Izrael drží jaderný arzenál desítky let v tichosti, zatímco Írán čelí sankcím a hrozbám kvůli pouhému podezření, že o něj usiluje. Tato dvojí míra je zřejmá, ale snaha Teheránu získat jadernou zbraň představuje zásadní bezpečnostní riziko. V regionu, kde vládne nedůvěra, ideologie a asymetrické hrozby, by jaderně vyzbrojený Írán znamenal nebezpečný zlom. Izraelský vojenský zásah může být kontroverzní, ale v daném kontextu i pochopitelný.
Spojené státy, Evropská unie i Izrael se rády stylizují do rolí obránců mezinárodního pořádku a stability. A přesto je právě v otázce jaderného zbrojení vidět, jak selektivně je tato stabilita vnímána. Zatímco Írán čelí ostré mezinárodní kritice, sankcím, diplomatickému tlaku a nyní i izraelským útokům, Izrael drží svůj jaderný program v mlčení a nedotknutelnosti – jako by se na něj pravidla o nešíření jaderných zbraní nevztahovala. To samozřejmě vyvolává otázky o férovosti a dvojím metru, ale zároveň to nesmí zakrýt podstatnější dilema: skutečně chceme jaderně vyzbrojený Írán?
Na první pohled se může zdát, že obě země jednají stejně – podle logiky přežití, jak ji popisují realisté v mezinárodních vztazích. Izrael i Írán se snaží vybudovat co nejsilnější odstrašující kapacity. V regionu plném nepřátel, válek a nevyzpytatelných krizí to dává smysl. Jenže podobnost končí tam, kde začíná odpovědnost za vlastní politiku.
Izrael, při vší kontroverzi, zůstává státem s demokratickým systémem, transparentní kontrolou armády a úzkým spojenectvím s dalšími liberálními demokraciemi. Íránu naproti tomu vládne autoritářská teokracie, jejíž vedení se netají ambicí destabilizovat své okolí a často používá sílu i mimo své hranice prostřednictvím milicí a zástupných aktérů.
Ano, bylo téměř nevyhnutelné, že poté, co se Izrael v 60. letech stal de facto jadernou mocností a vztahy s Teheránem se po roce 1979 dramaticky zhoršily, bude Írán usilovat o vlastní zbraň. Ale pochopení této motivace ještě neznamená, že bychom ji měli akceptovat. Írán s jadernou zbraní nepřinese rovnováhu – přinese další vrstvu nejistoty do už tak přetíženého regionu. Režim, který hovoří o „sionistickém útvaru“ jako o entitě, kterou je třeba zničit, a zároveň podporuje militantní skupiny jako Hizballáh nebo šíitské milice v Iráku, by měl být poslední, komu se svěří taková moc.
Zastánci symetrie často tvrdí, že svět musí buď odzbrojit Izrael, nebo legalizovat íránské ambice. Jenže to je absolutně špatná rovnice. Bezpečnost v regionu nezajistí jaderné zbraně ve více rukou, ale právě naopak. Íránský jaderný arzenál by mohl spustit řetězovou reakci. Saúdská Arábie, Egypt, Turecko – žádná z těchto zemí by nechtěla zůstat pozadu. A v tu chvíli bychom měli před sebou Blízký východ, kde se každý krizový moment může proměnit v jadernou katastrofu.
Je sice pravda, že i Izrael jedná silově a často jednostranně. Ale zároveň nevyhrožuje svým sousedům vymazáním z mapy, nezpochybňuje jejich legitimitu a neexportuje revoluci za hranice. To, že Západ vnímá Izrael jako „svého“ spojence, není jen o geopolitice, nýbrž o sdílených principech. Nedokonalých, ale přesto zásadních. Írán tyto principy dlouhodobě odmítá.
Snaha o globální nešíření jaderných zbraní má smysl jen tehdy, pokud je postavena na důslednosti a politické odvaze říct „ne“ i těm, kteří tvrdí, že jen chtějí přežít. V případě Íránu ale nejde jen o přežití. Jde o ambice, mocenské rozšiřování a ideologii, která s jadernou zbraní za zády bude nebezpečnější než kdy dřív. A právě proto by svět měl mít jasno: ne každý má právo na jadernou zbraň.
Izraelská vojenská akce proti íránskému jadernému programu může být vnímána jako extrémní, ale z pohledu izraelského vedení i velké části jeho společnosti jde o krok poslední instance. Pokud existuje přesvědčení, že diplomatická jednání selhala a že Írán se blíží bodu, kdy bude schopný zkonstruovat jadernou zbraň, pak logika preemptivního úderu odpovídá izraelské bezpečnostní doktríně. Ta se vždy opírala o princip, že nejlepší obranou je útok včas a dříve, než se hrozba naplno zhmotní.
Zároveň nelze přehlédnout, že izraelské akce mají i širší odstrašující rozměr. V regionu, kde slabost znamená pozvánku k agresi, vysílá Izrael jasný signál nejen Teheránu, ale i dalším hráčům, že jaderná zbraň v rukou státu, který otevřeně vyzývá k jeho zničení, nebude nikdy akceptovatelná. Je to tvrdý přístup, často kontroverzní, ale v očích mnoha Izraelců i jejich spojenců jediný způsob, jak zabránit regionální katastrofě, která by mohla propuknout v okamžiku, kdy by Írán skutečně dosáhl výroby jaderné zbraně.
