Slovenský premiér Robert Fico na půdě Evropské unie podpořil pokračující pomoc Ukrajině, jen aby o den později před domácím publikem prohlásil, že Slovensko napadené zemi neposkytne ani vojenskou, ani finanční podporu. Tento politický dvojí metr už dávno nepřekvapuje, přesto dál systematicky podkopává slovenskou společnost i demokracii.
Slovenský premiér v pátek opět rázně prohlásil, že Slovensko neposkytne Ukrajině žádnou vojenskou ani finanční pomoc na obranu proti ruské agresi. Tento postoj přitom kontrastuje se čtvrtečním rozhodnutím lídrů všech členských států Evropské unie – s výjimkou Maďarska – které jednomyslně podpořily pokračování unijní pomoci Ukrajině.
Toto je pro Fica typický manévr. Na evropské scéně vystupuje jako umírněný a loajální partner, avšak sotva se vrátí domů, ostře kritizuje unijní rozhodnutí – přestože je on sám, nebo jeho zástupce jednající v jeho pověření, ve většině případů formálně podpoří.
Fico balancuje mezi dvěma obavami: ztrátou domácí podpory, která mu zajišťuje moc, a oslabením vztahů se spojenci, což by mohlo Slovensku zkomplikovat přístup k unijním fondům. Na domácí scéně ve slovenštině hřímá proti Bruselu, ale jakmile jeho slova dolétnou k evropským partnerům, podivuhodně změní tón.
Slovenský premiér se čím dál víc profiluje jako učebnicový populista a jeho rádoby levicová, sociálně-demokratická strana Smer-SD se mezitím stává epicentrem slovenské populistické politiky.
Jeho maďarský protějšek Viktor Orbán se naopak dá označit za skutečného „národovce“ – jeho postoje na domácí scéně totiž často zůstávají konzistentní i na evropské úrovni. Ačkoli ho Fico očividně obdivuje, v tomto ohledu se mu nemůže rovnat. Na rozdíl od Orbána, který staví na ideologii, je totiž Ficovým hlavním cílem především politický (a ekonomický) zisk.
Podobný scénář sledujeme i u bývalého, a možná budoucího, českého premiéra Andreje Babiše. Na domácí scéně hlásá něco úplně jiného než na evropské. Když mu to vyhovovalo, bez mrknutí oka podpořil Zelenou dohodu (Green Deal), aby se dnes postavil do čela jejích nejhlasitějších kritiků a obviňoval z jejího schválení současnou vládu.
Fico i Babiš jsou mistři populismu a politického pokrytectví. Nejde jim o blaho občanů, ale výhradně o vlastní prospěch. Přestože se rádi stylizují do role ochránců národních zájmů, jejich kroky často svědčí o opaku. Právě oni dva také otevřeně podpořili nejnovější iniciativy amerického prezidenta Donalda Trumpa, směřující k omezení transatlantické spolupráce s Evropou a pohřbení ukrajinské snahy o obranu před Ruskem.
Na rozdíl od Babiše je Fico ochoten líbat prsten jak Vladimiru Putinovi, tak Trumpovi. Slovensko rozděluje způsobem, který nemá obdoby – a přesně to mu hraje do karet. Rozštěpená společnost plodí zlobu, a v takové atmosféře vítězí ten, kdo dokáže vyvolat největší strach a zároveň nabídnout zdánlivě jednoduchá, rázná řešení problémů běžných občanů.
Ficovi nejde o to, zda je slovenská společnost soudržná či stabilní – důležité je jen to, že mu přináší dostatek hlasů k udržení moci. Formálně zachovává demokratické principy, ve skutečnosti je však mistrně ohýbá ve svůj prospěch. Z demokracie nevytváří autoritářský režim v pravém slova smyslu, ale systém, v němž ovládl politickou scénu natolik, že demokratické zřízení slouží především jeho vlastní agendě.
Stejně jako Babiš splňuje i Fico jeden ze základních znaků autoritářského myšlení: umění svalovat vlastní neúspěchy na politické oponenty. Babišova vláda například vytvořila jeden z největších schodků v dějinách českého státního rozpočtu, přesto dokázal z odpovědnosti obratně obvinit kabinet Petra Fialy – a nemalá část veřejnosti mu to uvěřila.
Babišova překrucování reality jsou v porovnání s Ficovými téměř nevinná. Zatímco český expremiér manipuluje fakty, Fico zachází ještě dál – bez jediného důkazu obvinil opozici vedenou Progresívnym Slovenskem z plánování státního převratu. Tuto očividnou dezinformaci jednoduše vypustil do veřejného prostoru, kde začala žít vlastním životem a pracovat v jeho prospěch.
