Fico nehledí na budoucnost Slovenska, jen na vlastní popularitu. Svou zemi žene do vážné krize

Český premiér Petr Fiala prostřednictvím dopisu požádal svého slovenského protějška Fica, aby „Slovensko přehodnotilo svůj postoj k 18. sankčnímu balíčku a přispělo k zachování jednoty a odhodlání“. „Věřím, že právě Slovensko jako náš nejbližší partner v regionu zohlední odpovědnost vůči společným evropským hodnotám svobody, bezpečnosti a solidarity,“ dodal lídr občanských demokratů.

„Slovenská republika je demokratická a suverénní země. Návrh 18. sankčního balíčku jsme spojili s návrhem Evropské komise zastavit od 1. ledna 2028 jakékoli dodávky ruského plynu a žádáme relevantní hráče, aby Slovenské republice poskytli potřebné garance, že po 1. lednu 2028 bude mít Slovenská republika dostatek plynu za rozumné ceny. Jedná se o národní zájem Slovenska. Žádám vás, abyste jej respektovali,“ shrnul Fico v odpovědi.

Fico následně Fialu pozval na návštěvu Slovenska. „Ve svém dopise píšete, že Slovensko je Vám mimořádně blízké. Stejný názor ve vztahu k České republice sdílíme i my na Slovensku. Nejlepší odpovědí na zbytečnou nervozitu v mezinárodním prostoru by bylo společné jednání vlády Slovenské republiky a České republiky, na které Vás určitě v co nejkratším čase pozvu na území Slovenské republiky,“ dodal slovenský lídr.

Je třeba objektivně uznat, že předseda slovenské vlády má v jednom konkrétním ohledu pravdu – Slovensko skutečně čelí naléhavé potřebě zajistit si stabilní a dlouhodobě udržitelné dodávky zemního plynu pro období po 1. lednu 2028. Právě tento termín stanovila Evropská komise jako mezník, po němž by měly být zcela ukončeny dodávky tohoto klíčového energetického surového zdroje z Ruské federace. Fico tedy správně identifikuje problém, který nelze ignorovat. Jenže pod touto na první pohled pragmatickou rétorikou se skrývá výrazně složitější politický záměr.

Zatímco většina členských států Evropské unie postupně diverzifikovala své energetické zdroje a od roku 2021 systematicky snižovala svou závislost na ruském plynu, Slovensko se vydalo opačným směrem. Ficova vláda nejenže nepřijala dostatečně rozhodné kroky k energetické transformaci, ale navíc se v této klíčové otázce dostala do přímého konfliktu s evropskými partnery. Společně s Maďarskem se Slovensko stalo jedním z mála států, které se otevřeně staví za pokračování spolupráce s Ruskem v oblasti energetiky – a tím podrývá jednotný a hodnotově ukotvený postoj Evropské unie vůči Moskvě.

Tato pozice je o to problematičtější, že ji Fico zastává v době, kdy Vladimir Putin vede již čtvrtým rokem brutální vojenskou invazi proti sousední Ukrajině – válku, která je v rozporu s mezinárodním právem i se základními normami evropské bezpečnostní architektury. Namísto jasného a důrazného postoje proti agresorovi se slovenský premiér rozhodl udržovat korektní, ba v některých ohledech dokonce vstřícné vztahy s Kremlem. Tváří v tvář pokračující ruské agresi tak Ficova vláda dává přednost selektivnímu pragmatismu před principiální politikou.

Fico se přitom ve své veřejné rétorice pravidelně odvolává na ochranu tzv. „slovenských národních zájmů“. Těžko si ale lze představit, že by mezi ně nepatřilo členství v EU a NATO – dvěma institucích, k nimž se Slovensko přihlásilo nejen politicky, ale i ústavně. Přesto právě tyto pilíře slovenské zahraniční a bezpečnostní politiky Fico v posledních měsících čím dál častěji zpochybňuje a neváhá veřejně proklamovat, že by pro Slovensko mohla být výhodnější tzv. neutralita.

Fico rétoriku stupňuje v situaci, kdy Slovensko i nadále čerpá miliardy z evropských fondů – a podle zjištění týmu europoslance Tomáše Zdechovského navíc existují důvodná podezření, že dochází k jejich systematickému zneužívání. Proklamovaná neutralita je tak nejen v rozporu s reálnou geopolitickou závislostí země, ale i s její ekonomickou realitou.

Fico se snaží tvářit jako státník, který Slovensku zajišťuje stabilitu a suverenitu, přestože bez alianční podpory by slovenské ozbrojené síly nebyly schopny čelit jakékoliv formě vnější agrese – tím méně ze strany Ruska. A právě tento rozpor mezi deklarovanou neutralitou a reálnou bezpečnostní závislostí na NATO vyvolává zásadní pochybnosti o důvěryhodnosti slovenské bezpečnostní politiky. V případě skutečného ohrožení by totiž nebylo vůbec jisté, zda by západní spojenci považovali Slovensko za důvěryhodného partnera hodného obrany.

