Ukrajina svádí bitvu o národní identitu i v mrazivé pustině Antarktidy

Pro meteoroložku Anžéliku Hančukovou, která vede aktuální expedici, je práce na stanici formou odboje. Hančuková často usíná za svitu notifikací na telefonu, které ohlašují raketové útoky na Kyjev. Navzdory izolaci si ona i její kolegové uvědomují, že opuštění stanice by znamenalo její definitivní ztrátu, což si země uprostřed boje o přežití nemůže dovolit.

Udržování trvalé přítomnosti v Antarktidě není pro Ukrajinu jen vědeckým rozmarem. Je to strategický tah. Jako jedna z 29 zemí s takzvaným konzultativním statusem má Ukrajina právo veta při rozhodování o budoucnosti celého kontinentu. Tento „polaritní hlas“ jí dává místo u stolu s největšími světovými mocnostmi a platformu, kde může přímo konfrontovat ruské expanzivní plány.

Historie stanice Vernadskyj přitom sahá do dob studené války a britské diplomacie. Původně šlo o britskou stanici Faraday, kterou Londýn v roce 1996 prodal Ukrajině za symbolickou jednu libru. Podmínkou bylo, že Kyjev bude pokračovat v jednom z nejdelších atmosférických měření na světě, což Ukrajinci dodnes svědomitě plní.

Tato vědecká kontinuita je dnes podrobována největší zkoušce. Když v únoru 2022 začala ruská invaze, ukrajinský ledoborec Noosfera byl zrovna na cestě na svou první misi. Letiště v Ukrajině byla uzavřena a vědci se museli složitě přepravovat přes Polsko a Chile, aby se na stanici vůbec dostali. Strach z toho, zda jejich stát bude existovat, až se budou mít kam vrátit, byl tehdy všudypřítomný.

Antarktida je podle mezinárodních smluv místem míru a vědy, kde jsou vojenské aktivity zakázány. Realita je však jiná. Geopolitika se do antarktických fór propisuje stále silněji. Ukrajina zde buduje spojenectví i s těmi zeměmi, které v samotném válečném konfliktu zaujímají neutrální postoj. Například vědci z Mexika nebo Kolumbie využívají ukrajinskou stanici a loď k výzkumu, čímž Kyjev uplatňuje svou „vědeckou měkkou sílu“.

Válka si však vybírá svou daň i mezi polárníky. Celkem 32 vědců a zaměstnanců antarktického programu, přezdívaných „vojenští tučňáci“, vstoupilo do ukrajinské armády. Někteří z nich se po zraněních na frontě, jako například mechanik Jurij Lyšenko, na stanici vrátili i s protézou, aby pokračovali v práci, kterou považují za stejně důležitou jako obranu v zákopech.

Napětí mezi Ukrajinou a Ruskem se naplno projevuje na diplomatických setkáních v rámci Antarktické smlouvy. Ukrajinská delegace soustavně upozorňuje na to, že stát, který porušuje základy mezinárodního práva, nemůže být důvěryhodným partnerem v polární správě. Rusko naopak využívá své pozice k blokování kanadského členství nebo k podpoře Běloruska, což vede k faktické paralýze rozhodovacích procesů.

Jedním z nejbolestivějších bodů současného sporu je osud Leonida Pšeničnova, ukrajinského mořského biologa. Toho ruské úřady zatkly na okupovaném Krymu a obvinily z vlastizrady kvůli jeho vědecké činnosti v oblasti ochrany mořských ekosystémů, která údajně poškozuje ruské rybolovné zájmy. Ukrajina ho považuje za prvního „antarktického politického vězně“.

Situaci na mezinárodním poli komplikuje i měnící se postoj Spojených států. Zatímco dříve stály USA pevně za Ukrajinou, současná administrativa se od přímé podpory v rámci antarktických fór distancuje a varuje před „politizací“ těchto setkání. To dává Rusku a Číně větší prostor pro prosazování jejich agendy, která často zahrnuje utajovaný průzkum nerostného bohatství.

Rusko bylo dlouho podezříváno z nelegálního průzkumu ložisek ropy a plynu v Antarktidě pod rouškou vědy. Teprve po invazi na Ukrajinu začaly západní země otevřeně sankcionovat ruská výzkumná plavidla, jako je loď Alexandr Karpinskij. Ukrajina v tomto ohledu působí jako katalyzátor, který nutí ostatní státy přehodnotit toleranci vůči ruskému chování na bílém kontinentu.

Život na stanici Vernadskyj je nyní díky technologii Starlink o něco snesitelnější, vědci jsou v neustálém kontaktu s rodinami. Nicméně psychické vypětí zůstává. Hančuková podle webu Politico přiznává, že zvuky praskajících ledovců nebo lavin v ní podvědomě vyvolávají reakce na zvuk vybuchujících raket. Tělo si pamatuje válku i v místě, kde žádné zbraně nejsou.

Když skončí turistická sezóna a odplují poslední lodě, zůstane čtrnáct Ukrajinců na měsíce v naprosté izolaci. Společnost jim dělají jen kolonie tučňáků kroužkových a nekonečná polární noc. Před stanicí stojí rozcestník, který ukazuje vzdálenost do Kyjeva, Charkova či Lvova – tisíce kilometrů připomínající propast mezi klidem Antarktidy a chaosem jejich domoviny.

Navzdory všem obtížím ukrajinský antarktický program pokračuje. Každý sběr dat o ozonové díře nebo tání ledovců je pro Kyjev důkazem, že je moderním, vědecky vyspělým státem, který má světu co nabídnout. Tato přítomnost na „konci světa“ je pro Ukrajinu symbolem toho, že její hlas na světové scéně nezmizí.

Budoucnost Antarktidy a ukrajinské role v ní bude tématem nadcházejícího setkání v Hirošimě. Ukrajina tam nejde s nadějí na velké politické průlomy, ale s cílem nenechat Rusko vyhrát v tichosti. Jak říkají zástupci programu: „Kdybychom tam nebyli my, měli by více příležitostí prosazovat svou agendu. Naše přítomnost je sama o sobě vítězstvím.“