Dříve blízcí spojenci, dnes nesmiřitelní rivalové. Proč se Írán s Izraelem tak moc nenávidí?

Poměrně překvapivé vzhledem k dnešní podobě vztahů je, že Izrael a Írán byly až do roku 1979 velmi blízcí spojenci. Írán byl navíc jeden z prvních států, které Izrael po jeho založení roku 1948 uznaly. Teherán tehdy vnímal Izraelce jako vítanou protiváhu vůči arabským zemím v regionu. V té době Izrael školil íránské zemědělské odborníky, dodával technické know-how a pomáhal budovat a cvičit íránské ozbrojené síly. Íránský šáh platil Izraeli ropou, protože jeho rychle rostoucí ekonomika potřebovala palivo. Napsal o tom například server Deutche Welle.

Historická nenávist: Revoluce a náboženská ideologie jako základní pilíře

Od roku 1979, kdy se v Íránu ujala moci islámská republika, je vztah mezi Teheránem a Tel Avivem formován nikoli jen zájmy či historickými resentimenty, ale především hluboce zakořeněnou ideologickou nenávistí. Tato nenávist není volitelnou součástí íránské politiky, nýbrž jejím základem.

Íránský režim chápe Izrael nejen jako geopolitického rivala, ale jako principiální anomálii – „sionistický útvar“, jenž nemá právo na existenci. Tento postoj není rétorickým excesem, ale explicitně kodifikovanou součástí oficiální státní doktríny, která prostupuje bezpečnostní, diplomatické i vzdělávací struktury íránského státu.

Ajatolláh Chomejní a jeho nástupci chápali revoluci jako univerzální model odporu proti „arogantním mocnostem“, mezi nimiž má Izrael trvalé privilegované místo. Írán se tak proměnil v jeden z mála států v regionu, který nadále popírá Izraeli nejen právo na hranice, ale na samotnou existenci. Tato pozice je umocněna náboženskou dimenzí – šíitská teokracie vidí v Izraeli nejen politický problém, ale morální zlo.

Izrael, jehož bezpečnostní strategie byla po desetiletí soustředěna na přímé hrozby ze strany sousedních arabských států, čelí v případě Íránu zásadně jiné výzvě. Zatímco války s Egyptem, Jordánskem nebo Sýrií byly konvenčními konflikty, íránská strategie je komplexní, asymetrická a dlouhodobá. Nejde o dobytí území, ale o systematické oslabování Izraele skrze zástupné aktéry, ideologickou propagandu a destabilizační operace.

Dokud bude íránský režim chápat existenci Izraele jako porušení božského řádu, a dokud bude Izrael vnímat íránskou revoluci jako existenční hrozbu, bude válka – ať už skrytá, nebo otevřená – nevyhnutelná. Diplomatické nástroje zde selhávají nikoli kvůli chybám v komunikaci, ale kvůli samotné povaze obou režimů. A právě v tom tkví nebezpečí, které přesahuje hranice Blízkého východu.

Příliš konfliktní zájmy

Napětí mezi Izraelem a Íránem není jen otázkou ideologie nebo náboženství. Jde především o střet dvou regionálních velmocí s příliš konfliktními zájmy a nulovou ochotou ke kompromisu. Obě země disponují silnými a technologicky vyspělými armádami, rozsáhlými zpravodajskými službami a (v izraelském případě potvrzeně, v íránském patrně) schopností vést i válku s jaderným přesahem. Není proto překvapivé, že právě tato válka je intenzivní, nepředvídatelná a vedená především sérií odvetných a preemptivních úderů, které mají nejen vojenský, ale i symbolický rozměr.

V roce 1979 přinesla islámská revoluce zásadní obrat v íránské zahraniční politice. Nový teokratický režim, vedený ajatolláhem Chomejním, definoval svou legitimitu nejen vůči domácímu publiku, ale i jako misi: šíření šíitské revoluce napříč Blízkým východem. Tento export ideologie měl konkrétní geopolitické cíle – vytvořit „šíitský půlměsíc“ táhnoucí se od Teheránu přes Bagdád, Damašek až po Bejrút.

Taková ambice vedla ke střetu s tehdejšími sunnitskými režimy, především se sekulárním Irákem pod vedením Saddáma Husajna. Osmiletá íránsko-irácká válka (1980-1988) patří k nejkrvavějším konfliktům druhé poloviny 20. století. Zahynuly v ní stovky tisíc vojáků i civilistů, a to nejen kvůli klasickým zbraním, ale i kvůli rozsáhlému použití chemických zbraní. I když Izrael nebyl přímým účastníkem této války, sledoval ji velmi pozorně – a chápal ji jako náznak toho, jak daleko je Írán ochoten zajít při prosazování svých zájmů.

Izrael vnímá své regionální postavení z pozice permanentní hrozby. Je obklopen státy, které s ním v minulosti vedly války, a většina z nich dosud formálně neuznává izraelské právo na existenci. Írán se v tomto prostředí stal nejsystematičtějším a nejvytrvalejším nepřítelem. Jeho verbální rétorika o zničení Izraele se promítá do konkrétních strategických kroků – tedy i výcviku a vyzbrojování teroristických skupin, kybernetických útoků i budování infrastruktury pro přesun zbraní skrze Sýrii a Libanon.