Je stále zřetelnější, že slovenský premiér při utváření zahraničněpolitické orientace své země nepřistupuje k otázkám bezpečnosti, mezinárodní spolupráce a strategického ukotvení Slovenské republiky v globálním kontextu jako k naléhavým výzvám, které vyžadují koncepční odpovědnost a dlouhodobě udržitelnou vizi. Místo toho se zdá, že jeho rozhodování je vedeno především časovou kalkulací – pragmatickým výpočtem, podle nějž lze určité důsledky odložit či delegovat na budoucí vlády, bez nutnosti je řešit v aktuálním volebním období.

Jinými slovy, Fico zjevně operuje s předpokladem, že případné negativní následky jeho politiky tzv. neutrality – ať už půjde o postupné oslabování vztahů se západními spojenci, nebo zvyšující se riziko bezpečnostní izolace Slovenska v kritickém okamžiku – se projeví až s několikaletým zpožděním, tedy v době, kdy už on sám pravděpodobně nebude nést přímou politickou odpovědnost.

Tento způsob uvažování, ač politicky výhodný z hlediska krátkodobého přežití ve vládní pozici, je ve své podstatě hluboce nezodpovědný. Zásadní bezpečnostní rozhodnutí – například otázka alianční spolehlivosti nebo obranyschopnosti státu – nelze stavět na domněnce, že se „to nějak nevyhrotí“ dříve, než skončí mandát aktuálního kabinetu.

Fico si sice vytváří prostor k tomu, aby vystupoval jako vůdce, který „nepodléhá nátlaku“ a „chrání národní suverenitu“, realitou však zůstává, že tím Slovensko připravuje o to nejcennější, co v rámci kolektivní bezpečnosti má – důvěru spojenců a jasně čitelnou zahraničněpolitickou orientaci.

Na druhé straně však ve zcela jiné oblasti – konkrétně v energetice – slovenský premiér jedná s nebývalou rozhodností. Právě zde, kde se možné dopady špatných rozhodnutí mohou projevit již v horizontu několika málo let, se Fico rozhodl vystoupit jako politický krizový manažer, který se staví do role obránce slovenských zájmů.

Téma zemního plynu, konkrétně zajištění jeho stabilních a cenově dostupných dodávek po roce 2028, se v jeho vystoupeních stává klíčovou agendou. Tento postoj mu umožňuje oslovit veřejnost prostřednictvím jednoduchých a srozumitelných narativů – například o tom, že „Brusel“ ohrožuje slovenskou energetickou suverenitu, zatímco on, Fico, dělá vše pro to, aby občané nezůstali v zimě bez tepla.

Jenže tento příběh má svůj skrytý rámec. Právě nedostatek rozhodných kroků v předchozích letech, kdy bylo možné – a dokonce žádoucí – diverzifikovat energetické zdroje, modernizovat infrastrukturu a připojit se k celoevropskému trendu odklonu od ruské suroviny, dostal Slovensko do situace, kdy mu dnes reálně hrozí závažná energetická nestabilita. Ficova vláda tak ve skutečnosti hasí požár, který sama pomohla založit, přičemž svá řešení předkládá jako národní zájem – i když jde jen o snahu vyhnout se odpovědnosti.

Tento typ vládnutí, který lze charakterizovat jako kombinaci krátkozraké improvizace, oportunismu a komunikace přizpůsobené aktuálním náladám veřejnosti, odvádí pozornost od hlubších a systémových problémů. Slovensko nutně potřebuje energetickou transformaci – promyšlený přechod k bezpečnějším, udržitelnějším a strategicky nezávislým zdrojům energie. Stejně tak potřebuje stabilní a předvídatelné postavení v rámci euroatlantických struktur, protože právě ty jsou garantem jeho bezpečnosti v nestabilním geopolitickém prostředí.

Namísto těchto kroků však předseda slovenské vlády volí taktiku politické sebezáchovy. Hraje na jistotu tam, kde hrozí bezprostřední dopad, a odkládá odpovědnost tam, kde lze důsledky maskovat do budoucnosti. Tento přístup mu může přinést okamžité politické body – především u části elektorátu, která dává přednost jednoduchým řešením a nacionalistické rétorice.

Jenže cena za tuto politiku může být vysoká. Slovensko, které si v minulosti vybojovalo místo mezi stabilními demokratickými státy střední Evropy, může vinou takto vedené politiky oslabit nejen své postavení v Evropě, ale i vlastní vnitřní stabilitu.

Ficova časová kalkulace je tedy zřetelná. Bezpečnostní rizika ignoruje s tím, že řešení přenechá svým nástupcům. Zato v energetice vystupuje jako krizový garant, přestože je to právě jeho předchozí selhání, co krizi vyvolalo. Tato dichotomie ukazuje, že místo strategického vedení volí premiér cestu, která je možná výhodná dnes – ale může přijít Slovensko velmi draho zítra.