Trump se rozhodl, že si přivlastní Grónsko. A Evropa opět nezmůže vůbec nic

Spojené státy pokračují v ostřejším tónu vůči některým evropským spojencům. Viceprezident J. D. Vance se podle serveru Independent nedávno nechal slyšet, že Dánsko „není dobrým spojencem“, a bez větší diplomatické zdrženlivosti dodal, že USA „ovládnou Grónsko bez ohledu na Evropu“.

Největší ostrov světa, dánské autonomní území s geostrategickým významem, tak znovu vstupuje do hry. Ve čtvrtek má na jeho půdě přistát americká delegace vedená druhou dámou, Ushou Vanceovou. Kromě ní do Grónska dorazí také poradce Bílého domu pro národní bezpečnost Mike Waltz a ministr energetiky Chris Wright.

Vláda v Nuuku však dává jasně najevo, že o americkou přítomnost nestojí. Odcházející grónský premiér Múte B. Egede označil cestu za „součást velmi agresivní snahy USA o získání kontroly nad ostrovem“.

Zatímco Washington zastoupený prezidentem Donaldem Trumpem trvá na tom, že „návštěvu si vyžádali sami Gróňané“, místní úřady reagují spíše otráveně. „Jen pro pořádek, Naalakkersuisut, vláda Grónska, nevydala žádné pozvání k jakýmkoli návštěvám, ať už soukromým či oficiálním,“ uvedla vláda v Nuuku.

Přijde nabídka?

Co přesně je cílem americké návštěvy v Grónsku, zatím zůstává nejasné. Složení delegace však naznačuje, že nejde jen o zdvořilostní gesto. Účast ministra energetiky Wrighta vyvolává otázky, zda Washington oprašuje staronové ambice, o nichž otevřeně mluvil Trump, tedy že Spojené státy mají o ostrov vážný zájem – a jsou připraveny jej získat, diplomaticky či jinak.

Grónsko je podle bývalého prezidenta „strategicky neocenitelné“ pro americkou národní bezpečnost, ale jeho skutečná hodnota leží pod povrchem – doslova. Nerostné suroviny, vzácné zeminy a energetický potenciál ostrova se v očích amerických stratégů mění v geopolitickou trofej, zvlášť v době, kdy Arktida rychle nabývá na významu.

Z účasti ministra energetiky Wrighta a Waltze lze vyvodit, že delegace do Nuuku nepřijíždí s prázdnýma rukama. Na stole by se mohla objevit nabídka, která dalece přesahuje rámec běžné spolupráce. Američané mohou grónské vládě předložit dokonce návrh na jakousi akvizici celého ostrova, a to bez ohledu na postoj Kodaně.

Takový krok by ovšem znamenal doslova geopolitické zemětřesení. Převod území, které je formálně autonomní, ale stále patří pod dánskou korunu, by patrně představoval porušení mezinárodního práva. Jakýkoliv pokus o obejití Dánska by jistě narazil nejen v OSN, ale i u evropských partnerů. Především by eskaloval napětí v regionu, kde už teď roste vliv Číny a Ruska.

Co Evropa může dělat?

Evropa se ocitá na velice vratké půdě. Přítomnost Spojených států i Dánska v rámci Severoatlantické aliance komplikuje jakoukoliv smysluplnou reakci na potenciální americkou akci v Grónsku. Aktivace článku 5, základního pilíře kolektivní obrany NATO, by totiž teoreticky vyžadovala, aby aliance zasáhla proti jednomu ze svých vlastních členů. Myšlenka, že by Spojené státy hlasovaly pro vojenský zásah proti sobě samým, tak zůstává v rovině čisté absurdity.

Zatímco Brusel hledá cestu mezi loajalitou a strategickou autonomií, Paříž si očividně připravuje vlastní variantu zastrašení — byť zatím jen symbolickou. Přibližně před týdnem zakotvila v kanadském Halifaxu francouzská jaderná útočná ponorka FS Tourville. Oficiálně šlo o rutinní zastávku v rámci rozvíjející se obranné spolupráce mezi Francií a Kanadou. Podle serveru Independent je návštěva součástí širší, mnohamiliardové francouzsko-kanadské iniciativy zaměřené na modernizaci kanadských námořních kapacit, včetně výměny ponorkové flotily.