Izrael tuto hrozbu neignoroval. Po dvě desetiletí vedl cílené údery na íránské cíle v Sýrii, prováděl kyberútoky na íránský jaderný program a likvidoval klíčové íránské jaderné vědce. Ale přímému konfliktu se vyhýbal – až dosud. Současná válka je důkazem, že izraelské bezpečnostní kalkulace se změnily. Země už nevěří, že lze íránskou expanzi brzdit omezenými prostředky. Zvolila preventivní útok s cílem změnit rovnováhu sil, i za cenu regionální eskalace.

Konflikt nelze chápat izolovaně. Izraelsko-íránská válka je proxy bojištěm širšího zápasu o vliv na Blízkém východě. Spojené státy, nejbližší spojenec Izraele, se dlouhodobě snaží omezit íránský vliv prostřednictvím sankcí a izolace. Írán naopak těží z podpory Ruska a částečně i Číny, které sdílejí zájem na oslabení amerického postavení v regionu.

Výsledkem je situace, v níž ani jedna strana nehraje jen o území nebo vojenské vítězství. Izrael bojuje o svou existenci a odstrašení, Írán o prestiž, vliv a přežití režimu, který je doma stále více zpochybňován. Obě země přitom operují s jinými pravidly – zatímco Izrael je (relativně) transparentní liberální demokracií s vnitřními kontrolními mechanismy, Írán je uzavřená teokracie řízená nedemokratickým aparátem.

Proxy válka a militantní síť

Íránská podpora militantních organizací jako Hizballáh v Libanonu nebo Hamás v Gaze se v posledních dvou dekádách stala páteří jeho protiizraelské strategie. Tyto skupiny, zformované původně jako odpověď na izraelskou okupaci a palestinský útlak, dnes fungují de facto jako ozbrojená ramena íránského vlivu v regionu.

Teherán tyto organizace nejen financuje a vyzbrojuje, ale i operativně řídí. Výsledkem je destabilizace Izraele na několika frontách – od Libanonu, přes Gazu, až po Západní břeh. Izrael se proti těmto hrozbám dlouho bránil prostřednictvím cílených úderů a obranných operací, avšak přímá vojenská konfrontace s Íránem byla až donedávna považována za krajní možnost.

Situace se radikálně změnila během uplynulého víkendu. Izraelský preemptivní útok na íránská vojenská zařízení, údajně související s pokročilým jaderným výzkumem a logistikou zástupných sil, znamenal přímé prolomení dosavadní rovnováhy. Írán odpověděl sérií raketových a dronových útoků přímo na izraelské území. V tuto chvíli tak nelze konflikt nadále chápat jako sérii incidentů – jde o plnohodnotnou válku mezi dvěma státy.

Jaderná hrozba jako katalyzátor: Dvojí standard a závod o přežití

Jedním z nejzásadnějších a zároveň nejvíce destabilizujících prvků konfliktu mezi Izraelem a Íránem je jaderná otázka. Právě ta dodává současné válce zvláštní naléhavost a činí ji z hlediska regionální i globální bezpečnosti mimořádně nebezpečnou. Nejde jen o teoretické riziko. Jaderný aspekt funguje jako katalyzátor napětí, který podkopává zbytky důvěry mezi soupeři, ale i mezi státy a mezinárodními institucemi, jež měly zajistit rovnováhu a kontrolu.

Izrael nikdy formálně nepřiznal, že disponuje jadernými zbraněmi. Tento postoj – politika „strategické mlčenlivosti“ – mu umožňuje těžit z odstrašující síly jaderného arzenálu, aniž by se musel podrobovat mezinárodním inspekcím či režimům kontroly zbrojení. Přesto nikdo nepochybuje, že Izrael má k dispozici desítky, možná až stovky jaderných hlavic. Jeho kapacity zahrnují pozemní, námořní i letecké nosiče a zajišťuje si tak schopnost druhého úderu – klíčový atribut jaderného odstrašení.

Tato skutečnost je v regionu dlouhodobě vnímána jako akt dvojího standardu. Zatímco Izrael může mít jaderné zbraně bez větší mezinárodní reakce, Írán je za jakoukoli snahu o jaderný program – ať už civilní nebo vojensky dvojznačný – trestán sankcemi, izolací a hrozbou vojenského zásahu.

Z pohledu Teheránu je jaderná kapacita logickým a pragmatickým cílem. Írán vnímá Izrael i Spojené státy jako existenční hrozby. V jeho bezpečnostním diskurzu hraje jaderná zbraň roli zajištění přežití režimu. Íránští představitelé se dlouhodobě odvolávají na precedent Saddáma Husajna – irácký režim, který neměl jaderné zbraně, byl napaden a svržen.

