Zázrak při pádu letadla Air India: Jaké to je být jediný přeživší katastrofy?

Let Air India havaroval pouhých 50 sekund po startu, když narazil do budovy lékařské fakulty. Na palubě zemřelo 229 cestujících a 12 členů posádky. Dalších pět osob zahynulo na zemi. Z trosek vystoupil živý jediný člověk – 34letý Ramesh, který se vracel z návštěvy rodiny v Indii. Jeho bratr Ajay, sedící v jiné části letadla, nehodu nepřežil.

„Nevím, jak je možné, že jsem naživu,“ řekl Ramesh své rodině krátce po záchraně.

Přežití podobných katastrof bývá často označováno za zázrak. Ale co to znamená psychicky – zvlášť pokud člověk přežil jako jediný? Podle výzkumů může taková zkušenost vyvolat široké spektrum emocí: smutek, úzkost, pocity bezmoci a hlubokou nejistotu.

U některých se mohou rozvinout příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD), zejména pokud byli svědky masivních ztrát. Fyzické zranění bývá často doprovázeno psychickými následky. Ačkoliv většina lidí se časem dokáže s traumatem vyrovnat díky podpoře okolí, v případě „jediného přeživšího“ je situace složitější.

Jedním z nejčastějších jevů je takzvaná „vina přeživšího“. Lidé si kladou otázky: Proč jsem přežil já? Měl jsem právo žít, když ostatní zemřeli?

Britská přeživší Gill Hicks, která jako poslední živý člověk unikla při atentátu v londýnském metru v roce 2005, popisuje, že tyto pocity viny ji pronásledují dodnes. Přišla tehdy o obě nohy a stále si klade otázku: „Proč právě já jsem se dostala zpět domů?“

Podobné pocity popisuje i George Lamson Jr., jediný přeživší havárie letadla v Nevadě v roce 1985. „Necítil jsem, že si zasloužím dar přežití,“ řekl v dokumentu Sole Survivor.

Přeživší často čelí tlaku okolí, médií i sami sebe, aby „vysvětlili“, co se stalo. Přitom sami často nevědí. Ramesh svému bratrovi řekl: „Nevím, jak jsem se z letadla dostal ven.“

Zároveň jsou vystaveni náročným otázkám: Má moje přežití nějaký smysl? Byl jsem vybrán osudem?

Tento vnitřní konflikt, snaha najít význam v utrpení, je přirozenou lidskou reakcí. Pomáhá některým najít klid, ale u jiných může vést k hlubší izolaci – zvlášť když nemají s kým sdílet podobnou zkušenost.

Pocity viny jsou běžnou součástí truchlení. Studie ukazují, že lidé s intenzivní vinou mají větší sklony k úzkosti, nespavosti, flashbackům i sebevražedným myšlenkám. Zpracování traumatu vyžaduje čas a často také odbornou pomoc.

Podle autorky článku Erin Smith, odbornice na psychologii katastrof, pomáhají přeživším blízcí, víra, komunitní podpora i osobní rituály. Její přítelkyně Gill Hicks například každoročně pořádá soukromý obřad k uctění památky obětí. Takové rituály mohou pomoci zpracovat ztrátu a vytvořit pocit kontroly i smyslu.

Ale pokud se pocity viny a úzkosti vymknou kontrole a ovlivňují každodenní život, je důležité vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Jinak se z „darovaného“ života může stát břemeno, které nelze unést.

Vishwashkumar Ramesh přežil něco, co si většina lidí ani neumí představit. V nadcházejících týdnech a měsících bude čelit dlouhé cestě – nejen fyzického zotavení, ale především duševního smíření s tím, co se stalo. Jeho příběh však připomíná, že přežití je jen začátek. Opravdový boj teprve začíná.