Klimatická krize už dávno není jen teoretická hrozba. Globální oteplování se projevuje postupně – zvyšující se koncentrace CO₂, stoupající hladiny oceánů, teplejší moře. Ale vědci také upozorňují na přinejmenším 16 takzvaných bodů zlomu – kritických prahů, jejichž překročení by mohlo spustit nevratné a ničivé změny v celém systému Země.
Velká Británie čelí nové realitě: možnost válečného konfliktu přímo na jejím území už není jen teoretická hrozba. Vyplývá to z nové Národní bezpečnostní strategie, která byla zveřejněna v úterý a vyzývá občany ke „konkrétní přípravě“ na scénáře připomínající druhou světovou válku. Dokument varuje před vzrůstající hrozbou ze strany Ruska, Číny, Íránu a Severní Koreje.
Izrael drží jaderný arzenál desítky let v tichosti, zatímco Írán čelí sankcím a hrozbám kvůli pouhému podezření, že o něj usiluje. Tato dvojí míra je zřejmá, ale snaha Teheránu získat jadernou zbraň představuje zásadní bezpečnostní riziko. V regionu, kde vládne nedůvěra, ideologie a asymetrické hrozby, by jaderně vyzbrojený Írán znamenal nebezpečný zlom. Izraelský vojenský zásah může být kontroverzní, ale v daném kontextu i pochopitelný.
Na začátku summitu Severoatlantické aliance v Nizozemsku došlo k výraznému narušení železniční dopravy, které nyní vyšetřují nizozemské úřady. Ministr spravedlnosti David van Weel uvedl, že jednou z vyšetřovacích verzí je sabotáž.
Na cestě na summit NATO prezident Spojených států Donald Trump opět otřásl důvěrou v alianci, když zpochybnil základní pilíř kolektivní obrany – článek 5 Severoatlantické smlouvy. Zároveň zveřejnil soukromý, podlézavě znějící vzkaz generálního tajemníka NATO Marka Rutteho, který podle všeho naznačuje, že celý summit byl zčásti připraven tak, aby udržel Trumpa zainteresovaného v evropské bezpečnosti.
Příměří oznámené Donaldem Trumpem působilo od začátku velmi nejistě. Ani Írán, ani Izrael jej oficiálně nepotvrdily a už během několika hodin ho narušily nové útoky – konkrétně zprávy o íránské raketě mířící na sever Izraele.
Americký prezident Donald Trump v úterý ostře kritizoval jak Izrael, tak Írán kvůli opakovanému porušování příměří, které sám krátce předtím oznámil jako průlomový diplomatický úspěch. V emotivním vyjádření směrem k oběma stranám obvinil izraelskou armádu, že ihned po uzavření dohody podnikla masivní letecký úder, a zároveň odsoudil i íránské raketové útoky, které následovaly.
Rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa o víkendovém bombardování íránských jaderných zařízení překvapilo svět a znovu rozvířilo debatu o tom, jak vlastně chápat jeho zahraniční politiku. Mnozí analytici a bývalí úředníci se shodují: Trump je v této fázi své vlády ochoten podstupovat mimořádná rizika bez ohledu na následky.
Podle nejnovějších informací z kanceláře ukrajinského prezidenta se Volodymyr Zelenskyj skutečně setká s Donaldem Trumpem během probíhajícího summitu NATO. Tato zpráva přichází krátce poté, co se objevily spekulace, že ukrajinský prezident doufá v neformální setkání s Trumpem na okraji summitu.
Navzdory svým rozsáhlým zásobám ropy je Írán přesvědčen, že domácí jaderný program je klíčem k jeho národnímu sebeurčení a bezpečnosti. Ačkoliv se na první pohled může zdát zvláštní, že země s tak bohatými přírodními zdroji tolik usiluje o jadernou energii, hlubší pohled do historie ukazuje, že nejde jen o elektřinu – ale o důstojnost, nezávislost a odčinění kolonialismu.
Šéf hnutí ANO Andrej Babiš, který se s podporou 31 procent voličů drží v čele předvolebních průzkumů, se znovu ocitá v právních potížích. Vrchní soud v Praze totiž v pondělí zrušil předchozí rozhodnutí, které ho zprostilo viny v případu údajného podvodu s evropskou dotací ve výši dvou milionů eur. Podle prestižního serveru Politico se tak populistický expremiér nachází ve stavu ohrožení.
Evropa, nejrychleji se oteplující kontinent světa, čelí v posledních letech sílícím projevům extrémního počasí. Prudké deště a rozvodněné řeky způsobily vlnu ničivých povodní, které si vyžádaly stovky životů a škody v řádech miliard eur. Tyto přírodní katastrofy však nezasahují pouze infrastrukturu a domácnosti, ale mají stále větší dopad i na evropské podniky a finanční instituce, na kterých závisí.