Izrael drží jaderný arzenál desítky let v tichosti, zatímco Írán čelí sankcím a hrozbám kvůli pouhému podezření, že o něj usiluje. Tato dvojí míra je zřejmá, ale snaha Teheránu získat jadernou zbraň představuje zásadní bezpečnostní riziko. V regionu, kde vládne nedůvěra, ideologie a asymetrické hrozby, by jaderně vyzbrojený Írán znamenal nebezpečný zlom. Izraelský vojenský zásah může být kontroverzní, ale v daném kontextu i pochopitelný.
Spojené státy, Evropská unie i Izrael se rády stylizují do rolí obránců mezinárodního pořádku a stability. A přesto je právě v otázce jaderného zbrojení vidět, jak selektivně je tato stabilita vnímána. Zatímco Írán čelí ostré mezinárodní kritice, sankcím, diplomatickému tlaku a nyní i izraelským útokům, Izrael drží svůj jaderný program v mlčení a nedotknutelnosti – jako by se na něj pravidla o nešíření jaderných zbraní nevztahovala. To samozřejmě vyvolává otázky o férovosti a dvojím metru, ale zároveň to nesmí zakrýt podstatnější dilema: skutečně chceme jaderně vyzbrojený Írán?
Na první pohled se může zdát, že obě země jednají stejně – podle logiky přežití, jak ji popisují realisté v mezinárodních vztazích. Izrael i Írán se snaží vybudovat co nejsilnější odstrašující kapacity. V regionu plném nepřátel, válek a nevyzpytatelných krizí to dává smysl. Jenže podobnost končí tam, kde začíná odpovědnost za vlastní politiku.
Izrael, při vší kontroverzi, zůstává státem s demokratickým systémem, transparentní kontrolou armády a úzkým spojenectvím s dalšími liberálními demokraciemi. Íránu naproti tomu vládne autoritářská teokracie, jejíž vedení se netají ambicí destabilizovat své okolí a často používá sílu i mimo své hranice prostřednictvím milicí a zástupných aktérů.
Ano, bylo téměř nevyhnutelné, že poté, co se Izrael v 60. letech stal de facto jadernou mocností a vztahy s Teheránem se po roce 1979 dramaticky zhoršily, bude Írán usilovat o vlastní zbraň. Ale pochopení této motivace ještě neznamená, že bychom ji měli akceptovat. Írán s jadernou zbraní nepřinese rovnováhu – přinese další vrstvu nejistoty do už tak přetíženého regionu. Režim, který hovoří o „sionistickém útvaru“ jako o entitě, kterou je třeba zničit, a zároveň podporuje militantní skupiny jako Hizballáh nebo šíitské milice v Iráku, by měl být poslední, komu se svěří taková moc.
Zastánci symetrie často tvrdí, že svět musí buď odzbrojit Izrael, nebo legalizovat íránské ambice. Jenže to je absolutně špatná rovnice. Bezpečnost v regionu nezajistí jaderné zbraně ve více rukou, ale právě naopak. Íránský jaderný arzenál by mohl spustit řetězovou reakci. Saúdská Arábie, Egypt, Turecko – žádná z těchto zemí by nechtěla zůstat pozadu. A v tu chvíli bychom měli před sebou Blízký východ, kde se každý krizový moment může proměnit v jadernou katastrofu.
Je sice pravda, že i Izrael jedná silově a často jednostranně. Ale zároveň nevyhrožuje svým sousedům vymazáním z mapy, nezpochybňuje jejich legitimitu a neexportuje revoluci za hranice. To, že Západ vnímá Izrael jako „svého“ spojence, není jen o geopolitice, nýbrž o sdílených principech. Nedokonalých, ale přesto zásadních. Írán tyto principy dlouhodobě odmítá.
Snaha o globální nešíření jaderných zbraní má smysl jen tehdy, pokud je postavena na důslednosti a politické odvaze říct „ne“ i těm, kteří tvrdí, že jen chtějí přežít. V případě Íránu ale nejde jen o přežití. Jde o ambice, mocenské rozšiřování a ideologii, která s jadernou zbraní za zády bude nebezpečnější než kdy dřív. A právě proto by svět měl mít jasno: ne každý má právo na jadernou zbraň.
Izraelská vojenská akce proti íránskému jadernému programu může být vnímána jako extrémní, ale z pohledu izraelského vedení i velké části jeho společnosti jde o krok poslední instance. Pokud existuje přesvědčení, že diplomatická jednání selhala a že Írán se blíží bodu, kdy bude schopný zkonstruovat jadernou zbraň, pak logika preemptivního úderu odpovídá izraelské bezpečnostní doktríně. Ta se vždy opírala o princip, že nejlepší obranou je útok včas a dříve, než se hrozba naplno zhmotní.
Zároveň nelze přehlédnout, že izraelské akce mají i širší odstrašující rozměr. V regionu, kde slabost znamená pozvánku k agresi, vysílá Izrael jasný signál nejen Teheránu, ale i dalším hráčům, že jaderná zbraň v rukou státu, který otevřeně vyzývá k jeho zničení, nebude nikdy akceptovatelná. Je to tvrdý přístup, často kontroverzní, ale v očích mnoha Izraelců i jejich spojenců jediný způsob, jak zabránit regionální katastrofě, která by mohla propuknout v okamžiku, kdy by Írán skutečně dosáhl výroby jaderné zbraně.
