Vyhrát v Íránu není pro USA problém. Katastrofa přijde poté, varují odborníci

Írán
Írán, foto: Depositphotos
Klára Marková DNES 15:39
Sdílej:

Otázka, zda mají Spojené státy připravený plán pro „den poté“ v Íránu, se stává naprosto klíčovou. Historie západních intervencí na Blízkém východě totiž ukazuje, že samotné vojenské vítězství je málokdy problémem; skutečná katastrofa podle expertů obvykle přichází až s neschopností spravovat zemi po pádu starého režimu. Příklad Iráku z roku 2003, kde rozpuštění armády a státní správy vedlo k chaosu a vzestupu terorismu, slouží jako mrazivé varování.

V Iráku tehdy stačil týden na to, aby země přišla o inženýry a administrátory, kteří udržovali v chodu základní infrastrukturu. Výsledkem byla tma v Bagdádu, která trvala roky, a stovky tisíc ozbrojených mužů bez práce, kteří se přidali k povstalcům. Podobný scénář se opakoval v Libyi v roce 2011, kde po odstranění Kaddáfího nezůstaly žádné instituce, což otevřelo cestu milicím. Írán však představuje mnohem tvrdší oříšek.

Na rozdíl od Iráku, jehož hranice byly uměle narýsovány evropskými diplomaty po první světové válce, je Írán civilizací s více než dvoutisíciletou tradicí vlastní správy. Íránská národní identita není zpochybňována ani při masových protestech, jako byly ty v lednu 2026, kdy režim zabil nejméně 30 000 lidí. Íránci nebojují o existenci státu, ale o jeho podobu, což znamená, že v zemi existuje fungující státní aparát, který je třeba transformovat, nikoliv nahradit vakuem.

Klíčovou výzvou pro americkou strategii je zachování odborníků, kteří se starají o kritickou infrastrukturu, jako je vodovodní síť v Teheránu. Většina z těchto lidí nejsou náboženští fanatici, ale profesionálové, kteří se režimu přizpůsobili, aby mohli pracovat. Pokud by Spojené státy zopakovaly chybu z Bagdádu a tyto lidi odstranily, riskují totální kolaps služeb pro miliony obyvatel.

Situaci v Íránu navíc komplikuje unikátní architektura Revolučních gard (IRGC) a jejich sítě zástupných skupin v regionu. Hizballáh v Libanonu, Húthíové v Jemenu nebo milice v Iráku a Sýrii mají vlastní zdroje, nemocnice i politický vliv. Pokud bude spojení s Teheránem přerušeno, tyto skupiny sice ztratí podporu, ale také veškeré zábrany. Mohou se stát autonomními a nepředvídatelnými aktéry v již tak nestabilních zemích.

Dalším kritickým bodem je íránský jaderný program. Po úderech v červnu 2025 sice došlo ke zničení obohacovacích zařízení, ale zároveň bylo vyřazeno monitorovací vybavení. Nikdo nyní nedokáže přesně říct, kolik vysoce obohaceného uranu přežilo a kde se nachází. Otázka zajištění tohoto materiálu během mocenského přechodu není technickým detailem, ale strategickou prioritou nejvyššího řádu.

Globální dopady konfliktu jsou cítit především v energetice. Hormuzský průliv je fakticky uzavřen, což vyhnalo cenu ropy Brent na 112 dolarů za barel. Zatímco pro Spojené státy jde o politický problém, pro rozvojové země v Africe nebo jižní Asii to znamená hladomor. Hrozba íránských min a raket činí pojištění lodí nedostupným, což drží tankery v přístavech a škrtí světový obchod.

Íránská demokratická opozice v exilu i uvnitř země je sice silná a odhodlaná, ale historie učí opatrnosti. Iráčtí liberálové v roce 2003 měli také ušlechtilé vize, ale byli smeteni bezpečnostním vakuem a milicemi. Podmínky pro fungování civilní politiky závisí na rozhodnutích, která Trumpova administrativa činí právě teď, přestože navenek nedává najevo, že by měla promyšlený plán pro stabilizaci země.

Zda jsou Spojené státy připraveny na to, co přijde po vojenské fázi v Íránu, zůstává nezodpovězenou otázkou. V Iráku trvalo dvacet let a stálo statisíce životů, než se ukázalo, že plánování selhalo. Írán je rozsáhlejší, sofistikovanější a nebezpečnější, takže případná chyba v poválečném uspořádání by mohla mít pro svět mnohem drtivější následky.

Stalo se