Íránský jaderný program je proto hybridní: oficiálně civilní, s mnoha vojenskými znaky. Navzdory závazkům z JCPOA (neboli Společného komplexního akčního plánu) Írán od roku 2018, po odstoupení USA z dohody, postupně obnovil a rozšířil obohacování uranu. Západní zpravodajské služby i Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) opakovaně upozorňují, že Teherán se přibližuje k „zóně jaderného průlomu“, tedy momentu, kdy je schopen rychle vyrobit jadernou hlavici, pokud se tak rozhodne.

Dohoda JCPOA z roku 2015 měla Íránu zabránit ve vývoji jaderné zbraně výměnou za uvolnění sankcí. Na papíře šlo o diplomatický úspěch, ale realita ukázala její křehkost. Po nástupu první administrativy Donalda Trumpa USA jednostranně odstoupily z dohody, což vedlo k jejímu postupnému rozpadu. Evropští signatáři nebyli schopni garantovat Íránu slíbené ekonomické výhody, a režim v Teheránu ztratil důvěru v Západ jako vyjednávacího partnera.

Izrael nikdy JCPOA plně nepodporoval. Vnímal ji jako nedostatečnou a příliš kompromisní. V situaci, kdy se diplomatické páky vyčerpaly, přistoupil k jednostrannému řešení. Preventivní údery na íránské jaderné zařízení a infrastrukturní cíle jsou v logice izraelské bezpečnostní doktríny pochopitelné – ale zároveň extrémně nebezpečné, protože riskují prudkou eskalaci nejen s Íránem, ale i s jeho spojenci.

Izrael a Írán jsou tímto způsobem zaklíněni do jaderného paradoxu. Oba konkurenti si myslí, že jaderné zbraně jim zajistí bezpečnost, ale ve skutečnosti se kvůli nim posouvají stále blíže ke katastrofickému střetu. Válka, která právě probíhá, je důsledkem selhání kontroly, neochoty ke kompromisu a iluze, že jaderná síla může nahradit diplomacii.

Risk velkého regionálního konfliktu

Válka mezi Izraelem a Íránem zdaleka nepředstavuje izolovaný konflikt dvou regionálních mocností. Naopak – její dopady, struktura a možné důsledky mají výrazně multilaterální charakter. Každý další den ozbrojeného střetu zvyšuje riziko, že se z přímé války mezi Tel Avivem a Teheránem stane otevřený regionální požár, který může pohltit Blízký východ a významně zatížit i globální rovnováhu.

Írán v posledních dvou desetiletích pečlivě budoval síť spojenců, klientských struktur a polovojenských milicí, které fungují jako zástupné síly v případném konfliktu s Izraelem. Hizballáh v Libanonu, šíitské milice v Iráku, Husíjové v Jemenu, různé frakce v Sýrii, a v neposlední řadě Hamás a Palestinský islámský džihád – to všechno jsou aktéři, jejichž operační kapacity a loajalita k Teheránu činí z Blízkého východu učiněnou mozaiku potenciálních bojišť.

Tyto skupiny již v minulosti ukázaly, že jsou připraveny jednat nejen z loajality, ale i z vlastních důvodů, jako je touha po odvetě, destabilizace nepřátel nebo posílení vlivu uvnitř vlastního prostředí. Eskalace mezi Izraelem a Íránem jim nyní nabízí příležitost využít chaos k prosazení svých cílů. Riziko simultánních útoků z několika směrů – severu z Libanonu, jihu z Gazy, východu z Iráku – je reálné a dělá z izraelské obrany operaci na hranici možného.

Spojené státy, coby klíčový spojenec Izraele, čelí složité rovnovážné situaci. Na jedné straně existuje očekávání, že Washington Tel Aviv podpoří – vojensky, logisticky i politicky. Na straně druhé však panují obavy, že přímá americká intervence by mohla přerůst ve válku s širšími důsledky, zejména pokud by do ní byli zataženi i další hráči jako Rusko či Čína.

Rusko i Čína zatím volí taktiku zdrženlivosti. Deklarují neutralitu, ale zároveň podnikají kroky, které v praxi Teherán posilují – ať už formou dodávek technologií, diplomatické podpory na půdě OSN, nebo rozšiřováním ekonomických vazeb mimo sankční rámec. Tento lavírující přístup přitom není známkou mírotvorného úsilí, ale spíše strategické kalkulace. Konflikt Izraele a Íránu oslabuje Západ a uvolňuje prostor pro vlastní geopolitické manévrování.

Dlouhodobé selhání mezinárodní diplomacie v oblasti Blízkého východu se nyní naplno projevuje. Iniciativy jako mírový proces v Oslu, Íránská jaderná dohoda (JCPOA) nebo pokusy o normalizaci izraelsko-arabských vztahů (Abrahámovské dohody) se buď zhroutily, nebo zůstaly selektivní a nedostatečné. Výsledkem je region, kde každý aktér jedná na základě vlastního přežití, nikoli podle společných pravidel.

Nábožensko-ideologická dimenze konfliktu, jako šíitsko-sunnitské rozdělení, izraelsko-palestinský antagonismus či kulturní nepřátelství, se tak slévá s mocenskou realitou. Ztráta vzájemné důvěry a absence jakéhokoliv mezinárodního garanta činí z diplomacie nástroj bez síly. Politika odstrašení se mezitím proměnila v politiku otevřeného násilí.