Česko by po více než 16 letech měl opět navštívit papež. Lev XIV. přijal pozvání prezidenta Petra Pavla, který v pondělí zavítal s manželkou do Vatikánu. Naposledy se do Česka vydal Benedikt XVI.
Karlos Vémola se v pondělí na kauci dostal z vazby na svobodu. Ještě večer se sám poprvé ozval fanouškům. K ostře sledované kauze toho zatím moc neřekl. Především poděkoval lidem za podporu a zmínil, že teď chce čas věnovat rodině a svému zdraví.
Donald Trump se znovu pustil do ostré kritiky Severoatlantické aliance a na své platformě Truth Social prohlásil, že bez jeho přičinění by NATO už dávno neexistovalo. Podle amerického prezidenta by aliance skončila na „smetišti dějin“, kdyby nepřišel on se svým tlakem na spojence. Dodal, že nikdo – „žádný jednotlivec ani prezident“ – nikdy neudělal pro vojenskou alianci víc než on sám.
Americká politická scéna se nachází v bodě, kdy už nejde jen o osobu prezidenta, ale o hlubokou proměnu celého systému. Analýza Johna F. Harrise pro Politico naznačuje, že i kdyby Trump v roce 2029 úřad opustil a nepokusil se obejít ústavu, jeho vliv bude formovat americkou politiku minimálně další dekádu. Trumpismus se stal novou normou, se kterou se budou muset vyrovnat i jeho největší odpůrci.
Mezi Evropskou unií a Spojenými státy to opět jiskří, protože europoslanci hodlají zmrazit ratifikaci klíčové obchodní smlouvy. Tento dokument, který v létě dojednala Ursula von der Leyen přímo s Donaldem Trumpem v jeho skotském rezortu, měl zajistit stabilnější prostředí pro exportéry.
Britská ministryně financí Rachel Reevesová vystoupila na zasedání agentury Bloomberg v rámci fóra v Davosu s jasným vzkazem: v době narůstajícího globálního napětí a hrozeb obchodními válkami musí světoví lídři zachovat „chladnou hlavu“. Reagovala tak na vyostřenou situaci kolem Grónska a hrozby Donalda Trumpa, který plánuje uvalit cla na evropské spojence.
Antarktičtí tučňáci procházejí radikální změnou chování, která vědce vážně znepokojuje. Desetiletá studie vedená týmem Penguin Watch z Oxfordské univerzity odhalila, že tito nelétaví ptáci posunuli začátek své hnízdní sezóny o více než tři týdny. Hlavní příčinou jsou pravděpodobně měnící se teploty v důsledku klimatických změn, které nutí zvířata k dřívějšímu usazování v koloniích.
Francouzský prezident Emmanuel Macron vystoupil na Světovém ekonomickém fóru v Davosu s projevem, který byl jasným vzkazem nejen Spojeným státům, ale i samotné Evropě. V době narůstající globální nestability a bezpečnostních nerovnováh Macron varoval, že svět dospěl do bodu, kdy hrozí vláda práva silnějšího. Podle něj je naprosto nepřijatelné, aby hospodářská soutěž sloužila k podmaňování Evropy nebo byla využívána jako páka k získávání cizích území, čímž narážel na aktuální americké ambice v Grónsku.
V Davosu to vře. Zatímco se evropští lídři snaží v mrazivém Švýcarsku najít diplomatický tón, jak čelit hrozbám Donalda Trumpa ohledně Grónska, kalifornský guvernér Gavin Newsom si nebral servítky. Reakci Evropy označil za „patetickou“ a „trapnou“. Podle něj nastal čas, aby se evropské špičky přestaly chovat jako komplicové a začaly brát situaci vážně.
Grónsko zůstane Grónskem a snaha Donalda Trumpa o jeho získání je spíše součástí tvrdé vyjednávací taktiky než reálným plánem na anexi. V tomto duchu se v úterý v Davosu vyjádřil Gary Cohn, místopředseda společnosti IBM a bývalý klíčový ekonomický poradce amerického prezidenta. Cohn, který v prvním Trumpově funkčním období vedl Národní ekonomickou radu, se domnívá, že invaze do nezávislé země, která je navíc součástí NATO, je už „trochu přes čáru“.
Spor o Grónsko, který naplno otřásá transatlantickými vazbami, se na první pohled zdá být splněným snem Kremlu. Dlouhodobou strategií Moskvy je vrazit klín mezi Spojené státy a Evropu, oslabit NATO a podkopat jednotu Západu. Pohled na amerického prezidenta, který hrozí svým nejbližším spojencům drakonickými cly kvůli arktickému ostrovu, vyvolává v ruských vládních kruzích neskrývané uspokojení. Podle serveru CNN ale v Kremlu panují obavy.
Austrálie prožívá během tamních letních prázdnin dramatické období. Oblíbené pláže v nejlidnatějším státě Nový Jižní Wales (NSW) se proměnily v nebezpečnou zónu. Během pouhých 48 hodin došlo ke čtyřem útokům žraloků, což vedlo k uzavření přibližně 40 pláží podél východního pobřeží, včetně ikonických míst v okolí Sydney.