Neoficiálně však v diplomatických kruzích kolují spekulace, že přítomnost Tourville mohla být odpovědí na opakované Trumpovy narážky na možnou anexi Kanady či Grónska. Tyto informace byly sice rychle označeny za fámy, ale v kontextu napjaté atmosféry v Arktidě platí jediné – každé gesto je nutné chápat i mezi řádky.

Evropa nemá možnost reagovat

Reakce ze strany NATO zůstává de facto zablokovaná. Jakákoliv odpověď na případnou americkou agresi v Grónsku by totiž musela projít konsenzem všech členských států – včetně samotných Spojených států. Jinými slovy, Washington by měl spolurozhodovat o vojenské reakci aliance proti sobě samému. Výsledkem je institucionalizovaná patová situace, kterou v zákulisí dobře chápou i evropští diplomaté.

Možná alternativa – samostatná reakce Evropské unie, naráží na další právní překážku. Smlouva o Evropské unii sice obsahuje doložku vzájemné obrany (článek 42, odstavec 7), ale zároveň uznává nadřazenost závazků vyplývajících z členství v NATO. V praxi to znamená, že většina členských států EU, která je zároveň součástí aliance, by nemohla jednat proti vůli Spojených států – právě kvůli svým povinnostem v rámci NATO.

Jedinou teoretickou cestou k ozbrojené reakci mimo rámec NATO by byla koordinace států Evropské unie, které nejsou členy aliance. Jinými slovy – proti Spojeným státům by mohla, alespoň na papíře, vyplout flotila složená z vojenských sil několika neutrálních evropských zemí, konkrétně Rakouska, Irska, Kypru a Malty.

Tato hypotetická „koalice ochotných“ však naráží na zcela praktické limity. Vojenské kapacity těchto států jsou omezené, jejich společná akceschopnost minimální a politická vůle k eskalaci se Spojenými státy de facto nulová. Jakýkoliv pokus o ozbrojený odpor by tak měl spíš symbolický než reálný charakter.

Nastane válka mezi Dánskem a USA – co teď?

Pokud by se Spojené státy skutečně rozhodly jednat jednostranně vůči Grónsku, dánská vláda by jen stěží zůstala v roli pasivního pozorovatele. V Kodani by to s největší pravděpodobností vyvolalo okamžitou reakci, a to nejen na úrovni diplomatických protestů, ale i přípravu na možné obranné kroky. Jakýkoliv přímý zásah do územní integrity autonomního území by byl vnímán jako útok na dánský stát.

Otázkou ovšem zůstává, jak dlouho by Dánsko mohlo vzdorovat. Americká vojenská převaha je v tomto scénáři nezpochybnitelná, jak na zemi, tak ve vzduchu i na moři. Potenciální konfrontace by tak byla spíše symbolická než reálná, a její výsledek předem daný. V takovém střetu by Kodaň bojovala spíš o princip než o vítězství. A právě to činí celý scénář tak nebezpečně výbušným – byl by to souboj mezi právem a silou, v němž by mezinárodní právo tahalo za kratší konec.

Proti Trumpovi se už v lednu postavili Francouzi a Němci. Tehdejší německý kancléř Olaf Scholz podle britské stanice BBC zdůraznil, že „zásada nedotknutelnosti hranic platí pro každou zemi bez ohledu na to, zda je velmi malá, nebo velmi silná“. Podle francouzského ministra zahraničí Jeana-Noëla Barrota „samozřejmě není pochyb o tom, že by Evropská unie nedovolila jiným národům světa útočit na své suverénní hranice“.

Tehdy Paříž jednala s Dánskem o reakci na Trumpovy hrozby. Francie podle Barrota začala s Dánskem diskutovat o případném vyslání vojáků, ale „Dánsko si nepřej“, aby se k této myšlence skutečně přistoupilo. „Pokud Dánsko zavolá o pomoc, Francie tam bude. Evropské hranice jsou suverénní, ať už jde o sever, jih, východ a západ. Nikdo si nemůže dovolit zahrávat si s našimi hranicemi,“ zdůraznila podle serveru Politico dánská premiérka Mette Frederiksenová.

Účast dalších evropských spojenců v případné obraně Grónska se v tuto chvíli jeví jako velmi nepravděpodobná. Spojené státy nadále drží nad Evropou mocný nástroj – bezpečnostní garance, na nichž evropské státy stavěly svou obrannou politiku celé generace. A dokud nebude schopná tuto asymetrii politicky ani vojensky překonat, bude její manévrovací prostor nadále omezený i v otázkách, které se týkají jejího bezprostředního okolí.