tak přetíženého regionu. Režim, který hovoří o „sionistickém útvaru“ jako o entitě, kterou je třeba zničit, a zároveň podporuje militantní skupiny jako Hizballáh nebo šíitské milice v Iráku, by měl být poslední, komu se svěří taková moc.

Zastánci symetrie často tvrdí, že svět musí buď odzbrojit Izrael, nebo legalizovat íránské ambice. Jenže to je absolutně špatná rovnice. Bezpečnost v regionu nezajistí jaderné zbraně ve více rukou, ale právě naopak. Íránský jaderný arzenál by mohl spustit řetězovou reakci. Saúdská Arábie, Egypt, Turecko – žádná z těchto zemí by nechtěla zůstat pozadu. A v tu chvíli bychom měli před sebou Blízký východ, kde se každý krizový moment může proměnit v jadernou katastrofu.

Je sice pravda, že i Izrael jedná silově a často jednostranně. Ale zároveň nevyhrožuje svým sousedům vymazáním z mapy, nezpochybňuje jejich legitimitu a neexportuje revoluci za hranice. To, že Západ vnímá Izrael jako „svého“ spojence, není jen o geopolitice, nýbrž o sdílených principech. Nedokonalých, ale přesto zásadních. Írán tyto principy dlouhodobě odmítá.

Snaha o globální nešíření jaderných zbraní má smysl jen tehdy, pokud je postavena na důslednosti a politické odvaze říct „ne“ i těm, kteří tvrdí, že jen chtějí přežít. V případě Íránu ale nejde jen o přežití. Jde o ambice, mocenské rozšiřování a ideologii, která s jadernou zbraní za zády bude nebezpečnější než kdy dřív. A právě proto by svět měl mít jasno: ne každý má právo na jadernou zbraň.

Izraelská vojenská akce proti íránskému jadernému programu může být vnímána jako extrémní, ale z pohledu izraelského vedení i velké části jeho společnosti jde o krok poslední instance. Pokud existuje přesvědčení, že diplomatická jednání selhala a že Írán se blíží bodu, kdy bude schopný zkonstruovat jadernou zbraň, pak logika preemptivního úderu odpovídá izraelské bezpečnostní doktríně. Ta se vždy opírala o princip, že nejlepší obranou je útok včas a dříve, než se hrozba naplno zhmotní.

Zároveň nelze přehlédnout, že izraelské akce mají i širší odstrašující rozměr. V regionu, kde slabost znamená pozvánku k agresi, vysílá Izrael jasný signál nejen Teheránu, ale i dalším hráčům, že jaderná zbraň v rukou státu, který otevřeně vyzývá k jeho zničení, nebude nikdy akceptovatelná. Je to tvrdý přístup, často kontroverzní, ale v očích mnoha Izraelců i jejich spojenců jediný způsob, jak zabránit regionální katastrofě, která by mohla propuknout v okamžiku, kdy by Írán skutečně dosáhl výroby jaderné zbraně.