Tímto způsobem Fico systematicky rozděluje slovenskou společnost a snadno v ní podněcuje vztek a nenávist vůči druhé straně politické barikády. Voliči Smeru pohrdají příznivci Progresívneho Slovenska, a naopak. Polarizace dosáhla takové úrovně, že vedle ní působí česká společnost téměř jako oáza stability. Pokud Fico bude i nadále stavět svou politiku na lžích a polopravdách, slovenskou demokracii a společnost čeká neradostná budoucnost.
Válka s Íránem, která trvá třetí týden, už nyní drasticky zatěžuje americkou státní kasu. Podle představitelů Trumpovy administrativy vynaložily Spojené státy na tento konflikt za prvních čtrnáct dní minimálně 12 miliard dolarů. Toto číslo se okamžitě stalo středem ostré kritiky ze strany demokratů i zastánců rozpočtové odpovědnosti, kteří upozorňují, že astronomické sumy mizející v raketových útocích by mohly zásadně proměnit životy milionů Američanů v oblastech zdravotnictví či školství.
Americký prezident Donald Trump v pondělí oznámil, že hodlá o zhruba měsíc odložit svou vysoce sledovanou březnovou návštěvu Číny. Jako hlavní důvod uvedl nutnost osobního dohledu nad probíhající válkou v Íránu. Setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, které mělo původně proběhnout od 31. března do 2. dubna, se tak pravděpodobně uskuteční až v pozdějším termínu.
Na Ruskem okupovaných územích Ukrajiny dochází k systematické likvidaci náboženské svobody. Původně pestrý ekosystém mnoha věr je násilně přetvářen v jedinou povolenou víru: kult ruského prezidenta Vladimira Putina. Zatímco například v Chersonské oblasti před invazí působilo přes 990 náboženských organizací zastupujících 38 různých směrů, dnes jich zbývá jen 175. Naprostá většina z nich je navíc podřízena Ruské pravoslavné církvi (ROC), která je úzce spjata s Kremlem.
Přestože si většina stran přeje rychlý konec bojů, jejich představy o podmínkách příměří se zásadně rozcházejí. Co si která strana od války s Íránem slibuje?
Sobotní výzva Donalda Trumpa, aby se Británie, Čína, Francie nebo Japonsko zapojily do námořního doprovodu tankerů v Hormuzském průlivu, naplno odhalila absenci ucelené americké strategie vůči Íránu. Bílý dům spolu s Izraelem sice zahájil útoky, ale zdá se, že dostatečně nepředvídal íránskou odvetu. Teherán se podle očekávání zaměřil na asymetrické údery proti americkým základnám, spojencům a obchodním lodím v Perském zálivu.
První měsíc meteorologického jara je v polovině. Odborníci už tuší, jak v Česku bude až téměř do poloviny dubna. Teploty mají růst nahoru a dostanou se až nad 15 °C. Vyplývá to z měsíčního výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Předseda slovenské vlády Robert Fico (Smer-SD) pokračuje v boji za obnovení dodávek ruské ropy na Slovensko. V dnešním rozhovoru s předsedou Evropské rady Antóniem Costou řekl, že Evropská unie nesmí upřednostňovat zájmy Ukrajiny před zájmy členských zemí.
Dara Rolins pořádně překvapila české i slovenské příznivce, protože zničehonic oznámila uměleckou pauzu. Důvodem je především stavba pražské rezidence, ale není to jediný důvod. Popová hvězda prozradila,
Česká kinematografie má na kontě další oscarový počin. Tuzemští producenti se totiž podíleli na vzniku dokumentárního filmu Pan Nikdo proti Putinovi, který obdržel Oscara. Na snímek se mohou těšit televizní diváci, v květnu jej odvysílá Česká televize.
Americký prezident Donald Trump vyvolal vlnu kritiky a rozpaků poté, co během nedělního letu prezidentským speciálem Air Force One zpochybnil smysl americké vojenské přítomnosti v Hormuzském průlivu. Přestože v posledních dnech stupňuje tlak na spojence, aby USA pomohli tuto klíčovou cestu zabezpečit, novinářům sdělil, že Spojené státy by v oblasti „možná vůbec neměly být“.
Německá vláda v pondělí odmítla požadavky amerického prezidenta Donalda Trumpa a vzkázala do Washingtonu, že konflikt na Blízkém východě nepovažuje za záležitost Severoatlantické aliance. Berlín oficiálně nevyhoví žádosti o poskytnutí vojenské podpory pro zajištění bezpečnosti v Hormuzském průlivu. Podle německého stanoviska nemá NATO v této válce své místo.
Irák se v posledních týdnech stal novou a velmi nebezpečnou frontou probíhající války s Íránem. Teherán se cíleně snaží do konfliktu zatáhnout i svého souseda a využít k tomu síť jím podporovaných milic. Od americko-izraelských náletů na Írán z konce února se Irák potýká s lavinou útoků, které mají za cíl vyčerpat americké síly v regionu a destabilizovat iráckou vládu.